Vandr s vonty 9: Slavkovský les

Čas čtení: 9 min.

V půlce června jsme se letos již podeváté vydali na tradiční Vandr s vonty, kterým jsme otevřeli třetí kolo našeho vandrování. Respektive Velký vont, Ondra, měl již potřetí tu čest naplánovat nám toulky přírodou. Stejně jako vloni na jaře jsme i tentokrát bedlivě sledovali pandemickou situaci v ČR a čekali na ten správný moment, kdy se otevřou hospody, abychom vandrování dodali tu pravou atmosféru.

Termín byl zvolen perfektně. Nedlouho před vandrem jsme dostali první indicie k plánované lokalitě, a protože jsme již celkem nerudní a netrpěliví gentlemani ve středním věku, začali jsme se hned dožadovat více informací. Po půl hodinovém nátlaku jsme je z Ondry nakonec vymámili. Dokonce jsme k tomu nemuseli využít ani osvědčených triků s Fantou nebo zarážkou na dveře.

Tentokrát se tedy vydáme do míst, které nikdo z nás ještě nestihl prozkoumat, a kde se můžeme setkat i s ojedinělým úkazem na českém území, původní tajgou. Pojedeme do Slavkovského lesa.

Nejisté přípravy

Na první pohled byl termín zvolen opravdu báječně. Jediný problém s ním měla moje letos celkem zdecimovaná tělesná schránka. Totiž několik dní do odjezdu jsem dostal angínu tak silnou, že to dosud nepamatuju. Po prvních dvou dnech umírání jsem musel ostatním vontům oznámit nemilou zprávu, že tentokrát se bude muset poprvé vandr uskutečnit bez mé účasti.

Tiše jsem si poplakával ve své posteli, když tu mi na Facebooku vyskočila oficální pozvánka na vandr s detailním popisem trasy a romantickými ilustračními obrázky. V tu chvíli jsem poznal sílu vůle. Rval jsem do sebe antibiotika hlava nehlava a během několika málo dní se dostal do plně provozuschopného stavu. Poslední den před odjezdem jsem tedy vítězoslavně změnil svou účast z Možná na Zúčastním se. A bylo to skvělé rozhodnutí.

Cesta do Mariánských lázní

Druhý den po poledni už jsem se vesele balil a očekával slavnostní sraz vontů na nádraží. A že to tentokrát bylo s plnou parádou. Ondra nám totiž po několika hodinovém boji s Malováním nadesignoval a nechal vyrobit zbrusu nová, zářivě černá trička s termoúpravou. Cestu na Hlavní nádraží v Praze jsme tak absolvovali ve slavnostním úboru a těšili se, jak si užijeme spoustu zábavy během 3 hodinové cesty z Prahy do Mariánek v našem soukromém coupé.

Bohužel, tak jak bůh Ondrovi nadělil talentu při plánování tras a grafickém designu, tak stejnou měrou mu ubral při rezervování místenek ve vlaku. Místo pohodového kupéčka pro čtyři invalidy jsme se trmáceli proti směru jízdy přecpaným vagonem zvaným prasečák. Při tom zklamání mi ani nevadilo, že tentokrát nemám narvanou krosnu plechovkami piva, nýbrž jejich nealko náhražkami.

Dvojitá hospoda

Krátce po příjezdu do Mariánských lázní jsme si to ale dosyta vynahradili. Našli jsme totiž jedno speciální místo, dvě spojené hospody, u kterých nebylo poznat, kde končí jedna a kde začíná druhá. Této anomálie jsme plně využili, fikaně si sedli přesně doprostřed a v průběhu večera se nechávali (k radosti personálu) obsluhovat z obou podniků zároveň.

