Počátkem února vstoupil seriál Giro di vonti do své druhé čtvrtiny, kde postupně nabral parametry antického dramatu. Po úvodní Expozici, tedy uvedení do děje mým jednoznačným vítězným hattrickem, se minimálně z mého pohledu jeví druhá čtvrtina jako Kolize (dramatický prvek rozporu) a Krize (vyústění tohoto dramatu). Můžeme se jen nechat překvapit, jestli nás v závěrečných dvou částech čeká i Peripetie a Katastrofa.
Totiž, ani moji nejzarytější fanoušci by si asi netipli, že zbytek závodů bude mít podobně hladký průběh jako první tři běhy. Zvlášť při pohledu na rostoucí formu ostatních běžců. Především Šátis se po úvodních nezdarech postupně začal šplhat tabulkou nahoru. Vytrvalostní čtyřka pro něj byla spíš takovým testem schopností. Svou pozornost a tréninkový plán totiž upínal především k únorovému sprintu.
Zranění a deprese
Vzestupu jeho formy jsem si byl vědomý i já, a tak jsem nechtěl nechat nic náhodě a hned krátce po lednovém vítězství jsem začal znovu trénovat. Na zledovatělé cestě jsem si dával hezky intervalový běh a nehleděl na to, že mě po pár kilometrech začalo píchat v koleni. „To dám, ne? Co bolí, to roste…“ říkal jsem si. Bohužel jsem si úplně nespočítal, že už mi není 20, a že to co bolí, to už možná nikdy nevyroste.
Následující týdny pro mě byly tichým utrpením. Po očku jsem sledoval, jak Šátis s Ondrou chodí běhat a já se zatím válel doma na gauči a chipsy zapíjel pivem. Krušné chvíle jsem neprožíval jen já. Ještě daleko hůře na tom byl Řehys, který zavřený v několika týdenní karanténě pomalu ztrácel hlavu. Horko těžko jsme tak domlouvali termín závodu, který jsme po vyhrocené komunikaci ve WhatsAppu nakonec stanovili na téměř poslední možné únorové datum. Dokonce to chvíli vypadalo, že se na celé závodění vykašleme, ale pár vlídných slov nakonec zmírnilo emoce, a závod se tak mohl uskutečnit. Bohužel bez účasti Řehyse, který si musel povinně vzít žolíka, abychom minimalizovali riziko nákazy covidem.
Únorový sprint
Na základě velkého ohlasu, který závod vzbudil především v okolí Tylovky, jsme se rozhodli soutěž profesionalizovat a opatřili si závodní dresy, včetně žlutého trikotu pro vedoucího závodníka.
V páteční únorový podvečer jsme se tak vydali opět na startovní čáru a vyběhli. Šátis od začátku udával tempo a dokonce se odmítal zapojit do naší postartovní diskuze. S přeběhnutím silnice začínalo jít do tuhého. Šátis na prvním místě zvyšoval své tempo, ale já s Ondrou jsme mu zdárně sekundovali. S těsnými rozestupy jsem se dostali až do lesa. Koleno ovázané bandáží překvapivě bez problémů drželo avšak v bahnivém terénu mohl být každý krok osudným.
Všichni pospolu jsme stupňovali tempo až na hranice svých možností. Po proběhnutím poslední velké louže u pumptrackové trati jsem vycítil šanci na útok. Dostal jsem se až na Šátisovu úroveň, když mi lehce píchlo v koleni. Než jsem se stačil nadechnout, Šátis už byl pryč a zaslouženě si doběhl v tomto závodě pro své premiérové vítězství.
Na druhém místě jsem se umístil s těsným odstupem já a hned za mnou doběhl Ondra. Celkovému pořadí po 4 závodech nadále tedy vévodím já se 14 body. Na druhé místo se vyšvihl Šátis se 7 body, třetí místo drží Řehys se 4 body, který je atakován dotírajícím Ondrou se 3 body.
Březnová trojka
Porážka od Šátise mě konečně nakopla k řešení situace s kolenem a velmi brzy se ukázalo, že vyhledat odbornou péči ortopeda může být opravdu lepším řešením, než jen čekat, až se to samo spraví. S novou speciální ortézou jsem se rychle vrátil do zimní formy a poslední předzávodní trénink jsem šel až do závodního tempa opojen nadšením, že na to už zase mám.
