Vandr Extreme – Vontové ante Brdas (Podzim 2020)

Čas čtení: 6 min.

Letošní rok přeje výletům mimo civilizaci. Řekli jsme si tak, že jeden podzimní vandr nestačí. A po pouhých dvou týdnech, ještě plní dojmů z Šátisovy silniční prudy, jsme zorganizovali speciální jednodenní Vandr Extreme. Extrémní byl pro nás především svou kilometráží. Na jeden den jsme naplánovali trasu zhruba stejně dlouhou, jako normálně dáváme za tři dny.

Čekala nás lokalita, která nás už dlouho lákala k prozkoumání, ale která se díky své neprostupnosti a odlehlosti od civilizace absolutně nehodila k našemu stylu vandrování (AKA je to bez hospod). Jedinou šancí bylo projít celou trasu na jeden zátah. A to přesně byl náš plán. Projít celé Brdy z jihu na sever.

Ranní ptáče…

Abychom to vůbec mohli do večera stihnout, museli jsme si pořádně přivstat a v nevontskou hodinu, na šestou ráno, jsme se už sunuli z Tylovky na nádraží. Poprvé ve vandrovské historii jsme vyrazili bez Řehyse, který si napsal omluvenku z rodinných důvodů. Zůstal jsem tak jediným z party, kdo zatím absolvoval všechny vandry.

S Řehysovou nepřítomností jsme se také rozloučili s uzeným špíčkem a ke zdárnému absolvování trasy nám musely stačit jen klobásky. Na druhou stranu jsme alespoň neřešili pochybnosti, jestli bychom s jeho tempem z minulého vandru celý výlet vůbec zvládli a jestli bychom ho nemuseli nahánět někde za tmy na dopadové ploše.

Nasedli jsme na vlak do Prahy, zavřeli za sebou dveře našeho kupé, stáhli si roušky stylem Václav Klaus na bradu a na dlouhou cestu si otevřeli plechovku. Naštěstí na opačné straně vlaku seděla za druhými zavřenými dveřmi bdělá občanka a na naše chování okamžitě upozornila průvodčího. Spravedlnosti tak bylo učiněno za dost a my si s radostí nasadili roušky zpět na tváře.

V tom samém vlaku mě potkala ještě jedna nepříjemnost. Utrhl se mi zip u mé sváteční vandrovské softshellky. Bundy, která je s vontským hnutím již 10 let bytostně spjatá. Právě tuto bundu jsem si, stejně jako svá záda, roztrhl při iniciačním Skoku za vonty. Od té doby na ní nosím slušivou SKA záplatu.

Skok za vonty (2010)

Nepříjemnost se zipem jsem však duchapřítomně vyřešil párátkem, které nyní musím používat při každém jejím rozepnutí.

Gejzír radosti

V Praze jsme přestoupili do dalšího vlaku a v Březnici pak do dalšího. Každým ujetým kilometrem se nálada zlepšovala, až vypukla doslova v gejzír. Ze základky si pamatuju takovou klučičí zábavu. Stojíte u pisoáru, vykonáváte potřebu a najednou k vám přijde kamarád a zeptá se: „Víš, jak se chčije ve vlaku?“ načež vám začne lomcovat s celým tělem. Následky nebývají milé. A přesně něco podobného se stalo ve vlaku do Rožmitálu i nám.

Vlastně jsem už za ty roky s lehce modernizovanými vlaky zapomněl, jak to dřív drncalo. Ale popořadě. Do Březnice jsme přijeli s drobným zpožděním a hodný pan strojvedoucí na nás počkal. Dosedli jsme do postaršího vlaku a protože nás čekala už jen několikaminutová cesta, měli jsme co dělat, abychom stihli ještě v rychlosti vypít poslední předvýstupové pivo.

