„Neboj, ono se to propojí,“ pronesl Řehys a pokračoval „kopce, déšť a žádné hospody a máme ŘPP.“ To je ultimátní definice Řehysových podzimních pekel a přesně tyto ingredience si vysnil i pro organizaci našeho čtrnáctého Vandru s vonty. A přesně takový náš vandr ne-byl. Poslední ŘPP na dlouhá léta bylo jedním z nejvrstevnatějších, nejrozporuplnějších a vlastně nejzajímavějších vandrů vůbec.
ŘPP počtvrté = Řehysovo poslední peklo
A přitom to všechno od začátku vypadalo tak standardně. Start vandru stanovil Řehys na děsivý termín pátek třináctého. Budíček nám zvonil už v 5:30, takže jsme byli pěkně nevyspalí. Říjnová předpověď počasí nabízela vyhlídky deště a zimy a do toho jsme měli navštívit civilizací zcela opuštěnou krajinu. Prostě tak nějak všechno, co by každý zkušený vandrák od podzimního peklíčka očekával.
Navíc letošní ŘPP mělo být na dlouhou dobu posledním podzimním peklem, a tak jsme všichni čekali, že se Řehys vytasí s něčím extra nekomfortním. V rámci vontské férovosti jsme se totiž rozhodli protočit pořadí vandrů a dát Řehysovi šanci předvést svůj um i na jarním vandru. Proto, až dokončíme čtvrtý cyklus, prohodíme termíny a Řehys s Šátisem budou připravovat jarní vandry, zatímco na mě s Ondrou připadnou vandry podzimní. Takže se již brzy můžeme těšit na ŘJP – Řehysovo jarní peklo.
Na svůj poslední podzimní vandr si Řehys vybral vskutku zajímavou a málo probádanou lokalitu, Český les. Toto pohoří, o němž většina obyvatel ani netuší, že existuje, je doslova rájem pro poklidné toulky přírodou. Nabízí v podstatě ty samé krásy, jako sousední Šumava, jen se zde nemusíte proplétat hordami turistů. My měli naplánovanou téměř 45 km dlouhou trasu z Bělé, přes pramen Radbuzy a Čerchov, až do Pily. Jedinou nevýhodou této lokality bylo, že kde nejsou turisté, nejsou ani hospody. Ale s tím jsme už tak nějak na ŘPP počítali a řádně se předzásobili plechovkami.
Cesta vlakem
Tedy aspoň jsme si to mysleli. První překvapení a trochu zděšení z toho, co nás asi čeká, nám Řehys přichystal hned na nádraží. Tenhle člověk, který si na většinu vandrů vystačí s malým batůžkem a igelitkou, měl najednou na zádech obří 70 litrovou krosnu. Začínali jsme se bát, že jde do tuhého. Když i Řehys bere vandr tak zodpovědně, určitě nás nebude čekat nic jednoduchého. Naštěstí se brzy ukázalo, že dobrou polovinu obsahu jeho báglu tvoří piva. Řehys se plácl přes kapsu a svými 16ti kousky nás tentokrát zcela zahanbil.
Navíc, jak jsme se přesvědčili hned v kupéčku Západního expresu z Prahy, byl vybaven i dalšími moky. Po Ondrovu upozornění: „Řehys, kapeš,“ jsme byli svědky humorné scénky. Řehysova griotka “na čaj” se totiž uvolnila a protekla mu přes celý batoh. Jeho zoufalý boj s lepkavým nápojem nás náležitě rozveselil a nastavil pohodovou atmosféru až do Domažlic.
Překvapivě největším remcalem jsem již od začátku nebyl já. Zdatně mě zaskočili kolegové. Šátis, který zpochybňoval trasu, její směr a Řehysovy vůdčí schopnosti vůbec a Ondra, který se již ve vlaku dožadoval paloučku za nádražím.
V Domažlicích nás čekal poslední přestup na vlak do Bělé nad Radbuzou. Plný energie po zábavném vlaku jsem se opřel o zeď a půlka její omítky se pod mou silou zřítila. Naštěstí jsme si jediného zaměstnance drah na peróně ihned spřátelili, a tak si ruiny nikdo nevšiml. Naopak nám pán popřál hodně štěstí se slovy, že jestli jdeme na Čerchov, tak to že teprve poznáme, co je to kopec.
