Nad řekou Blanicí tyčí se hora,
chudé tam políčko sedláček orá.
Hlouběji zatlačil do země radlici,
kov na kov narazil, vyoral přilbici.
Divadlo Járy Cimrmana
Ještě nevíte? Tak vám dám nápovědu, kterou dostali ostatní vontové při hádání trasy našeho patnáctého Vandru s vonty. Tři hesla: permafrost, třicetiletá válka, vlastenectví. Plus ještě jedno bonusové: záhadné podzemní prostory. Pokud máte fištróna jako Řehys, tak už dávno vykřikujete: „Blaník, je to Blaník, že jo?“ A je to přesně tak. Dobrá práce!
Ano, patnáctý Vandr s vonty nás zanesl do míst s nejdrsnějšími vnitrozemskými klimatickými podmínkami, kde se sníh zpravidla drží ještě hluboko do jara. Do míst s průsečíky energetických bodů, kde se odehrávaly jedny z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Do míst protknutých tajemstvími a záhadnými legendami o podzemních prostorech, které dodnes tvoří základy národní identity. Do České Sibiře.
Organizace tentokrát připadla na mě a já se na ni náležitě těšil. Mimo jiné i proto, že šlo na delší dobu o můj poslední připravovaný jarní vandr, než se přeorientuji na vandry podzimní. A nejen z tohoto důvodu. Byla to totiž i velmi osobní záležitost. Jednak se jednalo o úsek z mého loňského sólo vandru, který jsem v důsledku předčasného ukončení neušel a chtěl si ho dojít, ale hlavně jsem do těchto míst, Mladé Vožice a na hrad Šelmberk, jezdíval jako dítě na tábory a už dlouho jsem plánoval se sem opět podívat a zavzpomínat.
Naši 42kilometrovou trasu jsem naplánoval tak, abychom právě těmito místy prošli a cestou nevynechali žádnou jinou pamětihodnost a zároveň – jak už to na Johnyho jarních pohodičkách bývá – nevynechali ani žádnou hospodu. Ale dost omáčky, jdeme konečně na to.
Pátek dopoledne – odjíždíme
Přípravy na vandr byly tentokrát bezproblémové. O jediné náznaky remcání se pokoušel Řehys, kterému se nezdála předpověď počasí a obával se mrazivých nocí. Ano, přesně ten samý Řehys, který nás bez mrknutí oka nechal projít všemi svými Podzimními pekly, a který nám přichystal i ten nejmrazivější vandr ever, se najednou zajímal, jestli nám nebude ziminka. Pravda, po řadě teplých týdnů přišla koncem dubna ledová vlna, kdy noční teploty klesaly hluboko pod bod mrazu. Ale jarní pohodička je vždycky pohodičkou a tak to dopadlo i tentokrát. Počasí nám vyšlo parádně.
Je pátek dopoledne, 26.4. a my vycházíme z Tylovky v našich zbrusu nových zářivě žlutých vontských tričkách z nanovláken s aktivním stříbrem, díky kterým nebudeme smrdět ani po třech dnech našeho putování. Abych měl nový outfit kompletní, rozhodl jsem se odložit svou legendární kšiltovku Von Den Berg do vandrácké síně slávy a vycházím s novou slušivou čepicí s nápisem Gritty, což se dá volně přeložit jako hrubý, drsný, vytrvalý. „Líp bych tě nepopsal,“ říká v tu chvíli Ondra.
U autobusové zastávky potkáváme Řehyse a následně s panáky jegra už v našem vlaku do Prahy startujeme dnešní párty. A že byla dlooouhá.
Žluté šípy
Už ve vlaku jsme s nadsázkou narazili na téma podobnosti naší vontské party s konkurenční skupinkou pisálků a slídilů z Druhé strany, Rychlých šípů. A to především kvůli záhadnému úniku informací z našich hospodských konverzací, který se děje vždy jen ve chvíli, kdy je s námi přítomen jeden náš nejmenovaný člen, jenž si tím vysloužil přiléhavou přezdívku Červenáček.
Netrvalo to ani půl hodiny a vedle Červenáčka jsme v partě objevili i Mirka Dušína. Stal se jím Ondra, který činem, jenž právě vykonal, potvrdil platnost svého celoživotního kréda, tedy přinášet lidem jistotu a bezpečí.
