Sto padesát tři kilometrů do dálky a dva do výšky. Něco jako jedna průměrná etapa na Tour de France. Pro lepší představu 1 530 fotbalových hřišť a 32 Petřínských rozhleden. Anebo třeba cesta z Břeclavi do Telče. Právě tu jsem si totiž vybral já pro svůj očistný, letní, téměř týdenní vandr. I když tak úplně vlastně ani nevybral.
Half sólo, half extreme
Původní plán byl totiž mnohem smělejší. Ale jak by řekl leckterý politik každý rok po vyhraných volbách, můj plán nebyl správně zasazen do reálného rámce. Jednou takhle na jaře jsem se podíval do svého plnícího se kalendáře na letní prázdniny a našel tam týdenní okénko na přelomu léta, kdy budu sám a bez žádného kloudného programu. „Co kdybych se prostě jen tak vyrazil projít?“ pomyslel jsem si. „Žádné velké vymýšlení, prostě jen tak sbalit krosnu s pár věcmi a jít…“
Tuhle lákavou myšlenku jsem už z hlavy nedostal. Neřešit nic a jen tak jít. Vyspat se tam, kam mě nohy donesou a totálně si vyčistit hlavu úplně od všeho. Vzpomněl jsem si na svůj eurotrip vlakem před 11 lety, kdy jsem během dvou týdnů projel 10 zemí a ze zážitků z cest čerpal ještě mnoho let potom. „Tohle je přesně to, co teď potřebuju. Nejlepší bude, když někam odjedu vlakem a cestu zpět domů půjdu pěšky,“ přemýšlel jsem. Zkusmo jsem do map zadal pěší trať z Břeclavi do Kladna. „To je ono!“ 400 kilometrová trasa, přes skvosty Čech a Moravy a místa, kde jsem nikdy nebyl.
Jednoduchou trojčlenkou jsem si vypočítal, že když každý den ujdu 50 kiláků, za 8 dní jsem doma jako na koni. „Hmm, čéče to je dost, na to, že jsi za den ještě nikdy nedal ani čtyřicet…“ slyšel jsem svůj hlas. Rozhodl jsem se ho ignorovat. Jak čas ubíhal, těšil jsem se na cestu čím dál tím víc. Původní plán, že o cestě taktně pomlčím a jen tak mimochodem se zmíním až potom, co ji budu mít za sebou, vzal brzy za své. Těšil jsem se tolik, že jsem o ní vyprávěl takřka na potkání.
Jednou z posluchaček byla i Kikča, které jsem se s plánem na svou cestu svěřil hned na jednom z prvních rande. Nápad na vandr ji (snad ve chvilkovém pomatení smyslů) nadchl natolik, že i přestože dosud ještě žádný neabsolvovala, řka, že je zdatnou turistkou, téměř ihned souhlasila s návrhem, aby se části výletu se mnou zúčastnila také.
Ze sólo vandru se tak rázem stal half sólo vandr a jak už řádky výše napovídají, čtyři sta kilometrů jsem ani zdaleka nezdolal. Místo toho jsem byl rád, že jsem ušel něco málo přes třetinu původní trasy. Smysl poutní cesty ale nebyl v polykání kilometrů. Cílem byla očista ducha, možná poznání sebe sama a svých limitů, a hlavně získání nových zážitků. A že jich bylo…
Cesta do Břeclavi
Den cesty konečně nastal. V sobotu dopoledne jsme s Kikčou nasedli do vlaku a vyrazili za dobrodružstvím. Ani přes obavy z pavouků a všelijaké jiné havěti, která nás cestou zcela jistě potká, se Kikča nezalekla a do vlaku se mnou zdárně nastoupila. Užili jsme si pohodovou cestu Business Class v RegioJetu a se sklenkou prosecca se dopravili až do Břeclavi. Cestou jsme sledovali, jak trasu, která pěšky potrvá mnoho dní, zvládáme rychlíkem bez zbytečných průtahů za několik málo hodin.
Den první: Břeclav – Nové Mlýny (24 km)
Zámeckým parkem
Za parného červencového odpoledne vystupujeme na břeclavském nádraží a vydáváme se vstříc prvním krokům. Atmosféra očekávání se dá krájet. Tak konečně vyrážíme. Jaké to asi bude? Nepozabíjíme se navzájem, až přijde krizovka? Otázky, na které ještě nikdo neznal odpověď. Procházíme kolem polorozpadlého zámku a já intuitivně stáčím cestu přímo k místnímu pivovaru, abych Kikču zasvětil do nepsaného vontského pravidla, tedy že správný vandr začíná v nejbližší hospodě za nádražím.
