V temných časech roku 2020, kdy se po většinu roku zavřely veškeré hospody a omezil sociální kontakt, napadaly nás hrozné ptákoviny. Ztrojnásobili jsme počet podzimních vandrů a ke klasickému Šátisovu sluníčkovému jsme přidali Vandr Extreme v Brdech a speciální vánoční vandr. Dalším takovým pokusem, jak udržovat pravidelný kontakt, se stal můj nápad na celoroční běžeckou bodovací soutěž.
Otevřeně také přiznávám, že za vznikem původní myšlenky bylo již mnohaleté přání alespoň trochu zhubnout a toto mi přišlo jako vhodná motivace se celý rok udržovat ve formě. Ostatní na tom byli s myšlenkovými pochody a motivací velmi podobně, a tak jsme dali vzniknout Giru di vonti.
První ročník jsme se rozhodli věnovat udržení si vzpomínky na téměř zapomenutého vonta, Volfiho, a běžíme ho jako jeho memoriál. Nadále tak zůstáváme ve víře, že se někdy opět uvidíme.
Pravidla soutěže
Pravidla závodu jsme stanovili následovně. Každý první týden v měsíci poběžíme jeden závod. Zvolili jsme 3 vzdálenosti (2, 3 a 4 km), které 4x za rok zopakujeme. Záměrně jsme se snažili vybrat takové vzdálenosti, aby to uběhl každý z nás čtyř sportovců ve výslužbě. První v každém závodě získá 4 body, druhý 2, třetí 1 a poslední žádný bod. Do celkového součtu se počítá 10 nejlepších závodů, tudíž je rezerva se na to dvakrát za rok prostě vykašlat a nezúčastnit se. Na celkového vítěze čeká bezplatný společný wellness pobyt, který celý zorganizují a složí se na něj ostatní poražení. Zároveň posledního běžce čeká nemilá povinnost pozvat všechny vonty na večeři do Ambiente.
Přípravy na první běh
První závod jsme si naplánovali na první týden v listopadu 2020. Chtěli jsme totiž, aby nám konec seriálu vyšel na říjen a hned v listopadu, tou dobou snad už i po dalším ŘPP, si dali zasloužený relax. Právo výběru prvního běhu dostal Velký vont a naplánoval 2 km sprint od garáží k Vyhaslému.
Od odsouhlasení celého konceptu uběhlo několik týdnů. Teprve ale, když se přiblížil termín prvního závodu nám došlo, že jsme přípravě mírně řečeno moc nedali. S panikou, že první závod je už za dveřmi, jsme se shodli na posunutí termínu o týden. Záminkou nám byla i nově nastavená anti-covid opatření, která zakazovala shlukování lidí mimo rodinu.
Týden uběhl jako voda a atmosféra se dala krájet. V mezičase jsme si uvědomili, že bychom se sebou opravdu už měli začít něco dělat. Já jsem se například jal pečlivě studovat detaily trati a potají chodil běhat, aby mě ostatní neviděli. Pravděpodobně stejně na tom byl i Řehys. Jeho chatrná tělesná skořápka ale náhlý nápor pohybu nezvládla a tak nám Řehys těsně před závodem psal s prosbou o další odsun. Tentokrát už s kecama, ale opět jsme vyhověli.
Den D: Závod začíná
Příští sobotu to už ale doopravdy přišlo. Řehys se z toho ještě naposledy snažil vyvlíknout s výmluvou, že hledá zimní oblečení. Nenechali jsme se ale opít rohlíkem a trpělivě na něj počkali. Už nebylo úniku.
Papíroví favorité pro první závod (defacto sprint) byli jasní. Bezpochyby největším favoritem byl náš jediný vysportovaný vont, Šátis. Očekával se bratrovražedný souboj ve finiši s Ondrou, bývalým mládežnickým reprezentantem. O třetí místo jsem si to měl rozdat já s Řehysem. Tajně jsem doufal, že bych se s trochou štěstí mohl s Ondrou poprat o druhé místo. A zároveň jsem si nebyl jistý nevyzpytatelným Řehysem. Počítal jsem, že by měl být s odstupem poslední, ale mnohokrát se nám už ukázalo, že Řehys umí překvapit a nikdy u něj nevíte, na čem jste.
3, 2, 1, START! Vyběhli jsme od rozdělovských garáží doslova šnečím tempem. Trochu mě to rozhodilo, čekal jsem totiž od začátku ostrý závod. Zatím jsme si ale všichni hlídali jeden druhého. Věděl jsem, že jak bychom se v této situaci dostali až do cíle, nebudu mít ve finiši nejmenší šanci. Začal jsem tedy volně zrychlovat krok a čekal, kdo se přidá. K mému údivu se ani po dalších 500 metrech nepřidal nikdo.