Událo se to ve vandrácky nenáviděném metru při přestupu na červenou linku vedoucí na hlavák. Vše doposud probíhalo zcela standardně. Mačkali jsme se s krosnami v přeplněném metru, nadávali na diskomfort a při výstupu z vagonu se společně s celým davem protlačili až k eskalátorům. Mirek Dušín byl s naším vítězem Giro di Vonti, Rychlonožkou, vepředu a já s Červenáčkem jsme o několik lidí za nimi uzavírali celého hada.
Když tu náhle se zhruba v polovině eskalátorů ozval výkřik a kolem nás prolétlo několik jahod, meruněk a okurek. Zatímco ostatní cestující dělali, že tam nejsou, vontové chrabře a rychle zareagovali. Stalo se to, že starý pán s taškou plnou nákupu nad Mirkem a Rychlonožkou zavrávoral a spadl dozadu. Vzhledem k tomu, že měl ale dobrých 90 kilo, tak s sebou shodil i stařenku za ním, zalehl ji a oba se postupně sunuli dolů strhávajíce s sebou další cestující. Vedle toho se jako lavina valilo dolů ovoce a zelenina z jeho tašky.
Nejrychleji zareagoval Mirek Dušín, který pána zachytil a společně s Rychlonožkou vyprostili z pod jeho těla i nebohou stařenku. Já zatím metelil dolů nouzově vypnout eskalátory a společně s Červenáčkem jsme zavolali dispečink. Následně jsme všichni dohromady pomohli posbírat nákup a vynést oba nešťastníky nahoru, kde už si je přebrali zřízenci metra.
S opojným pocitem vykonaného dobrého skutku jsme pak pokračovali dále v naší cestě. Po tomto zážitku ale musím konstatovat, že podobnost nás s partou kolem Mirka Dušína je natolik velká, že jestli někdy budeme zvažovat rebranding Žlutých vontů, název Žluté šípy bude čekat v první linii.
Když jsme se konečně usadili na Hlavním nádraží do našeho kupé, a ještě nechávali ve svých hlavách doznívat předchozí události, rozrazil Řehys trapnou chvilku ticha svou řečnickou otázkou: “Takže, co já a práce…?” Aby nám z ničeho nic, hodinu potom, co tento dotaz padl, povykládal o svých aktuálních pracovních peripetiích při změně zaměstnání. Nebojte se ale, naším datovým esem zůstane i nadále.
Tour de beer
Cesta už se od té doby nesla znovu v pohodovém tempu a po mezizastávce v Olbramovicích jsme brzy dorazili do místa startu našeho vandru, do Chotovin, kde započala již netrpělivě očekávaná Tour de beer po místních putikách. Ambiciózní plán navštívit v Chotovinách 3 hospody a následně jít 11 kilometrů k nocovišti se nám nakonec podařilo splnit, byť to bylo mnohem náročnější, než jsme si původně představovali.
Prvním stanovištěm byla hospůdka hned u nádraží. Snad pod tíhou vyslechnutých srdceryvných životních příběhů (sic!) jsme byli nuceni si objednávat jedno pivo za druhým až do podvečerních hodin, kdy nás začal přepadat hlad.
Nejlépe na něj vyzrál Řehys, jenž jak známo už jen tak něco nesní, který si ještě v první hospodě stihl objednat vydatný gulášek se šesti, aby se půl hodiny na to ještě dojedl burgerem s hranami. V krásné restauraci v hotelu GOLD jsme si pochutnali nakonec všichni a jak vidno, na některých z nás (mně) se náročnost večera začala pomalu projevovat.
Trilogii naší Chotovinské tour měla zakončit návštěva místního minipivovaru. Jak jsme se ale při náhodné zastávce na zmrzlinu dozvěděli, majitel ho znenadání před několika týdny zavřel a odstěhoval se pryč. Nemuselo nás to ale dlouho mrzet. Stačilo jen říct, že jsme z Kladna, a zmrzlinář nám ihned přinesl čtyři piva s panáky se slovy, že i on jednoho kladeňáka zná. Po prima pokecu jsme se konečně vydali na dlouhou noční túru.