Po startovacím pivku a hot dogu jsme pokračovali v lesní cestě protkané tůňkami, až k mé oblíbené umělé zřícenině, Janovu hradu. Hned jsme také na vlastní kůži mohli poznat dobrosrdečnou bezelstnost místního obyvatelstva. Procházeje po mostě přes Dyji jsme míjeli postarší rodinku, když zrovna z řeky povyskočil kapr asi 20 čísel vysoko. „Lukáši!“ vykřikla maminka na svého třicetiletého syna. „Lukáši, tě zdravili…“ „Co, co?“ nemohl se Lukáš vzpamatovat. „Jo, jo, dobrý den.“ a otočil se na nás. „Ty ribi tě zdravili.“ 😂 zpražila ho maminka.
Po osmi kilometrech chůze furt přímo rovně dopředu jsme konečně dorazili k Janohradu, kde jsme naznali, že ač mají místní zlaté srdce, nechybí jim ani podnikatelský fištrón. Pivo za lidových 79 Kč z místního monopolního stánku s občerstvením nám však dojem z nádherného místa nemohlo nijak pokazit.
Z Janohradu jsme se vydali Lednicko-valtickým areálem až k zámku Lednice a cestou pozorovali čapí rodinu a dravé ptáky ve volné přírodě. Dokonce i Minaret jsme našli. Vyhlížel jsem ho už poslední dva kilometry od zámku. „Tady někde musí být,“ říkám si. „To přece není možné. Na téhle louce měli před lety svatbu kamarádi a já ho tenkrát viděl.“ A stačilo ujít dalších 5 kroků, otočit se a zjevil se nám v celé své kráse.
V Lednici na nás čekala večeře a delší pauza na odpočinek. V podstatě už tady se začaly hroutit plány na čtyř set kilometrový vandr. Zkrátka to nebylo slučitelné s pohodovým výletním typem vandru, který jsme si zvolili. Měli jsme unavené nohy, za sebou dvanáct kilometrů, v sobě výborný několika patrový burger a začínalo se stmívat. Abychom dodrželi plán, museli bychom ještě během noci ujít dalších 20 km, což už bylo jasné, že je trošku non-sense.
Noční vichr z hor
Ale pokračovali jsme. Nastříkali se repelenty, nasadili čelovky a vyrazili romantickou stezkou podél Dyje směrem k Pálavě. Další plánovanou zastávku jsme měli ve vyhlášené vinařské vesnici Bulhary. Trošku jsem doufal, že ještě stihneme navštívit nějaký místní sklípek. Dorazili jsme na devátou večer, ale jediný podnik, kde se ještě svítilo, právě zavíral. Jak jsme se pak dozvěděli od jednoho páru, co zde trávil dovolenou, tady večer chcípl pes. Nevadilo to. Rozložili jsme si vlastní piknik před obecní poštou a trochu odlehčili našim krosnám.
To už jsme se ponořili do úplné tmy. Jak jsem již poučeně Kikče referoval, na vandrech se ty nejdelší vzdálenosti ujdou vždycky v noci, kdy nezbývá nic zajímavějšího než prostě jít. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Za pár okamžiků jsme se tak z Bulhar ocitli v Nových mlýnech, a protože nám ještě zbyly síly, pokračovali jsme dál na po hrázi Novomlýnské nádrže. Tady už jsme měli Pálavu doslova na dohled.
Cestu jsme si k nelibosti nočních rybářů zpříjemňovali zpěvem a poslechem hudby. Od vody se zvedal osvěžující vlhký vichr, a tak nebylo příhodnější písně než Zafúkané od Fleretu, kterou jsme si poslechli hned několikrát.
Když už nám nohy opravdu dosloužili, rozhodli jsme se to zalomit v závětří pod hrází. Rozhlédli jsme se a hned spatřili cestičku, která nás dovedla přímo ke vhodnému místu na složení hlav. Jak jsem druhý den zjistil z mapy, byla to jediná cesta po celé délce mnohakilometrové hráze, ze které se dalo snadno sejít dolů. Asi nám ji snesl přímo bůh vandru.
Den druhý: Nové mlýny – Mikulov (25 km)
Neobjednaná sprcha
V noci jsme si parádně ustlali pod nebem plným hvězd a brzy únavou vytuhli. Po solidních 24 kilácích zdolaných v podstatě za půlden jsme na to měli celkem nárok. Spánek ale netrval moc dlouho. Asi po dvou hodinách nás vzbudil neustálý bzukot komárů a mušek, co nám lítaly kolem hlav a bodaly nás na nezakrytá místa. Naše propocená těla na ně působila jako med. Naštěstí nás dávka repelentu do ksichtu tohoto problému bezvadně zbavila.