Těsně před vracecí zatáčkou jsem se otočil dozadu a viděl, že mám slušný, asi 20 metrový náskok. Sepnula mi v hlavě smrtící strategie. Ve chvíli, kdy jsem zmizel za zatáčkou, jsem zrychlil na maximum a definitivně setřásl ostatní. Ostré tempo mi sice dlouho nevydrželo, pohodlně to ale stačilo na to, abych si vybudoval psychologicky nedostižný náskok. V poklidu jsem tak k překvapení všech, hlavně sebe samého, doběhl do cíle na prvním místě a mohl sledovat souboj za mnou.
Podobnou psychologickou bitvu sváděl i Řehys s Ondrou. Řehys totiž v mírném stoupání fingoval dýchací potíže, a když už si Ondra myslel, že Řehys nemůže, tak stylem Emila Zátopka zabral a Ondru setřásl. Ten si pak v poklidu pohlídal cenný bodík do tabulky, protože hlavní favorit, Šátis, totálně vybouchl a do cíle nakonec doklusal se značným zpožděním na posledním místě.
Běh druhý: Prosinec
Rázem se tak rozdaly karty zcela nanovo. Musel jsem se vypořádat s úlohou jasného favorita, která mi není úplně vlastní. Výhra mě ale velmi nabudila, a tak jsem na další dva týdny začal pravidelně trénovat. Postupem času ale nadšení opadlo a zase převážily výmluvy v podobě nedostatku volného času.
Naštěstí na tom ostatní nebyli jinak. Především „problémista“ Řehys opět hodil vidle do naplánovaného termínu, a tak jsme museli závod znovu přesouvat. Nesl jsem to s velkou nelibostí a šel si v původním termínu dát závod aspoň tréninkově sám. Po doběhu jsem ale přesun termínu velmi kvitoval. Byl to můj nejhorší běh za dlouhou dobu a vztyčený ukazováček, že takhle to dál nepůjde. Píchalo mě na boku, nemohl jsem dýchat, ztuhly mi stehna a na sněhu mi každý krok prokluzoval. Hrůza.
Zkusil jsem si trať radši ještě jednou v týdnu před závodem cvičně zaběhnout. Na stopkách jsem si měřil čas a při doběhu jsem nevěřil svým očím. 10:40 na 3 km? To odpovídá tempu lepšímu než 3:40 na km. To jsem snad nikdy v životě neběžel takhle rychle. Prohlížel jsem si stopky zhora zdola, ale prostě to tak opravdu je. S pocitem klidu jsem pak už vyčkával den závodu. Věděl jsem, že jestli umím za 3:40, tak jsem úplně v klidu a další vítězství mě nemine.
Nastala sobota ráno. Ondra potvrdil, co avizoval už večer, že se tentokrát kvůli rýmičce nezúčastní a využije svého prvního „žolíka“. S Šátisem jsme tak vyrazili z Tylovky sami a u „Slovanu“ čekali, až se k nám připojí Řehys. Mobily jsme neměli, a tak jsme se vrátili zpátky do minulosti, kdy se ještě muselo na schůzky chodit na čas. Po pár minutách mrznutí se Řehys celý udýchaný objevil. Na úvod jsem ostatní vyděsil svým povídáním o tempíčku 3:40. Byl to velmi dobrý (byť neplánovaný) psychologický tah. Perfektně jsem tím zlomil jejich už tak dost nalomené sebevědomí.
Vyrazili jsme. Prvních 400 metrů to byla taková oťukávačka. Za první zatáčkou mírně zrychlujeme, Řehys se s přehledem drží, Šátis odpadá. Běžíme v tempíčku k bývalému kolotoči a přichází inkriminovaný okamžik. Pobízím Řehyse, jestli jdeme zkratkou (myšleno asi 2 metrovou zkratkou v zatáčce), Řehys mlčí, ale výzvu přijímá a zatáčí. Společně zrychlujeme. Z dálky slyšíme Šátise, jak volá, že jdeme špatnou cestou. Zmůžu se jen na nesouhlasné: „Ne ne!“ a běžíme s Řehysem dál.
Předbíháme rychlostí blesku ostatní běžce a Řehys se tlačí do úniku. Chvíli běžíme ve velmi ostrém tempu tělo na tělo a Řehys jde do metrového vedení. Nechápu, vždyť to umím za 3:40…??? Pomalu se loučím s vítězstvím a obdivuju Řehysovu výdrž. Než to ale stihnu celé domyslet, slyším Řehysův sýpavý dech. Zkouším ještě zabrat a dostávám se mírně před něj. Zatáčka, jdu do plných. Otočím se a Řehys je 10 metrů za mnou. Ještě chvilku držím. Otočím se a Řehys už v nedohlednu. V poklidu dobíhám dalších 700 metrů do cíle a užívám si pocitu vítězství.
