V těchto chladných dnech, kdy se ještě ne zcela zahojily omrzliny z Řehysova podzimního vandru, je ideální čas vrátit se zpět a připomenout si letní atmosféru naší první jachtařské zkušenosti.
Pojedeme na loďku
Tenhle nápad je jen o málo mladší než nápad vyrazit do přírody na vandr. Jenže zatímco vandrů už proběhla celá řada, loďku jsme mezitím neúspěšně rezervovali několik let. Nakonec se ale povedlo a Velký vont Ondra nám zamluvil loďku s vyzývavým jménem Jeanneu Flirt. 💋
Na námořnický výlet jsme se patřičně těšili a s hrdostí si tuto zkušenost zanesli i do svých CVček.
Pro cestu jsme vybrali pohodový spoj přeplněným autobusem s éterickým mixem letních vůní. Naštěstí nám aspoň Řehys zarezervoval místa pro borce na zadní pětce.
V autobuse jsem konečně pochopil, proč jsem při opisování z matematiky na gymplu nedostal nikdy lepší známku než trojku. Seděl jsem totiž vedle Řehyse, dnešního esa datové analytiky. Jeho přístup k číslům nese (a pravděpodobně už i tenkrát nesl) prvky freestylu. Brilantně tuhle experimentální techniku předvedl právě cestou na Lipno, když se snažil spočítat Ondrovu měsíční splátku na auto.
Ondra: Ty jo, budu prodávat Mazdu.
Ostatní: Fakt? A za kolik?
Ondra: Za 350 tisíc. Ale super je, že jsem jí kupoval za 450 tisíc.
Ostatní: Fakt? To je hustý. A jak dlouho jí máš?
Ondra: No právě, že 3 roky. Takže nejvíc dobrá koupě, když si teď propočítám ty celkový splátky.
Řehys: No, 25 tisíc…
Ostatní: 😮🙄🤔🙄
Řehys: No, ta splátka ne? 25 tisíc měsíčně jsi platil…
Že já si to tenkrát radši všechno nevypočítal sám…
Mini-vandr do Podskalí
Autobus nás vyhodil na kraji silnice u neznámé vesnice. Otevřeli jsme si plzeň a všechno začínalo nabírat nádech klasického vandru. Krosny, vedro a Orlík široko daleko nikde. Navíc, myslel jsem, že vodní přehrady se dělají spíš v dolíčku. Tady ne. Dobrých 5 kiláků jsme šli do kopce. Zaplať pánbu, že Řehys brzy našel zkratku, takže jsme mohli jít sice delší, ale o to horší cestou.
Po chvíli brblání jsme se nakonec přeci jen přiblížili vodě. Prošli jsme kolem opuštěného hotelového komplexu typu Utøya (na kterém bylo cosi zvláštního…) a seběhli dolů přímo do přístavu.
A tam stála ona.
Naše kráska Jeanneu Flirt. S laškovním polibkem na plachtě. 💋
Jdeme na vodu
V přístavu jsme se potkali s náčelníkem, který nám loď předával a s ní se nám během 10 minut pokusil shrnout všechny pravidla a zásady jachtingu.
Probíhalo to asi takhle. Ráhno… bla bla… kosatka… bla bla… Vidíte tuhle značku? Tak sem nikdy nesmíte! Motor… bla bla… Kotva je tady a do neděle o vás nechci slyšet. Rozuměli jste všemu? Jestli ne, tak ve dřezu máte manuál.
S tupým výrazem hledajícím pomoc jsme se všichni obrátili na Šátise, který celou dobu výkladu kýval hlavou. Později jsme sice zjistili, že zrovna u něj to kývání nemá vůbec žádnou korelaci s tím, jestli výkladu porozuměl, ba dokonce, jestli ho vůbec slyšel. Brali jsme to ale tak, že když nemá problém řídit Boeing, určitě zvládne i malou plachetničku.