Probudil jsem se pak ještě několikrát a bylo zajímavé sledovat, jak se obloha nad námi neustále měnila. Když jsme se ráno konečně doopravdy probrali s výhledem na majestátní Pálavu, měli jsme to tak tak, abychom stihli zabalit, než se na nás přižene přeháňka, která se řítila mílovými kroky.
S prvními velkými kapkami jsme dobalili poslední věci a vyrazili jsme. Chvilku jsem přemýšlel, jestli má cenu navlékat se do ponča, abych asi za půl minuty zjistil, že bych byl blázen to neudělat. Přeháňka nás chytla opravdu velká, a navíc při pohledu nahoru nebylo ani náznaku, že by měla kdy skončit. V poryvech větru a deště jsme celí promočení a zmrzlí došli na konec hráze do Pavlova a zaparkovali v prvním přístřešku, který jsme potkali. Dali jsme si kafe, langoše a pivo a přemýšleli, co budeme dělat dál.
Pálava!
Naštěstí, než jsme stačili dojíst, počasí se umoudřelo a vysvitlo první slunko. Radši jsme na nic nečekali a pokračovali v cestě. Jenže ne na dlouho. Pavlov je místem hříšných zákoutí, a když jsme asi po 300 metrech objevili uličku plnou sklípků, neodolali jsme a vychutnali si místní vínečko s nádherným výhledem na vodu. Tady by člověk mohl strávit klidně celý den.
Ale my nemohli. Itinerář výletu byl neúprosný a nás čekal výstup na zříceninu hradu Děvičky. A že to byl výstup. Na dvou kilometrech zdolat 300 výškových metrů s plnou bagáží, to se člověk pěkně zapotí. O to víc jsem lapajíce po dechu obdivoval místní babičky a dědečky v košilích, kteří si jen tak bez známek únavy vyběhli nahoru po dopolední mši. Výhled z hradu ale za propocené tričko rozhodně stál.
S vyhlídkovými místy jsme dnes ale rozhodně nekončili. Pokaždé, když jsem jel po D2 a viděl tyčit se v dáli tuhle horu, myslel jsem si, že hrad je přímo na jejím vrcholu. Víc jsem se mýlit nemohl. Vrchol, tedy vyhlídka Děvín, je ještě o kilometr a dobrých sto výškových metrů dál. Na vyhlídku jsme si to tedy místo po rovince štrádovali pěkně zostra nahoru. Ale i tady jsme udělali dobře. Zatímco na Děvičkách se pěkně za peníze proplétáte mezi hordami turistů, tady jsme si mohli dlouhé minuty užívat piknik s podobným, ne-li lepším výhledem, zdarma a zcela sami.
Myslím ale, že ty úplně nejhezčí výhledy nás čekaly až cestou dolů směrem ke Klenticím. Tady už jsme šli takřka úplně sami skoro celou cestu a pozorovali jsme všemožné skalní útvary a unikátní výhledy na okolí do všech stran ze zcela nové perspektivy.
První krizovka začíná
Cesta dolů byla ale i trochu bojem. Kikča bojovala s puchýři na chodidlech a já kručícím břichem. Přeci jen od ranního langoše už uplynula řada hodin. Jenže neděle je od slova nedělat, a to na Moravě platí dvojnásob. Všechny stánky a hospody, které jsme v Klenticích našli, byly bohužel zavřené. Další nevýhodou bylo, že když jsme se dostali úplně dolů, čekala nás teď zase zákonitě cesta nahoru.
Na Sirotčí hrádek a následně Stolovou horu jsme si docela mákli.
Příjemné počasí a skvělé výhledy na Pálavu a celou jižní Moravu nás sice uchlácholily, ale bohužel ne na dlouho. Prostupující únava, hlad a vidina blížící se bouřky nás hnala rychle do Mikulova.
Kikča cestou ze Stolové hory potvrdila svá původní slova, že je zdatnou turistkou, a i přes puchýře přes celé plosky chodidel, nasadila dolů takové tempo, že i mě došel humor a jen jsem sípal a snažil se svou krizi udržet na uzdě, abych hlasitým nadáváním nezkazil celkový dojem z výletu. Po další hodině chůze jsme konečně dorazili do Mikulova. Asi jsme to ale nevzali z úplně nejlepší strany. Ani po deseti minutách v Mikulově jsme nenarazili skoro na žádného člověka, natož na otevřenou hospodu. Navíc nás mapa cestou do centra zase hnala do kopce.