Večer ale ještě zdaleka nekončil. Kousek za polovinou cesty jsme se totiž ocitli ve vesničce Hlasivo a zpozorovali bujarý ruch. Přiblížili jsme se blíže a zjistili, že se v místním obecňáku koná nějaká oslava. „To je přesně to, co teď potřebujeme,“ pomysleli jsme si a vydali se vstříc juchání. „Pánové, uzavřená společnost!“ nekompromisně na nás již z dálky volala mladá slečna, dcera starosty, který (jak jsme se později dozvěděli) zde právě slavil narozeniny. Ta se nakonec po krátkém naléhání a dvoustovce vložené do dlaně uvolila a přinesla nám na terasu rundu piv.
V tom jsme si vzpomněli na kouzelnou formulku, která v tomto kraji otevírá všechny dveře. „My jsme z Kladna,“ pronesli jsme ostýchavě. V tu ránu se změnilo úplně všechno. Kamenné tváře se najednou proměnily v úsměvy a k našemu stolu se postupně přesunula veškerá zábava. Ven přicházeli neustále noví lidé a v šumu zábavy bylo místy slyšet hrdé šepotání: „To jsou kladeňáci, přijeli až sem k nám.“ Brzy jsme se seznámili i se starostou, jeho ženou a většinou obecního představenstva. Nakonec nám jako výraz vděčnosti a pohostinství poskytli i místo u hlavního stolu vevnitř s veškerým jeho občerstvením.
Když se čas už opravdu nachýlil, se slovy díků jsme odmítli pozvání na přespání u starostů doma a vyrazili dokončit naši noční túru.
Krátce před cílem jsme si ještě lehce odpočinuli na závěrečné pivo a Pikao v altánku ve Výlevech a kolem čtvrté hodiny ranní konečně dorazili kompletně vysíleni do řemíčovského lesa na přespání.
Ospalé dopoledne
Den zážitků nás čeká v sobotu – bylo napsáno v mé anotaci k vandru. Minimálně dopoledne, když jsme se kolem jedenácté hodiny těžce probouzeli ze včerejšího náročného programu, tomu ale nic nenasvědčovalo. Na autopilota jsme pomalu zabalili své věci a poté další půlhodinu počkali, než si Šátis dobalí své hi-tec vybavení. K nafukovací matraci s kompresorem, izolačnímu papíru, spacáku do minus padesáti a anti-gravity krosně mu nyní nově přibyly speciální ponožky, které sice umí odvádět pot mezi prsty, ale jejichž nasazení trvá přes 15 minut.
Počasí nám ale přálo a po až pohádkově krásné cestičce jsme seběhli mezi chaloupkami do Řemíčova. Tam jsme objevili dětské hřiště s houpací lavicí a shodli se na tom, že těch 700 ušlých metrů nám dalo dost zabrat a potřebujeme trochu odpočinku.
Naše tupé výrazy vypovídají dost o tom, že zábavy jsme si užili předešlé noci přehršel a nyní se musí každý se svými pocity a strastmi vypořádat sám ve svém nitru.
Žlutá je barva naše
Když jsme si trochu vorazili, pokračovali jsme loudavě po rozpálené hlavní silnici za plného provozu do Mladé Vožice. Adrenalin do našich žil nám vlilo až spatření rozsáhlých žlutých řepkových polí.
„Hurá, žlutá!“ vykřikl jsem a s rozběhem skočil šipku do lánů. Když mě po notné chvíli způsobené mou žlutou kamufláží ostatní vontové v řepkových květech nalezli, neváhali jsme ani vteřinu a jali se fotit úvodní fotku ke článku. Schválně, kolik si myslíte, že je potřeba iPhonů na jednu fotku se samospouští? Jsou to přesně tři. A společně dohromady vytvoří perfektní stativ.
Když jsme po deseti minutách usilovného snažení konečně dostali všechny telefony do správné polohy, mohli jsme se dát do shootingu. Ale jaké skvosty vznikly… To za tu práci rozhodně stálo.