A taky, že jo. Nějakým zázrakem se nám povedlo odpoutat se od břehu, nastartovat motor a najednou jsme jeli.
Udělali jsme si malý okruh směrem k zámku Orlík (který býval na vysoké skále a nyní je tak akorát u hladiny vody). Odpálili první šampáňo na oslavu našeho setkání a při západu se vrátili do kempu.
Večer v kempu chcípl pes. Horko těžko jsme našli otevřené občerstvení, kde bychom se napili a najedli. Nakonec jsme jedno objevili a mohli si tak vychutnat místní specialitu, pizzu s příchutí uhle.
Po skvělém jídle a krátkém tzv. hot jamování na Bow wave (kapelu našeho dospívání) jsme se brzy přesunuli spát. Řehys se Šátisem nebojácně na palubu Jeanneu Flirt. My s Ondrou nechtěli riskovat mořskou nemoc a vybrali si parádní místečko na pláži. Aspoň večer to tak vypadalo. Ráno si však Ondra stěžoval, že spal vedle nějaké stoky, či co. Nevím…
Den druhý – plachtíme
Z rána jsme naskočili na naší plachetničku a už celkem profesionálně (na druhý pokus) opustili přístav.
Jakže to ten chlap říkal? Ráhno, kosatka, ať je to napnutý a křižovat… Jasně, to bude v pohodě… Hmm, tak nic, přestalo foukat. Vyndejte někdo ten manuál!
Takže jasně, tady povolit, tady utáhnout. Hele už to jede… Hmm, tak zase nic. Šátis, zapni motor. Počkeej, joo, joooo už to jedeee!!! Šátis, Šátis, rychle vypni motor, plachtíme. Jooooooooo, uuuuuaaaah, to to krásně jedeee. Jsme námořníci!!!! Hmm, tak nic, tak to byla jen setrvačnost. Šátis, zapni motor. 😀 😀 😀
Asi v tomto duchu probíhaly první 3 hodiny plavby. Především dvojka Šátis a Řehys zažívala při náhodných nadutí plachty doslova orgasmické pocity. Mě a Ondru toto až tolik nebralo a tak jsme nechali děti, ať si hrají a šli si dát chill na příď.
Asi po 20-ti opakovačkách: „Jooooooo, jedemeeee. To to pluje. Hmm, tak nic, zapni motor.“ jsme se dostali k prvnímu cíli plavby, hradu Zvíkov.
Na oslavu jsme odpálili další slavnostní šampáňo.
A ani brčálově zelená voda nás neodradila od osvěžující koupačky.
Oběd jako trosečníci
Na oběd jsme si vybrali opuštěný břeh s výhledem na Žďákovský most (proslulý Orlickými vrahy). Krátce před vyloděním rozsekl naší idylku na palubě konflikt o založení ohně. Věc, na kterou jsem se těšil už od včerejšího večera, kdy jsme projížděli kolem plápolajících ohýnků, mi najednou měla být odebrána. A to kvůli Ondrovu nesmyslnému názoru, že oheň je jen na večer a bude nás to zbytečně zdržovat.
S tím jsem se nemohl smířit a přesně mířenými slovními ataky se ho snažil odzbrojit. Bohužel to mělo opačný efekt a na Ondrovu stranu se postupně přikláněl i zbytek posádky (co je tradičně bez názoru). Přešel jsem proto na defenzivní taktiku a ohýnek si doslova vybrečel. To nakonec zabralo, klukům se mě zželelo a oheň mi povolili.
Bohužel rozdělat oheň nebylo vůbec jednoduché. Chvíli to dokonce vypadalo, že budu za blbečka a po tom všem kňučení oheň ani nerozdělám.
Naštěstí se ale povedlo. Hezky jsme si naplnili pupky teplým grilovaným hermelínem. A na posádku se zase vrátila pohoda.
Ibiza loď a nonstop koupačka
Ba co víc, naše jachta se proměnila v Ibiza párty loď.