Když jsme konečně zcela zmátožení v šest večer objevili první otevřenou restauraci, rychle jsme do ní zapluli a už neriskovali, že by nám mezitím, než se rozhoupáme stihla zavřít. Hned, jak jsme vešli dovnitř, spustil se déšť, ale to už nám rozhodně nevadilo. Objednali jsme si výborné hot dogy a konečně se v klidu najedli. S plným bříškem bylo najednou všechno veselejší. Když jsme po jídle vyrazili ven, už bylo po dešti a centrum se jen hemžilo lidmi. Hned za rohem jsme zjistili, že venku čeká asi dvacet dalších restaurací a vináren a že Mikulov je tak trochu hipster městem. Prošli jsme si náměstí, našli, kde nakoupit pití na doplnění zásob do krosen, a v klidu vybrali vinárnu, kde jsme zůstali až do zavíračky. Na žádné další velké cestování už jsme neměli síly.
Teď už nás čekalo jen najít vhodné místo na přenocování. Ideálně někde za městem v lese a závětří. Jenže najít v téhle rovinaté krajině plné polí nějaký les, se ukázalo jako takřka nadlidský výkon. Když jsme konečně došli k široko daleko jedinému remízku, zjistili jsme, že už je zabraný skupinkou jiných vandráků. Na seznamování jsme se už moc necítili, a tak jsme pokračovali ještě hezkou půlhodinu v hledání dál. S lesem jsme to už vzdali, ale nakonec jsme jedno příhodné místečko trochu bokem od cesty přece jen našli. A bylo to za celý vandr asi nejlepší nocoviště a jediné, kde jsem se nesetkal s žádným jiným živočichem a mohl si v klidu užít spánek.
Den třetí: Březí – Citonice (26 km)
Motoráčkem do Znojma
Ze spacáků nás dostaly až paprsky slunce. Probudili jsme se do rozpáleného letního dne. V klidu zabalili věci a nasnídali se. Plán na dnešek byl jasný. Museli jsme se dostat do Březí na vlak, který nás odveze do Znojma, kde se Kikča odpojí a zbytek cesty budu pokračovat sám.
Protože jsme večer při hledání místa na spaní nadešli značnou část dopolední trasy, čekala nás už jen tří kilometrová cesta po cyklostezce. Stačila by mi i polovina, abych si uvědomil, že jsem udělal dobře při rozhodnutí přiblížit se vlakem s Kikčou. Na kole dobrý, ale jít touhle fádní rovnou cestou kolem polí pěšky dalších 25 km, to by mi asi jeblo.
Takhle jsme se relativně rychle dostali do Březí, kde na nás v příjemné nádražce už čekal brunch. Měli jsme do odjezdu vlaku ještě dost času, tak mě napadlo, že by nebylo od věci, podívat se na nedaleké koupaliště a trochu se po dvou dnech umýt. Bohužel variantu půlhodinového vstupného nenabízeli a celodenní vstupné se mi už z principu platit nechtělo. Radši jsem investoval do blikacího pamětního prstenu.
Cesta do Znojma vlakem uběhla rychle a já si ještě jednou potvrdil, že tohle bych jít pěšky fakt nechtěl. A navíc ve vlaku jsme měli i odborný výklad od dvou mladých šotoušů, co seděli naproti a jeli se jen tak pro zábavu projet, aby mohli sledovat a hlasitě obdivovat všechny výhybky, železniční stanice a projíždějící vlaky, které jsme míjeli.
Sólo vandr reloaded
Po obědě ve Znojmě jsme se rozloučili. Kikča sedla na žlutý autobus do Prahy a já pokračoval dál ve svém putování. Měl jsem toho dneska před sebou ještě dost. Seběhl jsem kolem zámku dolů k Dyji a vydal se po božské cestě lemované kapličkami a sochami svatých. V Konicích jsem se zastavil na vínko, v Popicích na večeři a kolem vyhlídky Cyrila a Metoděje, kde byla až skoro magická atmosféra, pokračoval do národního parku Podyjí. Bylo to najednou takové zvláštní jít sám. Cesta byla opravdu nádherná, ale bylo mi líto, že zážitky nemám s kým sdílet. Ale o tom, jít o samotě, to celé vlastně původně bylo, tak jsem radši moc neremcal.
Do národního parku jsem seběhl úzkou cestou v hustém lese až k visutému mostu přes Dyji a odtud jak jinak než zase do krpálu nahoru. Měl jsem v plánu ještě během večera celý park napříč projít. Naštěstí má na šířku jen pár kilometrů, tak to ani nebyl moc nerealistický plán. Slunce už se začalo pomalu ztrácet a já byl rád, že jsem ještě stihl jeho západ nad Šobeskou vinicí, což bylo vskutku romantické. Na vyhlídce jsem si chvilku odpočinul, zalepil puchýře, které se mi už taky vylouply a brzy na to vyrazil.