Rozbor celého běhu si můžete prohlédnout v Řehysově analytickém výstupu (výše). Ten doběhl s minutovým mankem na druhém místě. Po další minutě se nakonec objevil i Šátis. Bohužel díky této analýze vyšla najevo i krutá pravda o mém „rekordním“ tempu. Všichni tři jsme běželi o půl kilometru kratší cestu, než bylo v plánu. Odhalení mi úplně vzalo radost z vítězství, byť na druhou stranu, ani reálné tempo 4:20 není úplně špatné.
Po dvou kolech tedy vedu s 8 body já, na druhém místě je se 4 body Řehys a o 3.-4. místo se dělí Ondra s Šátisem shodně po 1 bodu.
Běh třetí: Leden
Přichází leden. Rok 2020 necháváme konečně zdárně za sebou a těšíme se, co nám přinese nový rok. Jednou z prvních aktivit má být lednový běh. Ani do třetice se nám ale nepodařilo dodržet domluvený termín. Tentokrát za to mohla Ondrova zdravotní indispozice z fyzicky velmi náročné vánoční besídky. Při jednom ze skoků za vonty si totiž narazil žebra tak silně, že se z toho musel několik týdnů zotavovat.
Termín závodu jsme kvůli tomu posunuli skoro až na konec ledna. To se bohužel nehodilo Řehysovi, který na nás na oplátku seslal asi nejhorší počasí, co vymyslel. Ledovka, bahno, sníh s deštěm dohromady a k tomu vítr. Psa by člověk ven nevyhnal. Můžu dosvědčit. Sám jsem se o to ráno před závodem se svým psem marně pokoušel.
Čekala nás téměř 4 kilometrová nejdelší trať seriálu s obávaným závěrečným prudkým stoupáním u „kameňáku“. Papírově jsem pro tento závod byl jasným favoritem ve žlutém trikotu já. Jednak mě hřál několika bodový polštář z minulých závodů a druhak mi, jako vytvalci hrála do karet délka trati i její obtížný profil. Zrádné počasí a nepředvídatelný terén mohl ale snadno těmito kartami zamíchat.
Start závodu tak proběhl velmi opatrně. Na kluzkém terénu se každý krok mohl stát osudným. Velmi brzy to málem zjistil Šátis. Pád však dokázal ustát a naopak ho nakopl k vyššímu tempu.
Navíc se Šátis nechtěl smířit s rolí outsidera a po celý leden pilně trénoval. Nasbírané kilometry se mu dařilo zúročit právě během závodu. Po první čtvrtině se nám tak naskytl na Giro di vonti zatím nevídaný pohled. Já se držím v opatrném tempu vzadu, pár metrů od posledního místa, zatímco Šátis nabírá náskok ve vedení.
Odhodil jsem proto zábrany ze strachu o možné zranění a v následujícím stoupání využil svých plaveckých plic a Šátise dohnal. Dlouhá rovinka do Vinařic pak byla mým místem, kdy jsem zabral až na tempo 4:30 a nechal ostatní za sebou. V tempíčku jsem vyběhl i kameňák a poslední kilometr už v poklidu kontroloval své třetí vítězství v řadě.
Zajímavé věci se ale děly za mnou. Šátise lehce vykolejil můj nástup. Mírně zpomalil a ne a ne se zbavit dotírajícího Ondry. Nastala mezi nimi psychologická bitva o to, kdo má lepší hlavu. Ondra bravurně využil situace, kdy seběhem z kopce nabral rychlost, zatímco Šátis už v té chvíli výrazně zpomaloval do prudkého stoupání. Právě v okamžiku, kdy se Šátis otočil, aby zkontroloval situaci, udělal Ondra na oko několik brutálně rychlých kroků, aby bylo vidět, že má sil na rozdávání.
Nedá moc práce si představit, jaké pocity se musely v Šátisovi honit. Zatnul ale zuby a ukázal, co ho naučily léta karatistického výcviku a se srdcem bojovníka kameňák zdolal. Když se na vrcholu otočil za sebe, poznal, že to celé byl z Ondrovy strany jen velmi rafinovaný test jeho odolnosti.
V poklidu pak se solidním náskokem doběhl do cíle na druhém místě a připsal si zasloužené 2 body. Na třetím místě, ale spokojený se slušným během i přes téměř nulový trénink, doběhl Ondra. Všichni tři jsme se pak odebrali k tradiční fotografii na stupních vítězů. A užili si svých 5 minut slávy.
Po první čtvrtině seriálu Giro di vonti je tak pořadí následující. První místo se zdánlivě nedostižným 8 bodovým náskokem zaujímám já. Od druhého místa dál je ale situace velmi vyrovnaná. Řehys i přes neúčast v posledním závodě uhájil 2. místo se 4 body. V těsném závěsu za ním je třetí Šátis se 3 body a aktuálně poslední místo se 2 body patří Ondrovi.
Příštím závodem v půlce února se opět vracíme k rychlé 2 kilometrové trati, která bude svědčit především sprinterské dvojici Ondrovi se Šátisem. Jejich stoupající forma nám slibuje velmi zajímavou podívanou, ve které nemusí být o překvapení nouze.
