V polovině října, léta páně 2022, se naše vontská skupina opět vydala na vandr. Ano, vandr, žádný čundr, to už jsme si vysvětlili minule. Pořádání akce se tentokrát zhostil náš ředitel divize transportu, pilot a nově dokonce kapitán, Šátis. O plánované trase jsme dlouho nevěděli zhola nic, jen to, že půjde o takzvaný ukradený vandr nebo chcete-li vandr ze sekáče.
Stejnou trasu už měl totiž pro svůj vandr vymyšlenou Ondra, ale Šátis byl (podobně jako na Giro di vonti) rychlejší a prostě mu ji vyfoukl. Jenže my ostatní jsme kromě tohoto příběhu, který Ondra rád připomínal při každé příležitosti, neměli o lokalitě žádnou představu. Dostalo se nám od Šátise jen několika nápověd: 1) Ještě jsme tam nebyli. 2) Mám to tam rád. 3) Jsou tam lesy, pastviny, kameny, kopce a vodní plochy. Věřte nebo ne, ale našel se mezi námi jedinec, a byl jsem to shodou okolností já, který na základě těchto indicií vydedukoval, že oním místem je trampská klasika, Česká Kanada.
Měli jsme naplánovanou krásnou 40 km trasu s několika dominantami České Kanady, plnou restaurací a hospůdek (údajně). Počasí nám, jak už to na Šátisových vandrech bývá, také přálo. A tak nic nebránilo tomu, abychom vyrazili. A to jsme ještě vůbec netušili, že tento výlet bude tak trochu čarovný.
Kolejbusem do Kanady
Páteční dopoledne jsme se setkali na Kladně-městě a obligátní RegioNovou vyrazili do Prahy. Po úvodním přípitku jsem se mohl konečně pustit do vyprávění humorných příběhů ze soudní síně, na které již ostatní vontové netrpělivě čekali. Jak se již stalo smutnou tradicí posledních článků, za každý půlrok nám 20. léta nadělují minimálně jednu pohromu. Tentokrát se dotkla přímo mě osobně. Bohužel jsem se totiž připojil k polovině národa, jíž se rozpadlo manželství. Veselé historky ze soudní síně à la Soudkyně Barbara byly aspoň drobnou záplatou za útrapy posledních měsíců.
Cesta ale jinak ubíhala ve veselé náladě, aby také ne, když nás druhý vlak vezl přímo do Veselí nad Lužnicí. A navíc nás vedoucí zájezdu obdaroval speciálním indickým pivem. Chtěl tím demonstrovat druhou věc, kterou má vedle Kanady rád, a to právě Indii. Nutno ale dodat, že jsme tento rafinovaný vtípek (díky našemu dlouhému vedení) pochopili až ve chvíli, kdy jsme měli upitou dobrou polovinu lahve.
Ve Veselí jsme si pak u žertovných maleb přislíbili, že spolu můžeme zajít úplně kamkoliv. A hned na to jsme to i splnili. Náš další vlak totiž odjížděl z nástupiště 9 a 3/4. Vážně to tam takto na tabuli svítilo. Sice jsme to moc nechápali, ale k nástupu do třetího, tzv. party vlaku, nám to nezabránilo. V něm na nás čekala v kupé dokonce i milá společnost dvou slečen, jež se chystaly strávit víkend v proslulém jihlavském podniku CaféBudík.
Dlouho jsme si ale společnosti neužili, protože hned příští zastávku jsme již vystupovali v Jindřichově Hradci, s plánem přesednout na poslední vlak – úzkokolejku do Střížkovic. Jenže úzkokolejka nikde. Místo ní na tabuli svítilo u našeho spoje označení BUS. Ale ani ten tu nikde nebyl. Ihned nám to připomnělo Šátisův předchozí vandr a jeho autobusovou prudu. Začali jsme si ho dobírat, jak to má špatně zorganizované, a ani jsme nepostřehli, že Šátis tu už také není. Ten totiž nechtěl opakovat minulé faux pas a se slovy: „Vyndejte mi ředitele! Já chci mluvit s ředitelem Českých drah.“ vnikl do nádražní kanceláře. K našemu úžasu se po pár okamžicích opravdu objevil i s ředitelem po boku, který nás ochotně nasměroval ke speciálnímu kolejbusu čekajícímu přímo na nás.
Řidič tohoto kolejbusu byl týpek jedna radost a zanedlouho nám i vysvětlil, že úzkokolejku před pár měsíci zrušili a místo ní si dráhy vypomáhají dobrovolníky vozící cestující ve svých autech.
Po několika minutách zábavné jízdy jsme se konečně dostali na začátek našeho vandru, na nádraží do Střížkovic.