V tu chvíli jsem si ještě ani moc neuvědomoval, co mě vlastně čeká. Dokud bylo světlo, bylo na výsost příjemné potulovat se široko daleko zcela sám v pusté krajině. Jenže v hustém lesním porostu se brzy úplně setmělo a nepropustná tma na mě začala působit. Po 13ti absolvovaných vandrech jsem si už připadal jako mazák, kterého nic nezaskočí. Vždyť už jsem v lese v noci chodil nebo spal tolikrát a vždycky to bylo úplně v pohodě. Naopak mi ráno častokrát hodinky hlásily, že mám nejkvalitnější spánek za poslední měsíce. Jenže jsem zjistil, že je velký rozdíl jít ve skupině nebo aspoň ve dvojici, a jít úplně sám.
Strach a bída nočního lesa
Podyjský park byl navíc plný zvěře. Člověk si ani neuvědomí, jak hlasitý může být noční les. Tří kilometrová cesta po tmě mi připadala jakoby trvala celou věčnost. Sevřelo se mi hrdlo a dostal jsem strach. Mým úzkostným pocitům nepřidala ani zapnutá čelovka. Kamkoliv jsem se podíval, odrážely se od ní svítící oči všelijaké zvěře. Většinou šlo o kočky, zajíce nebo srny, ale příjemné to nebylo. Pustil jsem si nahlas do sluchátek mluvené slovo, abych se necítil úplně sám, zatnul zuby a šel. Když jsem se konečně dostal ven z lesa na měsícem osvětlenou silnici, byla to ohromná úleva.
Bylo přesně deset večer, když jsem nedaleko od cesty zahlédl pergolu s lidmi popíjejícími pivo. “Hurá,” říkám si. Rychle jsem vyrazil směrem k této Hospůdce U rybníka, když se v tu chvíli akorát zhaslo světlo. Měl jsem ale štěstí. Hospodský byl řízek, jak se patří. Zastihl jsem ho akorát ve chvíli, kdy sedal do auta a chystal se odjet domů. “Ty jdeš Via Czechia?” Houkl na mě. ”Jo jo,” přitakal jsem zmateně. “A chceš pivo?” “Ne, to je dobrý,” odvětil jsem, nemohouce se ještě moc vzpamatovat. “Tak chceš to pivo?” “Tak prosím jedno,” odpovídám. ”Tady si můžeš sednout k nim,” a ukázal mi na skupinu chlapů. “Nechceš rovnou celou petku?” Zeptal se. Neměl jsem v tu chvíli sílu nijak odporovat a s radostí jsem nabídku přijal, byť jsem vůbec netušil, co se čtyřmi pivy budu dělat. Chtěl jsem si jen na chvilku odpočinout a pokračovat.
Ze čtyř chlapů, co seděli u stolu a mastili karty, se vyklubala super parta vandráků z Teplic, kterým tam hostinský nechal rozsvíceno, načepoval petky a dovolil jim vyspat se pod stříškou. Vzali mě mezi sebe a kecali jsme. Jako bych viděl Žluté vonty za 20 let. Z národního parku měli také plno zážitků. Podivovali se třeba, když potkali zmiji, aby si vzápětí na to všimli cedule s nápisem Pozor hadi. Tahle parta pohodových lidí byla přesně to, co jsem v tu chvíli potřeboval. Nakonec do mě ty čtyři piva zapluly ani nevím jak. Nocovat jsem tam ale nechtěl, tak jsem se rozloučil a pokračoval dále.
Zbytek noci jsem se radši už držel po menších silnicích. Do lesa jsem vkročil až teprve ve chvíli, kdy už mi definitivně došly síly a naznal jsem, že je čas spát. Nechtěl jsem ale opakovat zážitek z národního parku, a tak jsem do lesa zašel jen na krajíček, abych byl v dostatečné vzdálenosti od silnice.
V klidu jsem si ustlal, vlezl do spacáku a zalehl. V tu chvíli slyším nějaké zvuky z křoví vedle mě. Rychle tím směrem posvítím čelovkou a zjišťuji, že jsem se nepřeslechl. Křoví se začalo hýbat. Krve by se ve mě nedořezal. Sleduji křoví, když z něho najednou vyskočí srna. Asi minutu na ní koukám, vydýchávám a zírám jí do odrazu světla z jejích očí. Pak mě teprve napadlo vypnout čelovku a srna kolem mě prošla a pokračovala dál. Byl jsem ale už dost unavený na to, abych ihned neusnul.