Konečně jsme dorazili do Bělé a náš vandr mohl začít. Je to tady. Šátis s velkým nádechem čerstvého vzduchu křikl: „Svobodaaaa!“
A Ondra využil chvilky Řehysovy nepozornosti a uzmul si svůj vyremcaný palouček.
Moučník
V Bělé nás čekala první a vlastně téměř poslední hospoda vandru. To jsem si bohužel včas neuvědomil a místo řízku, který jsem si nechával na příští zastávku, jsem si objednal domácí buřtguláš. Byla to tzv. volba 2v1. Spolu s hlavním chodem jsem totiž dostal i moučník. Bohužel ne přesně tak, jak bych si přál. Moučník, respektive tak čtyři pytle mouky, byly přímo vmixovány do guláše. V každém soustu bylo víc mouky než všech ostatních ingrediencí dohromady. Zkrátka nedalo se to žrát. O to víc jsem záviděl Ondrovi s Šátisem, kteří si na klasickém řízku s hranami celkem hezky pochutnali.
Nevydařeným obědem jsem si ale nechtěl kazit tento na říjen (a hlavně na ŘPP) až nečekaně teplý a prosluněný den. Zašli jsme do místních potravin a v regálu jsem narazil na Jesenku, kterou jsem si pořídil na spravení nervů. To ale neuniklo pozornosti Ondry, jenž se dožadoval ochutnávky. Než jsem si stačil přerovnat věci v krosně, vracel mi k mému údivu zpátky prázdný obal se stejně udiveným pohledem, neboť prý ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by celou tubu nevytáhl na jeden zátah.
Žlutí rebelové
Jesenkovou krizi nakonec Ondra zažehnal tak, že došel dokoupit novou zásobu Jesenek na celý zbytek vandru. Vyrazili jsme tedy na cestu. Jen, co jsme ale opustili město, rozprostřel se před námi parádní palouček s pergolou a rybníčkem. A v tuto chvíli si ho nejen Ondra, ale i ostatní vontové, chtěli vychutnat naplno. Díky brzkému rannímu odjezdu jsme měli do noci ještě spoooustu času, a navíc jsme si byli celkem jisti, že nic hezčího za celý víkend už stejně nezažijeme.
A aby té radosti nebylo málo, vyndal Šátis z batohu svůj nový objev, který v regálu zase zaujal jeho, designové žluté vontské plechovky na speciální příležitosti. S chutí jsme si je otevřeli a dali si takový chill, respektive, jak říkají dnešní mladí, pofel.
V rámci debaty o omladině nás Ondra zasvětil i do nejnovějšího cringe hudebního hitu, Bejby, ty jsi hafo. Sice jsme nabyli dojmu, že té dnešní době už pomalu přestáváme rozumět, ale aspoň jsme si připadali znovu mladí, že jdeme s dobou. O to víc jsem se v tomto pocitu utvrdil následující týden, když jsem od dětí zjistil, že písnička už koluje i na prvním stupni základních škol.
Na paloučku jsme strávili notnou chvíli a čím dál víc poutal moji pozornost přilehlý rybníček. Protože bylo opravdu teplo, a protože jsem se za poslední měsíce přiučil základům otužování, neodolal jsem a uskutečnil historicky první koupačku na našich vandrech. Že to bude zrovna na ŘPP, to by mě ani ve snu nenapadlo.
Po skvělém osvěžení „na hoľaka“ jsme pokračovali v cestě a kochali se krajinkou ve stylu Windows XP.
Po zdolání táhlého kopce následovala znovu krátká pauzička. Tentokrát jsme se debatou dostali k dalšímu trendu dnešní doby, a to neuvěřitelně rostoucí popularitě MMA. Pro názornou ukázku vyšvihli Řehys s Ondrou parádní staredown, kdy z nich emoce čišely na všechny strany. Hustou testosteronovou atmosféru musel uklidňovat až Šátis v roli sudího ve své oblíbené bojové poloze – z klidu zpovzdálí.
Koně s bagrem
Zatímco na fightění Šátise moc neužije, s láskou k němým tvářím to má přesně naopak. Kráčeli jsme si tak lesem a v tom z ničeho nic spatřili volně se pasoucí koně. Než jsme se stačili vzpamatovat z překvapení, co že to uprostřed hlubokého lesa dělají samotní dva koně, byl už Šátis u nich a vesele s nimi debatoval. Koně si ho oblíbili natolik, že ho potom následovali až k nám. V tomto dojemném okamžiku lidského splynutí s přírodou jsem dal i já zapomenout svému dlouho budovanému respektu k těmto tvorům a odvážil se klisny dotknout, ba dokonce se s ní i pomazlit. Že to nebyl zrovna nejlepší nápad víkendu mi došlo až po pár hodinách.