Nyní už ve veselé náladě jsme se konečně dostali na oběd do Mladé Vožice. Ani zde to ale nebyla procházka růžovými sady. Dostali jsme se do až nečekaně složité situace. Museli jsme totiž rozlousknout lingvistický rébus. Při pohledu do menu jsme zjistili, že v obědové nabídce mají: Řízek, hranolky, pak čoi. Po náročné společné debatě jsme se nakonec usnesli, že zkusíme ten řízek s hranolkami a teprve pak si dáme čoi.
Nakonec jsme ale po řízku byli úplně plní a k čoi ani pak čoi se už nedostali. Místo toho jsme si radši skočili vedle do okýnka na zmrzku a osvěžili se před dalšími kilometry.
Cesta lesem
A ty byly hotovou slastí. Cesta deset z deseti. Především asi hlavně proto, že nás konečně zavedla do stínu na lesní pěšinku, což jsme v tom pařáku opravdu ocenili. Musím si tady trochu nasypat popel na hlavu. Protože nejen všichni ostatní vontové, ale i já už touto dobou začal zpochybňovat své vlastní plánovací schopnosti. Lokalitu pro vandru jsem sice vybral fakt pěknou, ale nějak jsem opomenul skutečnost, že 90 % trasy vede po asfaltkách, čímž jsem se stal rázem o parník před Šátisem největším specialistou na silniční vandry v naší skupině. Vzácný okamžik cesty lesem jsme si tak užívali plnými doušky.
Navíc se před námi po chvilce otevřel i velmi fotogenický výhled na Podhradní rybník.
Z lesní cesty jsme zakrátko sešli na polní cestu.
A z té, nečekaně, na asfaltovou cestu. Ale tentokrát ne ledajakou. Jako by místní tušili, že se blíží vontové, a cestičku k hradu Šelmberk nám přímo den před naším příchodem čerstvě vyasfaltovali.
Šelmberk
Tady už jsem ale uštěpačné poznámky spoluvandráků nebral vůbec na zřetel. Blížili jsme se totiž nezadržitelně k místu mého srdce, kde jsem poprvé a doufejme také naposledy zdárně dokončil bobříka hladu i bobříka mlčení. A to už se tam tyčila před námi. Hájenka před zříceninou, kde jsme každý rok bývali ubytovaní.
Nutno říct, že za těch 25 let se okolí hradu dost proměnilo. Na místech, kde jsme hrávali pasáka stála nyní řemeslná pekárna a několik dalších staveb. Překvapilo mě také, že se nově platí vstupné. Nijak mě to ale neodradilo. Vysypal jsem na pokladně veškerou svou hotovost a dožádal se klíčů od věže.
I přes tyto kosmetické změny ale místo neztratilo nic ze svého tehdejšího půvabu. Odemkli jsme si vrata zříceniny a vyrazili nahoru do věže, kde jsem jako dítě jednou přečkal i celou noc. Krásné výhledy daly zapomenout i Ondrovým strachům z výšek a ten se tak bezstarostně kochal s námi.
Po exkurzi hradu, při které jsem se rozpomněl i na vchod do tajné chodby na balkonek, jsme se odměnili exkluzivním paloučkem na louce před hradem. Tady jsme konečně v klidu a nerušeně dobili naše tělesné baterky. Tedy pravděpodobně až na Řehyse, na kterého z neznámých důvodů, jako jediného z nás, nalétalo asi 50 much.
Z hradu jsme seběhli k Šelmberskému mlýnu a přes jednu pauzičku v altánku u cesty pokračovali pěknou lesní cestou dál.
Příjemné slunečné odpoledne lákalo ke koupačce. Jejím největším propagátorem byl Ondra, který se už několik kilometrů nazpět zařekl, že jakmile uvidí potok, sedne si do něj a osvěží si chodidla. A jak řekl, tak udělal. Příležitost se mu naskytla až kousek před Kamberkem, kdy jsme konečně narazili na tak akorát hluboký potok, který byl pro tuto událost perfect match. Ondra v mžiku shodil své pohorky a skočil do potoku užít si chladivý proud vody protékající kolem jeho kotníků. Velmi rád by se k němu v tu chvíli připojil i Šátis, ale při pomyšlení na to, že si bude zase muset půl hodiny sundavat a nasazovat ponožky, si tuto bohulibou činnost raději nechal ujít.