Spánek netrval moc dlouho. Asi za hodinu mě budí ohromný řev dvou zvířat, co se honily po lese. Chvíli poslouchám, ani nedutám. Dusot kopyt se naštěstí vzdaluje. Znovu usínám. Po dalších dvou hodinách se budím znovu. Tentokrát mi prší do obličeje. Zcela dezorientovaný vytahuji z krosny plachtu. Snažím se přečíst návod a postavit ji, ale vzdávám to a radši se do celé plachty i s batohem zabalím.
Den čtvrtý: Citonice – Jevišovka (23 km)
Úkryt před deštěm
Když mě potom v šest ráno vzbudí sekání dříví přímo za mou hlavou, už se ničemu nedivím. Vyčkávám v tichosti za křovím, až zloděj dřeva dokončí svou práci a odjíždí. Dávám si snídani a připravuju se na dnešní trasu.
Trochu nepříjemné je, že od časného rána nepřetržitě prší. Po 6 kilometrech v průtrži mračen docházím do první větší obce Olbramkostel, kde by měly být dvě hospody a potraviny. Zkouším hned první, kterou potkám u obecního úřadu. Bohužel má zavřeno, ale venkovní pergola mi skýtá alespoň na chvíli skrýš před deštěm. Navíc nacházím elektrickou zásuvku, neváhám a rychle dobíjím powerbanku a telefon.
Mezitím si všímám, že působím na pracovníky úřadu jako zajímavá atrakce. Jeden za druhým se sbíhají k oknu, aby si prohlédli, jaký blázen s krosnou a v ponču se jim to objevil na dvoře. Po chvíli si mě všímá i hostinský zavřené hospody. Dovnitř mě sice nepustí, ale zato mě odsune až na kraj pergoly, že prý bude brzy čekat pracovníky na oběd. Když mu říkám, že jsem si na chvilku dal mobil do nabíječky, dopálím ho do běla. “Víte, jak je dneska drahá elektřina?” Křičí na mě. Dávám mu 20 korun za 5 minut nabíjení a s díky odcházím.
Naštěstí hned za rohem nacházím druhou hospodu, a to už je jiné kafíčko. Krásně zrekonstruovaný Hostinec u Šenků s příjemnou obsluhou mi poskytne útočiště na dobré dvě hodinky, než se přežene největší přeháňka. Z vděčnosti si objednávám plné menu s polévkou, hlavním chodem, kávou, dezertem a likérem na zahřátí. Po vydatném odpočinku odcházím dále.
Nohy v mokru a chladu
Cesta je pěkně promáčená a stále poprchává. Jdu dalších 8 kilometrů lesem, když konečně přestane pršet. Radostně sundavám pončo ve víře, že bych mohl konečně trochu proschnout. Byla to ale chyba. Hned vzápětí se turistická červená stočila na modrou, která zdaleka nebyla tak upravená. Spíš to vůbec nebyla cesta. Po 5 minutách prodírání se vysokou mokrou trávou a křovím mám promáčené durch úplně všechno.
Když mě cesta po 20 minutách, co jsem zvažoval, jestli to neotočit, nalákala na celkem průchodný úsek, tak hned vzápětí mě posílá na ještě horší místa. Strmé stráně, popadané stromy, přechody přes potok, bahno. Měl jsem toho až až. Když jsem se nějakým zázrakem vymotal z lesa, rozhodl jsem se, že zbytek trasy zkusím radši projít přes pole. O moc lepší to nebylo, ale aspoň jsem měl jistotu, že mě kromě bahna nic horšího nečeká.
Konečně jsem se doplahočil do Jevišovic. V místních potravinách nakoupil vodu a nedbaje deště si sedl na lavičku a sundal si boty. Nohy byly promočené jak po desetihodinové koupeli, akorát s trošku jiným odérem. Navlékl jsem si suché ponožky a po chvilce odpočinku se vydal hledat otevřenou hospodu.
Našel jsem ji na Jevišovickém zámku. Objednal jsem si jídlo a po chvíli se spřátelil s pánem, který měl spoustu zajímavých přátel. Anebo se aspoň snažil, aby to tak vypadalo. Vyprávěl mi o kamarádovi, co vyhrál v Tipsportu 500 tisíc Kč, aby se za další 2 měsíce ocitl ve 200 tisícovém manku. Nebo o švagrovi, co chytil v nedalekém lomu piraňu, a pak si ji prý opekl na oslavě třicetin. Přestože se celý příběh zřejmě odehrál trochu jinak, na barvitém vyprávění to nijak neubralo.