Trochu jsme se obávali, že s námi koně budou cestovat celý vandr, ale nasadili jsme takové tempo, že ho s námi nedokázaly držet a brzy jsme se dostali z jejich dohledu. Místo toho jsme po pár set metrech potkali zaparkovaný opuštěný pracovní stroj. Záhadu, jestli to byl ten samý bagr, který se po pár týdnech objevil i ve Štětí, a co že se to vlastně na tomto podivném místě stalo, jsme dodnes nedokázali rozluštit.
Gaylouček
Celí rozněžnění ze setkání s koňmi jsme dorazili k našemu dalšímu paloučku. Slunce již zapadalo a házelo na krajinu takové odstíny, že jsme neodolali a museli nafotit už celkem tradičně pár fotografií do společného alba. Tentokrát hodně poznamenaných našimi zjihlými srdci.
Když slunce zapadlo, pokračovali jsme dál v cestě. Trochu mě svědilo oko, tak jsem si ho začal žmoulat. Ani toto nebyl nejlepší nápad víkendu. Po půl hodině už bylo svědění tak velké, že jsem si vyžádal pauzu, abych si ho propláchl vodou. Na oko jsem skoro neviděl, ale byla už tma, tak jsem si nemohl zkontrolovat, co přesně mají na mysli ostatní zvoláním: “Ty vole, Johny, co máš s tím vokem?”
Konečně jsme dorazili do Rybníku na plánovanou večeři v multifunkčním podniku s hospodou, penzionem, saunou, masážemi a bowlingem, kde jsme měli celkem jistotu, že bude ještě otevřeno a bude to tam žít. Ve finále to ale bylo celkem se štěstím. Provozní nás sice pustila dovnitř, bylo na ní ale znát, že kdybychom přišli o 20 minut později, žádná večeře by se už nekonala.
Ronny Terminátor
Mé první kroky směřovaly na záchod, abych konečně zjistil, proč vidím tak rozmazaně. Když jsem ve zrcadle místo svojí tváře spatřil Vémolu po nakládačce od Kincla, pořádně jsem se zděsil. Teď už vím, že respekt z koní byl opravdu oprávněný a já si můžu připsat další položku na svůj dlouhý seznam alergií.
Na druhou stranu jsem byl ale rád, že se díky Šátisovu přeřeknutí mohu pyšnit novou bojovou přezdívkou, Ronny.
Jídelní lístek sice moc obsáhlý nebyl, ale legendární pizza Gladiátor, která už zachránila nejeden vandr, v něm nechyběla. Když jsme si každý dojedli svou porci, objednal si Řehys na zahnání hladu ještě druhé kolo a své nedávné výroky, že už jen tak něco nesní, tím postavil do úplně nového světla.
Po večeři přišel čas na zábavu. Hostinská, jež by se už nejradši viděla doma v posteli, nám se skřípěním zubů zapnula bowlingovou dráhu a my se mohli vyřádit. Svůj zhoršený zrak jsem dokázal přetavit ve skvělou výhodu a díky zaměřování na jedno oko jsem získal dvakrát bronz a dvakrát zlato z bowlingu i hot bowlingu najednou.
Johnýskův noční radar
Když nám vypršel čas na dráze, rozhodli jsme se, že milou paní už nebudeme dál trápit a vydali se hledat spánek do lesa. Měl jsem trochu obavy, jaké noční stavy po absolvovaném sólo vandru zase budu mít, ale s vontskou skupinou se tentokrát žádný strach nedostavil. Naopak jsem tradičně vybral místečko ke spaní ještě dřív, než jsme ho stačili objevit. Johnýskův radar zafungoval výtečně a tam, kam mě nohy dovedli a kde jsem padl, se kolem mě naskládali i ostatní vontové.
Noc byla klidná a suchá, jen nás místo včerejšího azura čekalo po probuzení šedo a honící se mraky. Ráno jsem se těšil, že mi po klidném spánku oči trochu splasknou a já budu zase já, ale pohledem do selfie kamery jsem zjistil, že to tak jednoduché nebude.