Začali jsme sice nevinně, ale stylově. Náš partajní labužník, Šátis, řídíc se heslem: „Spokojím se jen s tím nejlepším.“ se jal objednat si suverénně nejdražší jídlo v podniku, pečená žebírka, o kterých básnil už od vlaku. Řehys v dobré víře, že se Šátis v tomto nikdy nemýlí, jeho volbu bez zaváhání opětoval. Oba si však neuvědomili jeden podstatný detail, že covid patrně pořádně provětral řady místních kuchařů. Zkrátka, ta kližka, která pamatovala ještě první pandemii, prostě nebyla nejlepší volbou.

Naopak já s Ondrou jsme si mohli mlaskat. Dali jsme si řízky, na kterých nebylo co zkazit, a já to po drobném přemlouvání spláchl prvním pivem v tomto týdnu. Tím samým, kterým jsem pak za pár minut později zapíjel i další dávku antibiotik. Jestli vám ale kombinace antibiotik a alkoholu nepřijde jako dobrý nápad, nenechte se zmást. Před cestou jsem si na internetu dělal důkladný research a prý je to v pohodě. Stačí jen dobře hledat ty “správné” zdroje.

Naše výhodná pozice na lavici mezi oběma podniky brzy začala nést své ovoce. Počet drinků na stole se totiž začal zvyšovat geometrickou řadou. Zanedlouho jsme se proto dostali do stavu, kdy jsme si mohli vzájemně poplakat a důvěrně si vyříkat všechny křivdy a bolístky, které se nám za poslední měsíce přihodily. Když jsme se po několikátém stvrzovacím panáku ujistili, že se i tak stejně všichni milujeme, nastal nejvyšší čas oslavit to vítězným tanečkem, po kterém se nám udělalo trochu horko.

Dyleňské překvapení

Hodina pokročila a my stáli před rozhodnutím, jestli se vydat do lesů, anebo ještě na chvíli zůstat a poznat skryté skvosty Mariánských lázní. Z několika zdrojů nám bylo doporučeno navštívit jakýsi Dyleň. Bylo rozhodnuto, toho Dylena musíme poznat. Po krátké procházce městem jsme ho opravdu našli a ke svému překvapení zjistili, že jsme se opravdu nepřeslechli. Nešlo o žádného Dylena, nýbrž o multifunkční epicentrum místního života, Dyleň. V Dyleni bylo všechno. Odběrové místo na covid testy, potraviny, domácí dekorace, hospoda, klub, bowling, diskotéka a zcela jistě i řada dalších věcí, které jsme nestihli objevit.

Podivný název byl však teprve začátkem. Doslova nepopsatelný pocit nás zaskočil hned po vstupu dovnitř. Zažili jsme něco, co jsme si už jen matně pamatovali, ale za poslední rok a půl zcela vytěsnili ze svých myslí. Ten vzduch, ty fronty na baru, ten klasický puch vesnické hospody, ty staré koberce, ale hlavně ta všudypřítomná pozitivní energie. Žádné roušky, nic. Prostě doslovná ukázka toho, jak dřív vypadal svět. Byli jsme z toho u vytržení.

Dokonce jsme si i po letech zahráli čtyřhru v billiardu. Dost netakticky jsme se rozdělili podle aktuálního oblečení na dvojici, která pravidelně trénuje (Ondra+Šátis) a dvojici, která to naposledy hrála na střední během legendárních párty V Cípu (Řehys a já). Byť jsme se s Řehysem snažili profíkům zdatně sekundovat, roznesli nás na kopytech ve všech hrách.

Noční tůra

Po několika porážkách nastal čas přepnout z párty módu do vandr módu. Vyrazili jsme širokými lázeňskými bulváry hledat noční úkryt v hlubokých lesích. Cestou jsem ještě vymetl několik bankomatů, abych si vybral dostatek cashe na zbytek víkendu. Bláhově jsem si totiž myslel, že když budu platit co nejvíc, Řehysova “chytrá” aplikace na mě při závěrečném vyúčtování bude laskavá. Bohužel to dopadlo jako vždy. Tentokrát s jedinou výjimkou, že složitému algoritmu aplikace, která rozhazuje platby ve skupině zcela nahodile, přestal rozumět už i sám Řehys.