Málem nás ale čekala ještě jedna koupačka. Nechtějíce zbytečně obcházet řeku do hospody v Kamberku, jsme velmi vážně zvažovali zkrátit si cestu přes hráz. Při pohledu na dvoumetrový sráz dolů jsme ale naštěstí zhodnotili, že to zřejmě bude nad naše síly, a na druhou stranu přešli radši civilizovaně po mostu.
Když jsme dorazili do kamberské hospody, začalo se už pomalu smrákat. Otevíračka byla od 18:00 a já měl původně strach, abychom tu nebyli moc brzo. Přišli jsme ale právě akorát. Chuť na pivo jsme sice už ani moc neměli, ale potom, co jsme spatřili, že se na baru podává i legendární pizza Gladiator, nechuť k pití byla ta tam a několika kousky jsme nakonec delikátní mraženou pizzu zapili.
Bla bla
Když jsme se dostali ven, byla už noc. Pomalu jsme se blížili k dnešnímu vrcholu, Malému Blaníku, a Ondra se dostal do svého živlu. I na tento vandr si vymyslel svou hororovou legendu, jejímž vyprávěním nám zkracoval poklidnou noční cestu.
„Jestlipak víte, proč se Blaník jmenuje Blaník?“ Začal své vyprávění. Zapomeňte tady na všeobecně známé pověsti o Blanických rytířích. Ta nejdůležitější legenda z tohoto kraje je o duchovi Bla bla. „Před mnoha lety žila v těchto místech jedna velmi zlá žena, která měla syna. Vůbec se mu ale nevěnovala, zavírala ho do sklepa a nenaučila ho vůbec ničemu, ani řeči. Jediná slova, která uměl vyslovit, byla: bla bla. Když umřela a syn dospěl, už se nikdy mluvit nenaučil. Jen chodil po okolí, žvatlal své bla bla a všichni se mu smáli. Traduje se, že aby se pomstil, jeho duch stále putuje po blanických lesích a cestách. V šumění větru lze zaslechnout jeho šepotu: bla bla. A když se k vám přiblíží a dotkne se vás, přestanete mluvit i vy a do smrti budete moci vyslovit jen bla bla.“ Zakončil Ondra svůj příběh.
Tentokrát však jeho vyprávění u nás nemělo obvyklou vyděšenou odezvu. Bylo nám totiž jasné, že jsme se s duchem Bla bla již všichni potkali, a to právě během předchozí noci. Jinak si totiž naše včerejší žvatlání nedovedeme vysvětlit.
Během vyprávění jsme se pomalu dostali až k Malého Blaníku. Se zatnutými zuby jsme se vyškrábali na jeho samotný vrchol a tam mimo jiné objevili i Thorovo kladivo. Pokoušeli jsme se ho postupně zvednout a získat tím jeho magickou moc, bohužel však bezvýsledně.
Z vrcholu jsme poté dokráčeli až ke zřícenině kaple Máří Magdaleny. Jestli na nás Ondrova předchozí povídačka úplně nezapůsobila, tak tíživá atmosféra protínajících se energetických siločar tohoto místa rozhodně ano. Místo působí děsivě i ve dne, ale v noci to má o dost větší grády.
Dali jsme si sice v přilehlém altánku vedle zříceniny krátkou pauzu, ale hustá a tajuplná noční atmosféra nám dokonale sevřela vnitřnosti. Radši jsme se proto rychle vypakovali a upalovali z tohoto tajemného místa až dolů k úpatí kopce, kde jsme již v dostatečné vzdálenosti od kaple nalezli místo k dnešnímu odpočinku.
Velký Blaník
Vzhledem k tomu, že jsme včerejšek strachy zalomili daleko dříve, než je u nás obvyklé, probudili jsme se i ráno až nezvykle brzy. Sbalili si všechny věci, a ještě před náporem turistů se odebrali dobýt hlavní vrchol celého vandru, Velký Blaník.
Na parkovišti před kopcem jsme nafasovali povinnou výbavu k výstupu, tedy vlastenecké vlaječky a nášivky Ortel. Bez zajímavosti není ale ani to, že jsme na Blaník vstupovali téměř přesně na den ke 20. výročí vstupu ČR do Evropské unie. Právě zde, na vrcholu národní hory, před 20 lety pořádal v noci na 1. května tehdejší prezident, Václav Klaus, tiskovou konferenci k oslavě našeho vstupu. Údajně zde po této události zbyl i jeho pamětní kámen, ten jsme ale hledali marně.