Potřeboval jsem si ještě upravit věci a otevřenou plechovku tak položil na zem a přidržoval ji botami. Drncáky v tu chvíli začaly pracovat proti mě. Doteď si pamatuju, jako by se zastavil čas. Z plechovky najednou vytrysklo pivo do všech stran. Všichni tři jsme zkoprněli a koukali, co se to děje. Kluci odložili svoje pivka na stoleček a než se zmohli na jakoukoliv reakci, další drncák udělal své. Obě dvě piva ze stolku spadly na zem a připojily se k mé plechovce. Gejzír stříkajícího piva a záchvatů smíchu nebral konce. Najednou jsme se nohami brodili v záplavě tří vylitých plechovek na podlaze.

Ani ne po dalších 5 minutách jsme dorazili do konečné stanice. Rychle jsme se sbalili a jako 10 letí kluci před rozbitým oknem utekli rychlostí blesku daleko pryč. Panu strojvedoucímu bychom se tak touto cestou rádi omluvili za nemilé překvapení.

Cesta do Brd

Naštěstí v době, kdy to zjistil, my už byli několik kilometrů daleko v neprostupné brdské džungli. Alespoň nám díky tomu rychle utekla dlouhá cesta k začátku lesa.

Ne, že by při ní nebyla o zážitky nouze. Objevili jsme například Cvokařské muzeum, kam se jistě ještě v průběhu života každý podíváme.

Šátis se cestou skamarádil s nějakými místními kravkami.

Ale furt to nebylo to, kvůli čemu jsme sem dorazili. To přišlo až za chvíli a bylo to vlastně dlouhé a pusté nic. Hluboké lesy a kapradí.

První vrchol

Prvním výškovým vrcholem bylo rozcestí U Sv. Jana. Aby nám cesta rychleji utekla, rozhodli jsme se kopec vyběhnout. Povzbuzeni bojovým pokřikem mého syna: „Eeeneerdžiii!!!“ jsme vyběhli do kopce. Šátis se okamžitě ujal vedení a když už to vypadalo, že s přehledem vyhrál a že se už nezávodí, přešel z běhu do chůze. Tohoto zaváhání jsem využil a v nestřežený okamžik jsem začal znovu běžet až k rozcestí. První vítězství tak bylo moje. 😉

Hudební intermezzo

Po atletickém výkonu jsme nasadili opět turistický mód a užívali si cestu po hřebeni a výhled na náš „pokřtěný“ vlak.

Zplna hrdla jsme si zapěli tu našu. Panenská krajina a podzimní počasí nás ale svedly i do jiných pěvěckých poloh. Stačil pohled okolo a nešlo se ubránit ani melancholické Janě Kratochvílové a jejímu V stínu kapradiny.

Zpěvná nálada nás neopouštěla ani nadále. Jednolitý ráz přírody a pocit soukromí byly ideální konstelací pro objevování nových songů. Poslechli jsme si tak celé nové album našich oblíbených Sto zvířat.

Nebo tuhle pecku od Pokáče, ve které jsme se všichni tři přesně viděli.

Brdský fotokoutek

Když jsme dorazili k malebnému potůčku. Změnili jsme se jako mávnutím kouzelné hůlky ze zpěváků na modely a fotografy.

Prosvítající slunce a krajina okolo nás k tomu doslova sváděly. U potůčku jsme vedle pořízení nové skupinovky do booku vzdali i opětovný holt hnutí Yellow lives matter

A v rámci zběsilého photoshootingu nemohla chybět ani reklama na mé zbrusu nové kompresní podklolenky z Lidlu, zvané Esterky.

Krásných fotek a sexy póz jsme si užili dosyta.

Čeho jsme si ale neužili dosyta, bylo jídlo. Čas oběda byl už nenávratně za námi a my měli stále prázdné pupky.

Kosa na Toku

Naštěstí se před námi brzy zjevila chata Carvánka, v podstatě jediné místo široko daleko, kde se dalo v klidu sednout. Měli jsme opravdu štěstí, protože jsme urvali místo asi tak 2 minuty předtím, než k němu dorazila skupinka cyklofašistů. Těch se najednou vyrojilo z okolního lesa několik desítek.

Bohužel pro ně, pozdě. Místa bylo tak akorát pro nás tři. Rozbalili jsme si oběd a krásně se rozseděli. Každou další minutou sezení, jakoby se teplota snížila o stupeň. Začali jsme na sebe postupně přidávat vrstvy všeho oblečení, co jsme s sebou měli. A když už byl batoh prázdný, nebyla jiná varianta, než vyrazit dál na vrchol Tok.