Po pár kilometrech noční procházky jsme konečně našli rovné a suché místo k přespání a krátce před svítáním konečně zalehli pod majestátními 30 metrovými smrky. Zatímco Šátis s Řehysem usnuli doslova hned, já s Ondrou jsme to měli trochu složitější. Ustlali jsme si totiž v nějakém mraveništi a kdejaká havěť nám v tu chvíli začala lézt po obličeji. Od nepříjemného svědění mi pomohlo až kompletní zabalení se do ručníku.

Obídek U Tetřeva

V pozdních dopoledních hodinách jsme se pak po Šátisově nejoblíbenější cestě, tedy po silnici, vydali do lovecké obory Kladská, kde nás čekal brunch ve vyhlášené lovecké restauraci U Tetřeva. Tady si konečně i Šátis s Řehysem spravili chuť po včerejším přešlapu. Svíce s variací knedlíků a domácí štrůdl se zmrzlinou byly opravdu top top. Snad jen škoda, že jsme neměli tolik času (a ani financí) na to, abychom si dali nějakou místní zvěřinovou specialitu.

Obsadili jsme totiž volný stůl, který byl rezervován pro 20 členný gang motorkářů, kteří měli zanedlouho dorazit. I přestože Šátis umí karate, tak jsme si nebyli úplně jistí, jak by dopadla případná konfrontace. Radši jsme do sebe rychle naházeli jídlo a se škodolibou zálibou sledovali nově příchozí, jak se snaží usadit k vedlejšímu rezerovanému stolu. Máma: “Hele, tady je volný stůl. Jé sakra, ale je tu rezervace.” Táta: “V klidu, nech to na mě, já to zařídím. Normálně si sedneme a sleduj.” Číšnice, která se objevila po pár chvilkách: “Dobrý den, promiňte, ale tenhle stůl máme rezervovaný pro partu motorkářů, co za chvilku přijedou.” Táta: “Pardon, omlouvám se.” a v mžiku vzal nohy na ramena.

Nefalšovaná tajga

Po obědě nás čekala naučná stezka Kladskou tajgou, tedy původním ekosystémem, který zde vznikal již před 10 000 lety a vyjma turistů, betonových skruží, odpočívadel a pohodlného dřevěného chodníku nám dával okusit kus neporušené syrové přírody.

Dokonce jsme zde mohli spatřit i vzácnou mutaci stromu zvanou čarověník. Takto zdeformovaným stromům byly prý v minulosti připisovány magické schopnosti.

Těžké rozhodování

Po krátké procházce naučnou stezkou, která je mimochodem fakt hezká třeba na odpolední vycházku s kočárkem, jsme se napojili na naši již skoro tradiční cestu po asfaltu. Zatímco Šátis se tetelil blahem, mně tato cesta plná aut a motorek úplně nevyhovovala. Ondra tak stál před rozhodnutím. Nakonec zvolil kompromis a uchlácholil mě tím, že za první zatáčkou se napojíme zpět na lesní cestu. Netušil jsem však, že za zatáčkou nás čeká sice lesní cesta, jenže perfekně vybetonovaná, do kopce a přímá tak, že z ní bylo vidět na kilometry daleko. Tady se však znenadání do celé situace pevně vložil Řehys. Potom, co si trochu ulehčil s pískem, neohroženě ve svém Samsungu otevřel aplikaci Mapy.cz a začal se šťourat Ondrovi do organizace. Po chvíli našel alternativu v podobě příjemné opuštěné cestičky podél Dlouhé stoky.