Výstup na Blaník nám dal opravdu zabrat. Já třeba kompletně propotil celé triko. Ale vzhledem k tomu, že jsme sportovci od kosti, podařilo se nám předejít skupinku rodičů s malými dětmi a na vrchol se dostali toho dne jako úplně první návštěvníci.
Z radosti nad naším výkonem jsme si chtěli spravit společné foto za pomoci již osvědčeného triku se třemi iPhony. Ve vysokohorských podmínkách se ale Šátisovi nepodařilo poskládat složitou pyramidu.
Celé to tak muselo jistit staré dobré selfie. Šátis se ale zavázal, že si na příště objedná z Temu vedle sady na opravu plastových sudů i zbrusu nový stativ, takže snad již nebudeme muset toto martyrium podstupovat znovu.
Jako Blaničtí rytíři jsme si také vychutnali i výhledy z rozhledny, kde jsme si mohli ještě jednou prohlédnout zpětně celou naši trasu. Tedy s malým zádrhelem, kdy jsme po deseti minutách kochání se, zjistili, že koukáme úplně jiným směrem.
A jako úplnou odměnou za zdolání vrcholu jsme si pochutnali na párkách s chlebem a pivu z místního louňovického minipivovaru Špáca, který měl být původně cílem naší včerejší večerní zábavy, ale který jsme nakonec v důsledku vyčerpání vynechali.
Geniální nápad při sestupu dolů měl Ondra, a to, že se půjdeme podívat ještě na vstup do hory, kudy vylézají rytíři ven. Tato milá zacházka, díky které jsme si podstatnou část výšlapu ještě jednou zopakovali, nás dovedla až k menhiru a sotva postřehnutelnému skalnímu převisu o velikosti tří bot, který je na mapách veden právě jako ona bájná jeskyně. Ale kdo ví, třeba tudy ti rytíři opravdu chodí.
Závěrečná cesta
Zatímco cesta na vrchol směrem od Malého Blaníku je strmá a krátká, cesta opačným směrem je až neuvěřitelně dlouhá, táhlá a vleklá. Zvláště tedy s vědomím, že vandr už pomalu končí a vy jen musíte dojít na vlak. Navíc není ani moc z kopce, pravidelně se zde totiž střídají sestupy s výstupy.
Po několika kilometrech cesty necesty jsme se konečně dostali na naši starou dobrou známou, na silnici. Tohoto dojezdu jsem se už i při plánování celkem obával. Do Vlašimi je to dobrých sedm kiláků a cesta vede prakticky buď jen po hlavní silnici, anebo brutální oklikou. Naštěstí bůh vandru stál i tentokrát při nás a silnici nechal na období vandru kompletně uzavřít. Šli jsme tedy sice po asfaltce, ale aspoň nás nerušila auta.
Na oběd jsme se cestou stavili ještě ve vyhlášené restauraci U Matoušků v Kondraci, kam se pravidelně sjíždějí místní rodiny v oblecích při příležitosti důležitých životních oslav. V našem propoceném outfitu jsme zde působili až trochu nepatřičně. Kachnička s knedlíky ale všechny tyto myšlenky rychle odstavila na vedlejší kolej.
Po rekonstruované silnici jsme se nakonec kolem hvězdárny dostali až do Vlašimi na nádraží. Navoněli jsme se, převlékli zpocená trička, boty vyměnili za slušivé ponožkoboty a vyrazili přímým spojem do Prahy.
Finální tečka za vandrem se nakonec neuskutečnila v restauraci U Matoušků, nýbrž (a nyní snad už i tradičně) v Dejvicích v Automatu Matuška, kde celé naše putování spláchla provoněná IPA.
Sníh, drsnou přírodu ani rytíře jsme při své cestě sice nepotkali, zato se však můžeme pochlubit seznámením se s duchem Bla bla, důležitými kontakty s Hlasiveckým zastupitelstvem, objevením tajuplných míst a zásobou ušlapaných kilometrů po silnici na dalších deset vandrů dopředu. Už jen kvůli tomu nelze hodnotit vandr jinak než jako vydařený.