Vítr nám krásně dul do plachet a z paluby jsme si tak mohli udělat improvizované pódium pro své taneční výlevy.
Teplé letní počasí vyloženě lákalo k téměř nonstop koupačkám.
Pozadu nezůstal ani Ondra, který nám ochotně všem předvedl učebnicový skok do neznámé vody.
Největší milovníkem vody se ale ukázal být Šátis, který z vody v podstatě nevylezl. A když už ano, hned se nám prosmýkl a skočil přes palubu zpátky do vody.
Slastný výraz v jeho tváři snad ani netřeba komentovat.
Nakonec se ale i Šátis oblékl a pokračoval v dělání hovadin na suchu.
Se zapadajícím sluncem v zádech jsme pomalu dorazili do našeho dalšího nocoviště, kempu Trhovky.
Trhovky
Trhovky byly v porovnání s včerejším kempem úplně jiná liga. V podstatě úplně jiný vesmír. Trhovky jsou takovým orlickým maloměšťáckým Monte Carlem, které by vydalo na samostatný článek.
Už samotný příjezd do přístavu plného luxusních jachet byl impozantní. Nutno podotknout, že jestli předtím jsem s mírnou nadsázkou psal o tom, jak jsme ladně připluli do minulého přístavu, při příjezdu sem jsme si počínali už jako opravdu sehraní profesionálové. Šátis, vypnout motor. Řehys, nahoď kotvu. Johny, kolík a přivázat. Hotovo. Easy peasy.
Hodili jsme na sebe suché oblečení a šli hledat místo, kde bychom se najedli.
To, co jsme uviděli, by nás ani nenapadlo. Za chvilku jsme si připadali jako v 90. letech v Bibione. Objevili jsme se na aleji plné neonových nápisů, hlásajících: Steak House, Pizza, Restaurant apod. Z druhé strany na nás blikaly kolotoče a zpovzdálí se k nám linuly zvuky letních hitů jako Takata, Despacito nebo Señorita z místní piškotéky.
V přeplněné venkovní restauraci jsme si dali véču a pozorovali lidi v okolí a na parketu. Byl to opravdu zajímavý, dalo by se říct, multi-kulti zážitek. Mísily se tam všechny věkové kategorie od rodin s malými dětmi po seniory. V jednom koutě tancoval tatínek se 4 dětmi, v druhém se líbal zamilovaný pár. Veprostřed po sobě lezly dvě total na plech holky s výrazně expresivními pohyby. Do toho tam byla skupina holohlavých nácků. Vedle nich v poklidu tancoval postarší pár a u lampy se kroutila evidentně pole dance tanečnice před svým nagelovaným vyfitkovaným přítelem.
První se z tohoto pohledu vzpamatoval Ondra, který se nám už předtím na lodi svěřil s tím, že jsme divní, že on alkohol k zábavě opravdu nepotřebuje. Hodil do sebe 2 piva a vplul na parket vytančit svojí celodenní frustraci, kdy si jako kapitán lodi nemohl ani cucnout. Ostatní jsme ho postupně doplnili.
Zamilovaný/Nešťastná
Při pauze po prvním tanečním setu se nám stala zajímavá věc. DJ pustil hit od Rybiček 48 Zamilovaný Nešťastná. S chutí jsme si ho začali zpívat. Přičemž Řehys krásně procítěným způsobem ztvárnil dívčí hlas.
Sborově barytonem: Já jsem tak zamilovaný…
Řehys sopránem: A já jsem nešťastnáá…, já jsem tak nešťastnáá..
Netrvalo dlouho a u našeho stolu se objevila banda holohlavců, kteří nás už delší dobu sledovali a patrně nám chtěli poblahopřát za povedené vystoupení. Naklonili se nad Šátise a v tom hluku mu začali něco říkat do ucha. Šátis nasadil svůj výraz (jako při úvodní instruktáži) a s úsměvem na tváři jim začal kývat hlavou za každou větou. V tu samou chvíli se i druhý nácek naklonil nad Ondru a něco mu vykládal, přičemž i Ondra kýval a vesele se smál.