Cesta do Kunžaku
Byť by byl řidič kolejbusu ochotný odvézt nás až do Kunžaku, bylo to marné. Náš vedoucí veškeré snahy o přemlouvání v zárodku zarazil. Takže jsme si to od Střížkovic podle plánu štrádovali po svých.
Byla to pěkná cesta. Šátis v anotaci zájezdu opravdu nelhal. Viděli jsme lesy, louky, kameny. Vnímali jsme okolní přírodu natolik, že jsme pomalu přestali vnímat vyznačenou cestu a náš náčelník se tím dostal do úzkých. Jeho výstup „tu červená, tu červená“ si ničím nezadal ani s legendárním videem Tu kabel.
Nesnáze jsme nakonec vyřešili jako správní vontové. Vyhledali jsme nejbližší palouček, ze špalku udělali stůl a na něj si rozložili Řehysův legendární špíček s chlebem a pivem. Když emoce opadly, ta správná červená se nám zjevila sama.
Přes pole jsme se dostali na Šátisovu oblíbenou cestu – silnici – a po ní přímo do Kunžaku, kde na nás čekala večeře U Děravýho kotle.
Vítejte v Bradavicích, škole čar a kouzel
Leckoho by při názvu U Děravýho kotle již trklo. Nás však ne. To, že jsme se ocitli v kouzelném světě Harryho Pottera, nám došlo až teprve z výzdoby a kouzelnických rekvizit všude kolem nás. Najednou jsme pochopili, že cesta vlakem z nástupiště 9 a třičtvrtě nebyla žádnou náhodou. Objednali jsme si jídlo a při čekání si potají z poličky vypůjčili kouzelnické hůlky, pardon dokonce Bezovou – nejmocnější hůlku světa, a začali se učit čarovat.
První krůčky s hůlkou byly sice nesmělé.
Ale stačila chvilka cviku a začalo se dařit mnohem lépe. Jednoduchým kouzlem Okonorka harfy šum jsem nám z piva vyčaroval dobrý rum. A po posilnění jsme pokračovali dále. Přivolávacím kouzlem Accio jsme si objednávali nové drinky a přivolávali nejrůznější předměty a lidi, které jsme zrovna potřebovali vidět.
Brzy jsme byli připraveni i na první kouzelnický souboj. Jednoduchým odzbrojovacím kouzlem Expeliarmus se mi podařilo odrazit Ondrův útok. Chápavé pohledy servírky, která naše čarování ponechala bez jediného komentáře, nám daly najevo jednak to, že už zřejmě kouzlíme první ligu, a také to, že nejspíš nejsme prvními magory, co jsou hotoví z jejich výzdoby.
Nenechali jsme se ale ničím a nikým rušit a pokračovali v kouzlení i nadále. Jediné, co nás opravdu zasáhlo, byla zdrcující zpráva o úmrtí Robbieho Coltranea, filmového ztvárnitele Hagrida. Bylo to tak nějak smutně symbolické a proto jsme vyčkali do pozdních hodin, až se celá hospoda vyklidila, abychom na jeho počest vystřihli ještě jeden, maximálně procítěný, nefalšovaný souboj na život a na smrt. Avadaaa Kedavra!
Po vyčerpávajícím boji jsme naznali, že už je čas odchodu a že by si pan hostinský možná už chtěl jít taky lehnout. Sbalili jsme svoje saky paky a vytratili se do česko-kanadské noci. Večer pro nás ale ještě nekončil.
Herní noc
Když jsme asi hodinu po deklarované zavíračce procházeli kolem hospody na místním fotbalovém hřišti, jeden ze štamgastů na nás zavolal. Kluci, nedáte si pivo? Na okamžik jsme se zamysleli a už jsme vcházeli do dveří. V hospodě to na zavíračku nevypadalo ani náhodou a elán a přívětivost asi 70leté hostinské nás až zaskočil.
Rádi jsme tak pokračovali ve společenských aktivitách. Zahráli jsme si deskovou hru s vlastními improvizovanými pravidly. Řehys si v marném pokusu změřil síly se Šátisem v páce.
A na závěr jsme si dali dvě partie šipek, kde jsme s Ondrou předvedli naše mistrovství a každý z nás bral po jedné výhře. Jestli si to dobře pamatuji, uzavřel jsem tehdy hned prvním hodem. Ale asi spíš kecám.
Až teprve po další hodině zavelela paní domácí k odchodu a my vyrazili do lesů. V hustém porostu jsme tentokrát celkem snadno našli místo na spaní a pro jistotu natáhli celtu.