Po vzrušené konverzaci, několika ostrých slovech a Ondrovu ujištění se v té samé aplikaci, ale na jeho vlastním iPhonu, i on sám, byť nerad, ale přeci jen uznal, že i touto trasou bychom eventuálně mohli dorazit k cíli. Malebnou cestou podél potůčku jsme tedy pokračovali dále a tentokrát jsem se tetelil blahem já. To neuniklo pozornosti našeho bosse, který mě na úzké cestičce nechal vést celou výpravu. Tetelil jsem se ještě o něco víc. A že to nebyla krátká cesta. Dlouhá stoka nás doprovázela podstatnou část dnešní trasy.

Po pár kilometrech cesty hlubokým lesem jsme se dostali na mítinku a opět chytili mobilní signál. Dali jsme si pauzu, vyřešili přes telefon všechny domácí „požáry“, zakrojili Řehysův špíček a načerpali síli před další cestou.

Lekce financí pro pokročilé

Čekala nás křížová cesta plná morbidních výjevů do obce Prameny. Proč zrovna zde se nachází tak depresivní místo jsme se dozvěděli záhy. Náš expert přes úvěry a bankovnictví, Ondra, nám podal fundované vysvětlení. Prameny drží totiž unikátní primát nejzadluženější obce ČR. Svého času činil jejich veřejný dluh přes 100 milionů korun. A jak již dobře víme, neexistuje problém, který by nevyřešil další úvěr. Obec se tak brzy dostala do několika exekucí. Není divu, že křížová cesta, jejímž účelem je smést ze sebe veškeré hříchy, tu musí být vyhledávanou atrakcí.

Docela překvapením pak bylo, když jsme místo ponuré, polorozpadlé, šedé vesnice uviděli opravené nové domy plné drahých aut. Trochu nám začalo svítat až když jsme se dostali do centra, kde se vedle volebního billboardu ANO, pořádala schůze zastupitelství. Jednoduše tady nekecají a makají. Další pozitivní zprávou bylo, že zde našli dokonce ještě lepší řešení, než si půjčit další peníze v bance. Prostě to Dimitrijovi pošle na účet přímo Ministerstvo financí.

Jen tři kříže…

Po lekci finanční gramotnosti jsme se již vydali vstříc k pomyslnému vrcholu vandru, respektive jeho hlavní dominantě, pomníku Křížky. Marně jsme se z Ondry snažili vymámit více informací o tomto fotogenickém a půvabně magickém místě. Jaká legenda se k němu váže? Proč tam ty kříže stojí? Mají nějakou spojitost s písní Tři kříže? Veškerým zvídavým dotazům se Ondra hbitě vyhnul, že přeci umíme číst a všechno se tam dozvíme z tabule. Když jsme se přiblížili na dohled, naše napětí se dalo krájet. Bohužel, z vývěsní tabule jsme se dozvěděli jen tolik, že máme chodit po cestě, nevyhazovat odpadky a že tam rostou hezké kytičky. Informace jsme tak museli dohledat na internetu. A opravdu, legendy se k nim vážou, ale bohužel jsou všechny považovány za podvrh. Fakt, že nikdo neví, jak a proč se tam ty kříže dostaly, jim ale vůbec neubírá na kráse.

Když už jsme se dosyta nabažili výhledu na okolí, jali jsme se uvelebit pod monumentem, zakrojili špíček, snědli Milku, zapili to Ratarem a dali si dvacet. Někteří doslova.

Potemnělá cesta

Z letargie nás dostala až neblahá předpověď blížící se přeháňky a především skupina motorkářů, kteří nás sem pronásledovali už od Tetřeva. Řehys jim ještě statečně udělal společné foto, ale pak jsme se radši rychle klidili. Jednak známe Řehysovy fotografické kvality a jednak jsme nevěděli, co jim kdo u Tetřeva o nás nakukal. Cesta od Křížků ale byla plná překážek. Museli jsme se nejdřív vymotat s naší bagáží skrz úzkou díru v plotě, přeskočit příkop a teprve, když jsme zmizeli přes lávku do hustého lesa zpět k Dlouhé stoce, jsme věděli, že jsme v klidu.