Šátis, co po tobě chtěli?
Nevím.
Vždyť jsi celou dobu kýval hlavou…?!
Jsem je neposlouchal.
Co chtěli, Ondro?
Prej jestli jsme teplý?
Co??? 😮
No, prej nás sledovali a šli se zeptat, jestli nejsme teplý? Že to tady prej nemaj rádi, tak nás chtěli vybít…
Cože??? A cos jim řekl?
Že ne. Akorát jim bylo divný, že jim to Šátis nejdřív celý odkýval… 🤣
Dámský wrestling
Když jsme si ještě celí v šoku šli objednat k okýnku pivo, paní nám ho odmítla vydat do skla. Že prý to tam po desáté hodině lítá. Paní moc dobře věděla, co říká. Netrvalo totiž ani půl hodiny a najednou nám kolem hlavy prolítl půllitr, který se roztříštil o stěnu za námi. Spousta křiku.
Rychle jsme se otočili a uviděli jednu z těch dvou lascivních žen na zemi a na ní klečela dvou metrová mastodontka, co ji pravým hákem bušila hlava nehlava. Bitka se odehrávala přímo před naším stolem, kam si v mezičase doprovody obou zápasnic odložily své drinky. Bitva to byla relativně krátká, ale velmi intenzivní. Ukončil ji nakonec DJ svým vlídným slovem. Ale no tak, holky, přece nám to tady nebudete kazit…
Po bitce si postupně přišly oba tábory k našemu mírovému stolu zpátky pro své drinky, poděkovaly a odebraly se do boxů. Záhy totiž mělo začít druhé kolo. To se odehrávalo na venkovní cestě před hospodou a opět se vyznačovalo drtivou převahou mastodontky, která svou sokyni nevybíravě odhodila na lavici a tam jí drtila s pokřikem: Já tě zabiju, ty zku…ná p…o!!!
Tohle už nevypadalo tak srandovně, jako první kolo. A vzhledem k tomu, že poblíž nebyl nikdo starší 15 let anebo střízlivější než já (což nemohlo být tak těžké, když jsem od rána popíjel), musel jsem se chopit situace a rozvášněný dav uklidnit. Stejně tak bylo potřeba, aby někdo vysvětlil přivolané záchrance, o co vlastně jde. Lascivní žena měla totiž kompletně vykloubené rameno, nemohla dýchat, ani mluvit a jen ječela bolestí.
Když se vše uklidnilo a sanitka odjela, připojil jsem se s dobrým pocitem, že táta zase všechno vyřešil, ke klukům a šli jsme si dát na diskotéku pivko na zklidnění adrenalinu. Jenže když jsme se podívali okolo a zjistili, že tu zbylo už jen několik 12 letých dětí s cigárem u huby, řekli jsme si, že už je to asi moc i na nás a vyrazili do přístavu.
Ranní probuzení
Ondra tentokrát po včerejší zkušenosti odmítl spát se mnou na pláži a radši se mačkal v kajutě s ostatními. Přišel tak o parádní probuzení bernardýnem. To si tak vesele spíte pod stromem, když tu najednou cítíte něco mokrého na obličeji. Otevřete oči a nad vámi se sklání pes velikosti krávy, co vám oblizuje obličej. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezalo.
Jóó, Trhovky se holt jednou provždy zapsaly nesmazatelným písmem do vontské kroniky.
Stejně tak, jako celé plachtění. Ráno jsme se jako správní námořníci s dvojkou pod kůží zcela bez problémů a zkušeně vyplavili okouknout zbylé krásy Orlické přehrady. A to, že nám to šlo jako po másle, už snad ani netřeba dodávat.