Batmanova chýše
Když jsem se po dlouhé večeři odvážil vyjít znovu ven, spatřil jsem poprvé za dnešní den slunce. Bohužel ale jen na pár okamžiků, než nadobro zapadlo za stromy. V šeru letního večera jsem se přes polní cestu dostal opět do hlubokého lesa. Dokud bylo ještě aspoň trochu vidět, bylo vše skvělé. Obdivoval jsem srnky skákající mi takřka pod nohy, houkající sovy a všechny krásy přírody.
Jenže jak se úplně setmělo, přišlo to na mě úplně stejně jako včera. Sevřené hrdlo, tlak na prsou, nepříjemné pocity samoty. Přemýšlel jsem, že to už opravdu nemám zapotřebí a že se na celý výlet vykašlu. Prostě jsem to zkusil a nebylo to nic pro mě. Chci jet domů. Umýt se konečně pod teplou sprchou, lehnout si do měkké postele, pustit si televizi, objednat si jídlo. Asi jsem opravdu zhýčkaný.
Když jsem po pár kilometrech chmurných myšlenek černočernou tmou narazil na přístřešek, zaradoval jsem se a na další plánovanou cestu už se pro dnešek opravdu vykašlal. Sice mě trochu vyděsily dveře s mříží uvnitř pergoly, ale poté, co jsem si domeček pečlivě několikrát obešel a ubezpečil se, že jsou falešné, nestálo nic v cestě příjemnému přenocování v úkrytu před deštěm a zvěří. Čelovku jsem nechal svítit na strop, abych dobře viděl a mohl si vybalit věci.
Vedle toho, že jsem objevil několik obřích pavouků, přinesla zapnutá čelovka i další efekt. Brzy jsem si připadal jako Bruce Wayne v netopýří scéně z Batmana. Asi za 10 minut se v chýši objevila minimálně padesátka netopýrů, kteří zběsile lítali sem a tam.
Tohle už mě ale nemohlo nijak vykolejit. V klidu jsem vypnul čelovku a když po pár minutách všichni netopýři odletěli, měl jsem konečně klid na spánek.
Den pátý: Jevišovka – Krasonice (36 km)
Návrat ztraceného Slunce
Když mě ráno vzbudili dřevorubci odklízející klády před přístřeškem, už bylo zase všechno zalité sluncem. Sbalil jsem věci a odebral se na nejbližší odpočívadlo, abych se nasnídal. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to tedy opravdu zabalím nebo ne. Další noc ve strachu jsem už prožít nechtěl, ale zase mi bylo líto, připravit se o super zážitky přes den. A taky jsem se nechtěl vzdávat tak brzy. Vymyslel jsem tedy kompromis. Dorazím do 56 km vzdáleného Telče, odkud je celkem fajn spojení do Prahy, a dneska prostě v noci půjdu tak daleko, dokud nepadnu únavou.
Plán to byl dobrý. A nijak ho nenarušila ani zavřená hospoda v Hostimi, kde jsem se po ranní 5 kilometrové procházce těšil, že se zase normálně najím.
Jídlo jsem měl až po překročení hranice na Vysočinu, ve vesničce Zvěrkovice. Nejdříve jsem tu našel krásnou ruinu staré čerpací stanice, kterou si jen mlhavě pamatuji z dob svého batolecího období. A poté, co jsem marně hledal cestu do koloniálu, ujala se mě milá babča, která šla stejnou cestou, a s unikátním místním dialektem si se mnou zavzpomínala, jak jako mladá taky chodívala na vandry a kolik toho tenkrát prochodili.
Po parádním obědě v podobě šunkových rolek v aspiku jsem měl dostatek sil na polykání dalších kilometrů. Cesta mě vedla přes Lažínky až do Moravských Budějovic, kde jsem měl jistotu, že bezpečně najdu alespoň jednu otevřenou restauraci s teplým jídlem. Do Budějic jsem dorazil v pozdním odpoledne, a i přestože jsem na náměstí snadno nalezl hospodu, s vařením to tak jednoduché nebylo. Musel jsem si hodinu počkat, než přijde kuchař a otevře se kuchyň. Rozhodně jsem ale nikam nespěchal a své cmundy po kaplicku se nakonec dočkal.
Psychedelický noční pochod
V podvečerních hodinách jsem odcházel z Budějic se dvěma plány. Za prvé stihnout ještě poslední dnešní otevřenou hospodu v 10 km vzdálených Lesonicích a za druhé, ujít přes noc co nejvíc kilometrů, abych stihl zítra dorazit na vlak do Telče. Nasadil jsem tedy pochodové tempo a šel nedbaje na to, že takzvaná Březinova cesta, na kterou jsem se napojil, mě táhla doslova cestou necestou.