Pramen Radbuzy
Když si Šátis s Řehysem konečně složili svoje nafukovací karimatky s nebesy do krosen, mohli jsme vyrazit na naší první sobotní štaci. Byl jí výstup k pramenu řeky Radbuzy. Náročné stoupání jsme celkem bez keců zvládli a odměnou nám byl brunch v altánku. V pramenu jsme si ošplíchali obličeje, nabrali vodu na čaj a kafíčko a posnídali.
Použitým čajovým sáčkem jsem se pak půlku dne snažil mírnit následky svého neuváženého chování při koňské návštěvě.
Cesta na Herštejn
Druhou naší zastávkou byla zřícenina hradu Herštejn. Cesta k ní byla dlouhá, vleklá, bez zastávek a bez jakéhokoliv občerstvení široko daleko. K jejímu brzkému zdolání jsme k mé nelibosti obětovali i dvě pauzy na překrásných paloučkových místech v závětří s prosvítajícím sluncem.
To všechno jen kvůli vidině pauzičky u hradu, z něhož zbyla jen jedna jediná, byť hezky zrekonstruovaná věž.
Dva světy
Zde se naše dojmy rozdělili na dva zcela odlišné světy. Na mě padla krize a ostatní byli v rauši. Nejvysmátější byl pravděpodobně Šátis. Užívaje si severozápadního výhledu na sluníčko, duhu a létající jednorožce se s plechovkou piva v ruce nechal ovívat vánkem, až mu z toho radostí spadla čepice. Dokonce zabředl i do příjemné debaty s ostatními turisty, kteří mu dávali tipy na další zajímavá místa k procestování.
Můj pohled byl zcela opačný. Výhled byl sice hezký, ale na vyhlídce to foukalo tak, že z toho Šátisovi dokonce odlétla čepice. Jihovýchodním pohledem byl v dálce vidět Čerchov, cíl našeho vandru, nad kterým právě probíhala bouřka a možná i tornádo. Měl jsem hlad, furt oteklé oko, byla mi zima, na úzké cestičce pod věží si nebylo kam sednout a ani to pivo mi nechutnalo. Do toho se s námi vykecávali otravní turisté, kteří nám doporučovali, ať sjedeme autem do Německa a vyjedeme si na výlet na kole, i přesto, že jsme jim několikrát opakovali, že jsme zdaleka a ani auto, ani kolo tady nemáme. Nejvíc mě ale asi štval fakt, že to hezké necháváme za sebou, a to hnusné nás teprve čeká.
Elektrofašisti a Vikingové
Když jsem se trochu vzchopil, vyrazili jsme dál, směrem do temna, deště a chladu. A skutečně, po pár desítkách minut se opravdu rozpršelo. Šli jsme cestou dolů směrem k Caparticím, kde by mohl být otevřený bufet. Po úzké, strmé a skalnaté cestě jsme sestupovali, když jsme najednou potkali německého turistu, jak proti nám po skále tlačí nahoru své elektrokolo. “Servus,” opětujeme jeho pozdrav. Za druhou zatáčkou další, tentokrát turistka. “Servus. Servus,” za ní další, tentokrát důchodce s důchodkyní. Všichni tlačí nahoru svá elektrokola. “Servus, Servus, Servus…” Dalších osm Němců. A za nimi další. Nevěřícně kroutíme hlavami, neboť cesta, kterou jsme právě prošli, se fakt na kole jet nedala.
Když jsme seběhli z kopce, pršelo už fest. Nacházíme úkryt v altánku. Ale nejsme tu sami. Již od časného rána tady sedí, patnáctiletý klučina, Adopthor, který s námi popíjí medovinu ze zvířecího rohu a snaží se nám vysvětlit, že jsme se právě ocitli ve Vikingském světě a spolu s ním je tu i Gigantix a Gerberína, což nám dokládá razítky a historkami ze včerejší volby Vikingského náčelníka. Nedává vám to smysl? Mně taky ne.
AI generated vandr
Buřguláš z mouky, rychle se měnící počasí, koně v lese, opuštěný bagr, Vémolovo oko, důchodci tlačící elektrokola po skále, Vikingové i všechno ostatní, co ještě následovalo… Něco tady sakra nehraje. Docvaklo mi to až po několika týdnech. Řehys si pravděpodobně nechal celý vandr vygenerovat přes AI s promptem: “Udělej vandr s co nejvíce zážitky” a s nastavenou fantazií na 100 %. Je to asi nejlogičtější vysvětlení všeho, co nás potkalo. A vlastně to u Řehyse není ani tak překvapivé. Už jednou si chtěl ušetřit práci s organizací, když nám přichystal vandr ze Slevomatu. V tomto světle mi začíná dávat smysl i to, že vůbec nelpěl na svém vedení a v podstatě celou dobu si do něho nechal kecat a veškeré hledání trasy v mapách přenechal na Šátisovi s Ondrou. Od začátku to totiž nebyl jeho vandr nýbrž první plně AI vygenerovaný vandr na světě.