Konečně jsme měli i chvilku času na pozorování krás místní flory.

Ne však na dlouho. Předpověď opravdu nelhala a nebe brzy potemnělo. Ještě jsme stihli krátkou zastávku na nedaleké Dominově skalce a už jsme si to štrádovali dál.

Šli jsme lesem tak hlubokým, že nás na něj musela upozornit cedule, že vstup je jen na vlastní nebezpečí. Ale nebáli jsme se. Složitou cestu nám totiž zpříjemňovala zanícená debata o bezútěšnosti současné politické situace. Což bylo víc děsivé, než jakékoliv hrůzy, co nás mohly potkat v lese.

Odpočinek a úkryt před deštěm nám poskytl až lehce poničený přístřešek u Novoveské kyselky. Mimochodem místa s velmi slavnou historií. V minulosti se v těchto místech stáčela minerální voda, která se z Rakouska-Uherska rozšířila až do Ameriky a Asie. Roční export činil kolem 17 milionů lahví s tehdy neobvyklým objemem 0,33 litrů. Později se z tohoto objemu stal standard, jehož si užíváme dodnes.

Konečně večeře

Poté, co se přehnal déšť už nám zbývalo jen pár posledních kilometrů do Bečvy na Teplou, cílové destinace celého vandru. Seběhli jsme po silnici dolů a v 20:00 se dostali do restaurace Stará pošta, kde nás měla konečně čekat teplá večeře.

K našemu zklamání však kuchyně zavřela před 15 minutami. Marně jsme přemlouvali obsluhu a vyčítali si dlouhý odpočinek u Křížků. Museli jsme dát zavděk utopencům a brambůrkům. Jak jsme se později dozvěděli od milé, ale již dosti unavené servírky, post-covidová situace tu v restauračním byznysu není zrovna růžová. Při pohledu na znavenou slečnu jsme si tak radši pivo donesli sami a dál už ji ničím neprudili. Absence teplé večeře nás ale nemusela až tak moc mrzet. Servírka sice za pár minut zamkla hospodu a odešla, ale nechala nás venku sedět dle libosti. V klidu jsme si tak udělali soukromou párty u hudby z mobilu a dopili a dojedli všechny naše zbylé zásoby, včetně zbytků špíčku, klobásy nebo chipsů z prasete.

Výhled pro bohy

Když už nebylo co jíst ani pít, dali jsme si ještě poslední mini výstup k našemu nocovišti, vyhlídkovému altánku nad městem.

Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny. Mě, který nechtěl riskovat návrat angíny a radši přetrpěl noc na kamenech, jen abych byl v zákrytu před větrem a deštěm, a všechny ostatní, kteří si chtěli užít pohled pro bohy na rozzářenou oblohu plnou hvězd.

Noc jsme nakonec přečkali bez obtíží všichni čtyři a dokonce jsme se ráno stihli sbalit ještě před příchodem prvních návštěvníků. Naposledy jsme se pokochali výhledem a upalovali na vlak domů.

Cesta domů

Pak už následovala jen několika hodinová cesta na Kladno. Tentokrát však s jednou zajímavostí.

České dráhy totiž zřejmě udělali výhodný deal se stylovou hospůdkou ve Žluticích. Vlaky, které tudy projíždějí, zde mají povinnou přestávku, kdy se celý vagon vyklidí a přemístí právě do místní hospody. Cestující si dají pivko a nějaké občerstvení a pak pokračují za půl hodiny tím samým spojem dále. Perfektní finta. S radostí jsme ji také využili a dopřáli si tak závěrečné pivo tohoto byť lehce zkráceného, ale velmi povedeného vandru.

Na podzim nás čeká jubilejní desátý vandr pod vedením Řehyse a už nyní je třeba s respektem začít s přípravami a nákupem výbavy. Řehysovo podzimní peklo totiž věští nezapomenutelné zážitky, které se dokáží vrýt doslova do morku kostí.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top