Sobotní dopoledne
Noc jsme přečkali, hřejíce se společně na jedné hromadě, bez úhony a probudili se do typického podzimního dopoledne.
Během několika minut jsme sbalili tábor a vyčkali další půlhodinu, než se sbalí i sám velitel. Šátis, tramp nové generace, totiž každý vandr překvapí nějakou novou hi-tech vychytávkou. Tentokrát speciálním nafukovacím lůžkem s nebesami, pod který je třeba nainstalovat papírovou podložku, aby se mohl vyspat jako v pohádce. Každý z jeho gadgetů má dedikované místo v antigravity krosně, a tak se proces balení pro něj stává čím dál tím složitějším.
Vyrazit jsme ale naštěstí stihli ještě před polednem. Naše první kroky nás zavedly k vyhlídce Vysoký kámen. Vylézt na ní po mokrém a polorozpadlém žebříku jsem si ale netroufl a skupinu radši jistil zespodu. I tak se mi naskytl výhled do okolní krajiny, která za poslední roky vlivem sucha a kůrovce zcela změnila svůj ráz.
Stromy jsme sice postrádali, ale zase na druhou stranu to kompenzovaly houby, které zde dorůstaly do obřích rozměrů.
Po několika desítkách minut chůze jsme obsadili odpočívadlo, abychom si rozbalili kouzelný ubrousek a prostřeli stůl na snídani, k čemuž nám Šátis, jako obvykle, vyčaroval lahodné espresso.
Kousek od odpočívadla jsme narazili i na baziliška. Ale protože jsme byli už z večera naučení, nikterak jsme se ho nebáli. Stačilo promluvit hadím jazykem: Sssshaaa, a netvor se bez zbytečného přemlouvání odklidil z cesty.
Přes Ďáblův chléb jsme dorazili až do Zvůle, kde na nás měly čekat mraky restaurací s přichystaným teplým obědem. Jak už jsme si ale na podzimních vandrech zvykli, sliby chyby.
Všech pět vytipovaných hospod mělo po sezoně již zavřeno a tak jsme museli vzít zavděk dalšímu odpočívadlu.
Zase taková prohra to nebyla. Špíčku a piv jsme měli ještě dost a alespoň jsme ušetřili trochu času před dalekou cestou, co nás ještě dnes čekala. Navíc nám zbyl čas i na řešení zábavných surrealistických rébusů. Co je lepší? Harry Potter nebo svíčková? Ano nebo ne? A kupodivu jsme nebyli s podobnými problémy sami. Když jsme zaslechli část konverzace opodál procházející skupinky: …buďto jsem měla ruku nebo nohu… došlo nám, že tohle místo podobný typ zábavy zřejmě jaksi přitahuje.
Disneyland
Jak jsme se (k Šátisově nelibosti) předchozího večera dozvěděli od jednoho z místních, vybral Šátis pro svou trasu ty nejkomerčnější atrakce, které Česká Kanada nabízí. “To je hotový Disneyland, já bych vám vybral daleko hezčí a míň známá místa.” doplnil domorodec. Prvním z takových míst, a snad i nejprofláklejším, byla Ďáblova prdel.
A bylo to tak. Na fotku před tímto celkem malým balvanem připomínajícím zadnici jsme si museli vystát frontu.
Ale když už jsme se k němu dostali, neodolali jsme, a připojili se i svým výtvorem k řadě podobných originálních fotek na českém internetu.
Naučnou stezkou plnou rodin s dětmi jsme se vydali k rozhledně U Jakuba. Měli jsme ale opačný směr než většina turistů. Proč tomu tak bylo, jsme se dozvěděli záhy od tří společensky unavených trampů. “Jo, vy jdete k Jakubovi. Tam už ani nechoďte, byli jsme tam od rána vypili jsme jim všechno pivo. Hahahaha.”
Nelhali. Když jsme se k Jakubovi dostali, pomalu se schylovalo k setmění a pikolík uklízející v prázdném bufetu nám jejich historku potvrdil. Když nebylo pivo, přemluvili jsme aspoň taťku Šátise, aby nám koupil pendreky. Posilněni cukrem jsme pak zvládli vylézt i na rozhlednu. Dokonce i Ondra to se sebezapřením dal.
Výhled do zamlžené stmívající se krajiny nás však moc neoslovil, tak jsme radši rychle seběhli dolů.
Uvelebili jsme se na terásce, že si aspoň na chvilku odpočineme. Co nás ale docela překvapilo, že pikolíkovi bylo celkem jedno, že tam má ještě hosty, zavřel bránu a odjel domů. Prostě padla.
Z pevnosti obehnané hradbami jsme se tak museli dostat boční únikovou cestou přes močály.