Stezka smrti
Když se počasí alespoň trochu umoudřilo a Ondra s Šátisem našli v mapách správnou trasu, pokračovali jsme dále.
Do Capartic jsme sice dorazili, ale podle očekávání měl stánek zavřeno. Dokonce jsme potkali i skupinu dalších vandráků, kteří putovali tou Šátisovou “správnou” opačnou trasou z Čerchova do Bělé. Vedle pozdravů jsme si s nimi vyměnili informace, že ani oni, ani my jsme po celé své dnešní cestě neobjevili jedinou otevřenou hospodu. Ale vzhledem k tomu, že už jsme až do neděle stejně nic dobrého neočekávali, nechala nás tahle informace zcela chladnými. Navíc se znovu schylovalo k dešti, tak jsme se pro jistotu navlékli do našeho tučňáčího úboru.
Za vytrvalého deště jsme poté putovali po podivné cestě, která byla značená lebkou se zkříženými hnáty. Teď, když už vím, že to byl jen nějaký výplod umělé inteligence, jsem celkem klidný. Nicméně v tu dobu mě pravidelně se opakující značky celkem znervózňovaly.
Bez větších zastávek jsme po stezce smrti pokračovali spoustu kilometrů až do soumraku. Měli jsme sice touhu se aspoň na chvíli ukrýt před deštěm, když už ne v hospodě, tak aspoň v přístřešku, ale jediný, který jsme po cestě potkali, byl zrovna obsazený jinou skupinkou. Byli to takoví ti klasičtí macho (čte se foneticky), takže jsme radši upustili od nápadu vytvořit na ně pasivně agresivní nátlak postáváním vedle altánu, a raději jsme odešli bez pauzy dál.
Perníková chaloupka
Odměna za veškeré útrapy byla zcela nečekaná a snad i díky tomu lepší než kdy předtím. Touto děsivou stezkou jsme došli až k Perníkové chaloupce. Řehys sice od rána mluvil o tom, jak máme sobotní spaní přichystané v pětihvězdičkovém přístřešku, po předchozích zkušenostech jsme ho ale moc vážně nebrali. Pro tentokrát to ale byla chyba. S útulným altánkem, který jsme si zabydleli jako luxusní hotel, se opravdu vytáhl.
A to nejlepší mělo teprve přijít. Až nyní jsme plně pochopili, proč Řehys tentokrát vyrazil s obří krosnou. Měl s sebou totiž komplet přípravu na plnohodnotnou večeři. Místo obvyklého kusu špíčku, loku piva a dobrou, nám během několika minut vykouzlil gulášovou polévku s chlebem a uzené maso s bramborovou kaší.
V tu chvíli to byl absolutní vrchol gastronomie a vlastně šlo i o nejlepší jídlo, jaké jsem za celý vandr měl. Ze samého nadšení jsme spořádali i všechny zbývající zásoby piva a s plnými žaludky jsme krásně v závětří pokojně usnuli.
Výstup na Čerchov
Ráno jsme se probudili opět do prosluněného, byť trochu chladného dne. Díky svěžímu vzduchu mi konečně trochu splaskl otok na oku, takže jsem se ze šimpanze proměnil v průměrného Asiata. Naopak pro našeho ledového muže, Šátise, byla noc až moc horká. Vstával proto již v 5 ráno, aby se stihl v trenkách projít a aspoň trochu se zchladit. Děsivé druhé ŘPP, kdy utrpěl téměř omrzliny, na něm totiž zanechalo hluboké stopy a od té doby se pravidelně otužuje, aby ho už Řehys nikdy v životě nenachytal nepřipraveného.
Když jsme uvedli ubytko do původního stavu a udělali check-out, vyrazili jsme na vrchol vandru, Čerchov. Pán na nádraží nevtipkoval, když říkal, že to je opravdu Kopec. Krpál to byl solidní. Chvíli jsme se bavili, pak už jen oddechovali. Ale převýšení přes 300 výškových metrů na dvou kilometrech jsme nakonec zdolali a vystoupali na vrchol.
