Vandr s vonty vol. 3 – Českosaské Švýcarsko

Čas čtení: 11 min.

Je to tak, z našeho vandrování se stala už skutečná tradice. Krátce před začátkem léta jsme vyjeli už potřetí. Tentokrát jsem měl celou výpravu na starost já. A protože se v plánování cest moc nevyznám, nechal jsem to až nakonec a pustil radši se do toho, co mi jde líp, do marketingu. Připravil jsem logo a nechal vyrobit trička. Nakonec i tu trasu jsem do posledního detailu naplánoval. Vybral jsem okolí Českosaského Švýcarska.

Mapa vandru včetně všech zacházek 😀

Složení týmu doznalo menších změn. Volfi má sice pravděpodobně už doživotní zákaz, ale získali jsme posilu v Šátisovi (pilotovi), který se konečně uvolil vyrazit s námi. Všichni jsme tak byli zvědaví, jak to novic zvládne.

Den první

Cesta do Německa

V pátek odpoledne jsem vyrazil z Prahy z hlaváku směr Děčín a čekal, až se ke mě v Kralupech připojí zbytek týmu. Standardně (jako vždy) jsme byli vybavení občerstvením, díky čemuž jsme si dokázali vystřihnout i pár blogerských selfíček.

Jako Instagramové hvězdy

Brzy jsme ale zjistili, že nejsme sami, kdo si ve vlaku zlepšuje náladu. V Děčíne jsme přestoupili na vlak do Schöny a tam potkali totálně zhulenýho výpravčího. Byla celkem sranda ho pozorovat při jeho práci. Cesta ale byla už jen kratičká.

V Děčíně před naším dalším vlakem

Vystoupili jsme v Schöně a vydali se rovnou na lodičku na přívoz do Hřenska.

Při tom všem organizování jsem úplně zapomněl vytisknout si itinerář s mapou. Proto hned první kroky v Hřensku vedly do několika vietnamských obchodů. Bohužel jsme tam nenašli nic víc než tisíce kartonů pančovaných cigaret.

Hřensko

Vyrazili jsme tak na jídlo. Šátis, náš hlavní člověk přes moderní technologie (a Apple), našel na internetu luxusní Českou hospodu s hodnocením 4,4 hvězdičky. Bohužel měla zavřeno. Zkusili jsme štěstí na druhé straně cesty, ale nedopadli jsme o moc lépe. Asi po pěti minutách jsme se museli pakovat, že už nevaří. Začátek teda nic moc. Naštěstí jsme nakonec našli útočiště v hotelu Praha. Byla tu velmi příjemná obsluha, která jen s drobným pousmáním přešla i Ondrovu kombinaci řízku s kýblem tatarky. Prý bychom se divili, co si tam lidé dávají.

Po véče nás čekala první noční tůra. Při odchodu nás paní upozornila, že v lese fakt spát nejde. Long story short. Šlo to.

Naše první tůra
Občerstvení na půli cesty

 

Jako miminka

Den druhý

Nakonec jsme se vyspali úplně bez problémů a bez jakéhokoliv přepadení vlky ani nikým jiným. Ráno jsme se posilnili dryákem z Moravy, který jsem dostal na cestu od své milované ženy, a vyrazili jsme na zatím nejdelší denní tůru v naší krátké historii vandrování.

Moravská pálenka na zahřátí v už tak dost solidním vedru.

Cesta byla fakt super. Místní příroda je nádherná, a tak se mi dařilo od začátku držet velmi vysoký průměr na JTS, stabilně kolem zasloužené osmičky.

Naším prvním dílčím cílem byla jeskyně Českých bratří, v jejímž okolí jsme měli původně nocovat. Ještě, že to nevyšlo. Naše nocoviště bylo mnohem lepší. Po prohlídce jeskyně jsme vyrazili už rovnou směr Pravčická brána. Měli jsme dost štěstí, že jsme vyšli celkem brzo a úplně se tak vyhnuli největšímu náporu turistů. Když jsme totiž odcházeli, byla tam fronta tak na hodinu.

Pravčická brána

Výhledy byly famózní. A navíc, koupil jsem si tam i tu mapu. S povděkem to kvitoval především Ondra, který (jak všichni dobře víme) má mapy rád.