V tu chvíli jsem ale nevěděl, že mi v žilách vedle závodního opojení koluje i Covid-19. Následujícího dne mě ráno trochu bolely nohy a únava se postupně rozprostírala do celého těla. Pak už to šlo ráz na ráz. Když jsem večer odcházel z práce na vlak, už mi bylo hodně zle. Po hodině cesty jsem byl rád, že jsem horkotěžko vyšel schody do druhého patra. Ve chvílích vontského běhu už jsem jenom spal a spal, s nulovou energií a bolestmi celého těla.
Informace o běhu mám tak jen zprostředkované od ostatních. A že to byl hodně speciální závod. Pravděpodobně jeden z nejnapínavejších vůbec. Šátisova únorová výhra totiž nenakopla k tréninku jen mě, ale i všechny ostatní, kteří se tak dostali patrně do své nejlepší formy za poslední léta.
Závod byl již od startu velmi vyrovnaný. Šátis o pár kroků vedl, ale neustále cítil, jak mu na záda dýchá Řehys. Z taktických důvodů pak u lapáku mírně zpomalil. K jeho velkému překvapení se však před něj nepřehnal Řehys, nýbrž Ondra, který se vybičoval k závěrečnému finiši, s cílem urvat si pro sebe cennou výhru.
Bohužel však udělal základní školáckou chybu, kterou mu snad jako rodilému sprinterovi ani nikdo nemůže vyčítat. Prostě si nerozvrhl síly a napálil to. Pouhých 200 metrů před cílem mu však došel dech a dostal se přes něj zpět i Šátis i Řehys, kteří dobíhali poslední desítky metrů jako jeden muž. Větší vůli vyhrát nakonec projevil Šátis a těsně Řehyse porazil. S drobným odstupem doběhl na svém tradičním, tentokrát hořko-sladkém, třetím místě Ondra. Všichni tři se vmáčkli do několika vteřin.
Po 5 závodech je tedy stav: 1. Johny (14 bodů), 2. Šátis (11 bodů), 3. Řehys (6 bodů), 4. Ondra (4 body).
Dubnový kameňák
Covidem jsme si nakonec prošli celá rodina a já musel uznat, že se fakt nejedná o pouhou chřipečku, nýbrž pěkný svinstvo. Navíc jsem si prožil i celkem nepříjemný postcovidový syndrom, který se u mě vedle značné únavy projevoval i závratěmi při chůzi. Ujít tak procházku se psem do lesa se pro mě stalo bojovou hrou o přežití. Tedy i na tento běh jsem si vzal svého žolíka a sledoval ho jen jako fanoušek v cílové rovince. A opět to bylo zajímavé.
Jasným favoritem, usilujícím o třetí vítězství v řadě, byl Šátis. Ten se také od úvodních kroků ujal vedení ve snaze o únik hned ze začátku. Jenže dvojice pronásledovatelů Řehys s Ondrou se nedali tak snadno a na víc než 50 metrů ho nepustili. Rozhodnout měl Kameňák (výběh do prudkého kopce). Vytrénovaný Řehys, stále ještě lehce frustrovaný z poslední těsné prohry, vsadil všechno na jednu kartu. Spatřil Šátise, jak před kopcem viditelně zpomaluje a šel do plných.
Kameňák vyběhl v ostrém tempu a získal tak nad Šátisem strategický náskok, který měl být rozhodující. Bohužel pro něj však nepočítal se dvěma faktory. Jednak, že závěrečná cílová rovinka je sakra dlouhá, a hlavně, že Šátis běhá Kameňák záměrně pomalu, aby pošetřil síly. Náskok, který si Řehys pracně vybudoval, se tak 200 metrů před cílem smrskl na několik metrů. Ještě chvilku se Šátis vezl v zákrytu, ale pak už to bylo jen o hlavě. Šátis posilněn předchozími úspěchy a touhou dostat se do celkového vedení si tuto šanci už vzít nenechal.
Šestým závodem se tedy Giro di vonti dostává do dějství pod názvem Krize. V polovině celého závodu se tak průběžně vedoucím závodníkem se žlutým trikotem se stává Šátis s 15 body. Na druhém místě jsem já se 14 body. Třetí pozici drží Řehys s 8 body a čtvrtý je Ondra s 5 body.