Po heroickém výkonu jsme se těšili na první a zároveň jednu z posledních možností, dát si dneska čepované pivo. Bohužel zavřeno měl dokonce i samovýčep, který žádnou obsluhu nepotřebuje.
Tak nějak smířeni se vším jsme se vydali po silnici až k vrcholu dnešního Disneyland výletu, vyhlášené bizoní farmě v Rožnově. Trochu jsme se obávali, že buď bude zavřeno, nebo to bude nějaký nóbl podnik, ze kterého nás upocené a zablácené vykážou přísným pohledem přímo ve dveřích.
Naštěstí ani jedna obava se nenaplnila. Šlo o celkem fajn restauraci, kde jsme se dobře najedli, napili i se trochu omyli na záchodech. Servírky se sice spiklenecky usmívaly, když nás sledovaly, jak se postupně střídáme v navštěvování toalet, ale co už. A jídlo bylo skvělé. Navíc mi moje volba, dát si standardní burger oproti Maxi burgeru, který zvolili Ondra s Šátisem, vynesla i hranolky zdarma, protože to borci nebyli schopni ani za boha dojíst.
Na farmě jsme zůstali až do zavíračky, abychom potom skrze minové pole dokličkovali až k našemu nocovišti. Ani celtu jsme tentokrát nepotřebovali. Usínali jsme krásně s plným břichem a pohledem na zářící hvězdy.
Hrad Landštejn
Na nedělní dopoledne jsme si nechali procházku k místní dominantě, hradu Landštejnu.
Procházka to byla až pohádkově romantická. Včerejší mraky se rozehnaly a teplé počasí nám dalo čuchnout nedávno odeznělému babímu létu. Výhled na přibližující se Landštejn zase nechal vzpomenout na obdobné scenérie z Šátisova posledního vandru na Bezdězu.
Když jsme dorazili k hradu, museli jsme docenit, že je opravdu dobře, že chodíme až po sezoně. Hrad byl skoro prázný, ale složené kolotoče a všemožné atrakce, připomínající Matějskou pouť z přelomu milénia, nám ukázaly, že v létě to tady musí být strašná turistická past.
Takhle jsme si v klidu a bez tlačenic mohli projít celý hrad. A třeba tímto oknem do nebes se dostat až na vrchol hradní věže.
Po prohlídce hradu nám zbyl ještě krátký čas na občerstvení. Vybrali jsme si k němu restauraci Landštejnský dvůr s lascivním erbem u vstupu. Ne snad, že bychom vybírali podle recenzí, ale spíš podle toho, že byla jediná otevřená. Recenze na tento podnik nás totiž celkem pobavily. “Jídlo super, dal jsem si smažák a cestou ve vlaku jsem ho celej vyblil.” Vzhledem k tomu, že to nebylo ojedinělé hodnocení tohoto typu, přistupovali jsme k výběru jídla s respektem. Kombinace česnečky a piva ale byla trefou do černého a dokonce i obsluha byla úplně na pohodu.
Cestou z hradu jsme si udělali ještě krátkou zastávku, abychom vyfotili Landštejn i s přilehlou kapličkou. Pro dokumentaci přikládám obě verze fotek – Instagram vs. realita.
Pak už nás čekalo jen několik kilometrů k nádraží v Hůrkách. Na pečlivě vybraném paloučku jsme dojedli a dopili naše poslední zásoby.
A prosluněnou cestou doputovali takřka přesně na čas na nádraží.
Tam už si nás vyzvedl kolejbus a odvezl nás do Jindřichova Hradce. Formálním zakončením našeho vandru se stal opět veselý party vlak, ten samý spoj, jako při cestě sem. Vychytralý steward nás nejdříve přemluvil, abychom si zakoupili o jednu Plzeň navíc, aby mohl ostatním cestujícím sdělit, že už má vyprodáno, načeš nám nakonec přinesl jen čtyři Plzně a pátou plechovku doplnil Budvarem.
Ale asi věděl, co dělá. Těžko by se jinak stal stewardem na tomto párty spoji. Neuběhlo totiž ani pár okamžiků a do kupé si k nám přisedla společnost, kterou od vstupu neodradil ani náš třídenní odér ani mé ponožkoboty, ve kterých jsem si ulevoval chodidlům. Nabídnutým pivem navíc nepohrdla a bavila nás celých 10 minut, než jsme dorazili na další přestup.
A takto to v životě bývá. Dobrých věcí pomálu a v nejlepším se má skončit. Příští vandr nás čeká zase na jaře, bude ho mít na starosti Ondra a my jsme už teď napnutí, jestli mu po ukradeném vandru zbyly v záloze ještě nějaké další trasy.