Tedy aspoň jsme si mysleli, že nás čeká výstup, při kterém se zahřejeme. Jenže od chaty na vrchol to bylo asi 200 metrů skoro po rovince. Padla mlha a lezavá zima se nám vkrádala pod nehty.

Zatli jsme zuby a šli. Konečně jsme taky uviděli krajinu, kterou jsme si představovali, drsnou a zjizvenou od četných vojenských cvičení.

Pro lepší výhled na dopadovou plochu jsme se vtěsnali i do místní myslivecké pozorovatelny.

Na bojišti

Z dopadové plochy Tok jsme se volně vydali k bunkru Houpák a dopadové ploše Jordán. Že se nacházíme na bojišti jsme si uvědomili snadno. Cesta vypadala, jak kdyby nám ji naplánoval Řehys. Bahýnko, močály a kaluže byly všudypřítomné. Jednu takovou zapeklitou situaci jsem musel vyřešit tzv. trojskokem za vonty. Tentokrát se však skok obešel bez jakékoliv trvalé újmy.

U Houpáku se nám otevřel majestátní výhled do okolní krajiny. Léta bombardování a přirozený přírodní vývoj udělaly své a musím říct, že pohled na svérázný terén opravdu stál za to.

Pokračovali jsme k dalšímu záchytnému bodu s příznačným názvem Široko daleko žádné chalupy. A opravdu, široko daleko nebylo nic. Dokonce, konečně, ani ostatní turisté, kterých jsme kolem Toku a Houpáku potkali davy.

Na letišti

Posledním záchytným bodem, na který jsme se všichni těšili, především Šátis (pilot v přestávce), bylo staré vojenské letiště. Cesta k němu vedla skrz hluboký březový háj. Jak jsme se později dozvěděli, právě bříza má skvělé vlastnosti pro přirozenou revitalizaci krajiny. Velmi rychle se šíří a roste. V této lokalitě se jí skvěle daří. Je také základním stavebním kamenem pro budoucí rozmanitý les.

Po naučném okénku přišla řada na něco akčnějšího. Ušlé kilometry v nohách byly znát. Postupně se nám začalo v botech zadělávat na puchýře a my opět přemýšleli, jak si dlouhou cestu aspoň trochu urychlit. Padla volba na dnes již osvědčenou klasiku. Prostě si to k letišti zaběhneme závodem.

Rozběhli jsme se vstříc dlouhé rovince. Jde to ztuha, s Ondrou se snažíme, co síly stačí, ale Šátis se nám s přehledem vzdaluje a pohodově vítězí. Definitivně potvrzuje svou běžeckou dominanci a stává se tak hlavním favoritem plánovaného etapového běžeckého závodu Giro di vonti, který má příští měsíc začínat.

Po gratulaci vítězi jsem našel poslední zbytky sil na svůj dnešní závěrečný skok. Měl jsem velké štěstí, že Šátis svým #iphone11max #nofilter zachytil pikosekundu, kdy se moje ztěžklé nohy odlepily od země.

Na letišti jsme si taky dali poslední občerstvovačku a v tichu a klidu z dálky pozorovali hrozící divočáky na konci ranveje.

Posledních 8 kilometrů do cíle už jsme šli defacto po tmě. Setmělo se téměř záhy potom, co jsme opustili prostory letiště. Byli jsme už celkem hotoví, tak jsme mlčky pozorovali tichou přírodu kolem nás a odpočítávali kilometry do konce.

Když jsme dorazili do Komárova, byla už noc. Čekal tam na nás přistavený vůz s řidičkou Verčou, která nás odvezla až do Tylovky. Dál už si toho moc nepamatuju. Vytuhnul jsem totiž hned v ten okamžik, kdy jsem za sebou zabouchl dveře auta. Vím jen, že vyjít pak po příjezdu schody do třetího patra byl značný problém. Ale zvládli jsme to. Zdolali jsme Vandr Extreme. A těšíme se, co nám tento bláznivý rok ještě přinese.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top