Výhled do okolí nám sice hora neposkytla žádný, ale zato jsme objevili hned 2 hospody na 30 metrech, což na nás po 40ti ušlých kilácích bez hospod působilo jako zázrak. Nejdřív jsme obhlédli první hezčí z nich, ale nic jsme si neobjednali, a intuitivně táhli do druhé hospody, která zvenčí připomínala spíš vietnamskou večerku.
Stalinova bouda
Už venku mě překvapily cedule s nápisy v azbuce, ale to, co jsme uviděli vevnitř nám doslova vyrazilo dech. Hospoda byla kompletně “vyzdobená” komunistickými artefakty, mezi nimiž nechyběly ani obří obrazy Husáka s Brežněvem nebo Stalinova busta.
Byl to takový divný, pro mě osobně až dost nepříjemný pohled, ale to, že jsme v teple a konečně se můžeme napít a najíst, vymazalo všechna negativa. Objednali jsme si místní pivo a s údivem zjistili, že je fakt dobré, aby za okamžik přišel hostinský s omluvou, že nám omylem načepoval Plzeň.
Při druhém pokusu už jsme opravdu místní pivo dostali, ale výhra to moc nebyla, a ještě jsme si rádi zavzpomínali na plzničku. A konečně se nám na vandru dostalo i teplého hospodského jídla. Kluci si objednali svíčkovou s deseti a já svůj vytoužený řízek. Nicméně ani tentokrát se mi volba jídla úplně nepodařila.
Času jsme už mnoho neměli, a tak jsme brzy vyrazili zpět dolů, abychom stihli vlak domů. Cestou jsme pokračovali v našem objevování mladistvé hudby a poslouchali Calina s Viktorem Sheenem a přemýšleli, kam ten svět spěje.
Poslední kilometry
Celkem rychle jsme seběhli do Pece, kde jsme se prošli i po Špillarově stezce. Šlo o 230 metrů (sic!) dlouhou cestu, která je významná tím, že po ní místní malíř Jaroslav Špillar chodíval ze svého obytňáku do vsi. Přemýšlím, jestli někdy také vznikne Vontská stezka, třeba z Tylovky na nádraží Kladno-město či z Dundee do Daféčka.
Zatímco já si užíval kroky po Špillarově stezce, Řehys tou chvílí již kompletně ztratil vedení svého vandru, jehož otěží se ujal Ondra. Nejprve našel skvělou zkratku kolem hotelu Lesana, v němž se jako mladý chlapec často rekreoval, a kde se za ta léta prý vůbec nic nezměnilo. A poté se díky své spořádanosti a uvědomělosti dokázal vyhnout neřestmi nechvalně proslulému Babylonu, jenž měl být podle Řehysova původního plánu doslovným vrcholem našeho vandru.
Díky zkratkou ušetřenému času nám zbyla chvilka ještě na poslední palouček za lesem těsně před naší cílovou destinací, Pilou. Rozdělali jsme polní kuchyň, uvařili si espresso, které jsme ráno ve spěchu na Čerchov opomněli, a naposledy se ještě ohlédli za celým vandrem.
Kolem vypuštěného rybníku jsme pak dorazili až do železniční zastávky Pila, abychom se ještě před odjezdem stihli v klidu převléknout do čistého oblečení a cestou moc nesmrděli.
Závěr
V Domažlicích jsme se potom znovu potkali s naším známým nádražákem a povykládali mu, jak jsme ten kopec nakonec přeci jen vyšli a jak nás u toho bolely nohy. A pro úplné zakončení jsme si stejně jako při minulém vandru vychutnali závěrečné pivo v Automatu Matuška na Dejvické. Zajímavostí bylo, že jen jak jsem se přiblížil k domovu, vandrovský otok mi jako mávnutím kouzelné hůlky zázračně zcela zmizel.
Ať už vandr byl vygenerovaný umělou inteligencí nebo šlo čistě o dílo náhody, měl v podstatě všechno, co od špatného i skvělého vandru můžete čekat. Navíc k tomu (jak je vidět na Vennovu diagramu) přidal i nespočet bizarností. Díky tomu všemu si Řehysovo poslední peklo vydobylo pevné místo mezi těmi nejpozoruhodnějšími Vandry s vonty ever.