Do Lesonic na fotbalové hřiště jsem opravdu stihl dorazit kolem deváté a měl tak hodinu času do zavíračky. Ta ale bohužel platila až na následující den. Dnes bylo zavřeno. Bylo to k vzteku. Ale sílu vztekat se, jsem už stejně neměl. Vyndal jsem si tak z batohu svého plecháče a tatranku a udělal si hospodu sám. Teď už mi zbýval poslední dnešní cíl. Jít až do padnutí a zkusit se nepřipodělat se ze tmy. Jako celkem dobrý nápad na odbourání strachu mi přišlo, vytáhnout si z batohu několik HHC gumídků, co jsem tam měl přichystané na spirituální chvilky na cestě.
Lesům jsem se po předchozích zkušenostech radši vyhýbal, a tak jsem zapnul čelovku a vyrazil po liduprázdné silnici. Šel jsem kilometr za kilometrem a únava v kombinaci s účinky gumídků se začínala násobit. Zavíraly se mi oči a několikrát jsem se přistihl, že vidím něco úplně jiného, než tam ve skutečnosti bylo. Dodnes nechápu, jak tuhle věc můžou zcela legálně prodávat dětem v automatech na každém rohu. S vypětím všech morálně-volních vlastností jsem ušel dalších 15 kilometrů, když tu kolem půl třetí ráno se strhla obrovská průrva mračen.
Tady už nemělo smysl nikam dál chodit. Vyhledal jsem nejbližší remízek a nějakým zázrakem se mi podařilo natáhnout plachtu tak, aby mi zakrývala alespoň batoh a půlku těla. Nedbaje na mokré nohy, okamžitě usínám.
Den šestý: Krasonice – Telč (20 km)
Březinova překážková cesta
Když jsem se ráno probudil, stále ještě poprchávalo. Zajímavější byly ale stovky slimáků a hlemýžďů všude okolo. Lezly mi na krosně, po botách, po spacáku a všude kolem mě. Ani poslední noc se tak neobešla bez nezvaných spolubydlících.
Ráno ještě chvilku poprchávalo, ale brzy se nebe vymetlo a mě čekalo závěrečných 20 kilometrů mého vandru. Cestu jsem si už snažil vychutnávat, jen bolavé nohy a záda z těžké krosny o sobě dávaly vědět čím dál víc. Když jsem se po 6 kilometrech dostal do Nové Říše na oběd, byl jsem štěstím bez sebe.
Myslel jsem si, že už mě na posledních kilometrech nemůže nic moc překvapit, ale opak byl pravdou. Březinova cesta, která mě provázela už od Budějovic, byla opravdu unikátní. Že mě občas zavedla do míst, kde byla tráva vyšší než já a kudy nikdo už roky nemohl jít, jsem tak nějak bral. Ale že se přes cestu postaví elektrický ohradník, to už mi hlava moc nebrala. Opatrně jsem se tedy našteloval, abych ohradník podlezl, ale bylo to houby platné. “Prásk!” Pěkně se mi v hlavě rozsvítilo, když jsem si štrejchl uchem plotu. Po přívalu nové energie však rychle nastoupil útlum a chvilku jsem se, klejíce na všechny strany, nemohl zorientovat.
Když jsem se rozkoukal, pokračoval jsem po vykutálené Březinově cestě dál. Asi 50 metrů vysekané cesty mě hezky nalákalo, abych se hned na to zase ocitl v nepropustném křoví. Když jsem pak po dalším kilometru zjistil, že cesta dále pokračuje napříč vzrostlým kukuřičným polem, řekl jsem si, že zážitků už bylo dost, a zbytek trasy do Telče jsem radši došel po hlavní silnici.
Závěrečná
Poslední kilometry už opravdu bolely a musel jsem každých 500 metrů odpočívat. Konečně jsem dorazil do Telče a zbylo mi tak akorát času, abych si na náměstí objednal závěrečné pivo. Tím jsem oslavil konec své cesty, a rychle upaloval na vlak do Prahy.
V Praze už na mě čekala Kikča, aby mě odvezla domů do sprchy a měkké postele s peřinou. 400 kilometrů jsem sice neurazil, ale na to moje chození je i 150 celkem dobrý výkon.
Mentální očistu jsem zvládl, zážitků na vyprávění mám zásobu na měsíce dopředu a vlastně jsem nakonec tou cestou tak trochu poznal i sám sebe. Uvědomil jsem si, že některé limity jsou od překonávání, ale někdy je rozumnější své limity jen poznat, pozdravit se s nimi a nesnažit se je za každou cenu pokořit.