Z Pravčické brány jsme si to štrádovali Gabrieliny stezkou na Mezní louku.

Už celkem velký hlad jsme si krátili debatami o umělé stravě a Řehysovými neustálými výkřiky, že nemá co pít.

Řehys totiž po neúprosném diktátorovi (z minulého vandru) zvolil nové alter ego. Teď z něj byl pražskej sígr.

Jeho výlevy se podařily trochu uklidnit až teprve ve chvíli, kdy dostal do ruky plechovku piva na cestu. Definitivně se pak uklidnil, když uviděl krásně zerodovanou skálu. Jakožto odborník na melioraci půdy a eroze se okamžitě jal pískovcový masiv důkladně zanalyzovat.

Řehys a jeho chvilka se skálou

Nebyl to ale jediný zajímavý útvar, co jsme cestou potkali. Mně třeba zaujala tato skála v podobě slavného newyorského mrakodrapu Flatiron.

Oběd jsme si nakonec dali na Mezní louce ve vyhlášené restauraci U Fořta. A byla to skvělá volba. Porce jak hovado (včetně polívky), chuť výborná, obsluha super. Škoda, že jsme neměli víc času na klidné posezení. Čekalo nás toho ještě dost. Dali jsme tak jen společnou fotku v UA čepicích a makali dál směr Mezná.

Under Armour Gang

Tím, že jsme si trochu mákli, udělali jsme si drobnou časovou rezervu a vyšlo ještě na jedno pivko v Mezné.

Poslední klidný pit-stop.

První peklíčko

Z té jsme pak doslova seběhli mega krpál až k Divoké soutěsce.

Divoká soutěska

To, co nás čekalo pak, mohl tušit snad jen někdo, kdo ví, co znamená, když je na mapě 13 vrstevnic těsně u sebe a kolmo na ně vede cesta. Já to bohužel nebyl. Tepovka mi okamžitě vyskočila na 150 a tam se zarytě držela několik desítek minut. Nebyl jsem na tom ale zdaleka nejhůř. Šátisovi ukazovaly jeho Apple Watch několikrát i přes 200. Nechápu, že to vůbec přežil.

Pokus o převrat

Po zdolání kopce jsme šli směrem k Janovu. Cestou jsem se trochu zakecal a přehlédl odbočku. Tahle asi 200 metrová zacházka k indiánským týpí mě pak málem stála vedení celé akce. Příhodnou chvíli totiž vycítil Ondra (kterému jsem už předtím půjčil svou mapu) a pokusil se o puč.

Záhy za to byl ale potrestán. Přes drobný odpočinek na golfovém hřišti (které křižovalo turistickou cestu) jsme dorazili k rozhledně na Janově.

Odpočinek na greenu.
Janovská rozhledna

Ocelová konstrukce rozhledny se ve větru hezky nakláněla a dala tak naplno proniknout Ondrovu strachu z výšek.

Z rozhledny byl super výhled i na náš plánovaný dnešní cíl na nocování, Großer Zschirnstein (námi přejmenovaný na Gróse Šeplštajn). Je to ten ostrý výběžek zleva. A je vidět, že na to, že začíná podvečer, je to ještě sakra daleko.

Gróse Šeplštajn v celé své kráse.

Nebylo nač vyčkávat a zase jsme se dali do tempa. Z Jedlové jsme seběhli dolů (a pak zase nahoru) směrem na Arnoltice. Cestou jsme potkali místního Don Juana. Jel proti nám ve své zánovní Feldě se staženými okýnky. Tílko, mulet a na plné pecky puštěná Celine Dion. Uznale jsme mu pokynuli a šli dál po svých.

Překvapení výletu

Zatím nenapravený pučista, Ondra, nás – nehledě na výstrahy místních – odklonil od cesty na zkratku přes pole.

Tentokrát mu to ale vyšlo skvěle. Cestu jsme si opravdu příjemně zkrátili a napojili se na plánovanou trasu přesně v místě největšího překvapení vandru. Byly jimi Arnoltické stěny. Úžasný kaňon lemovaný skálami, bez jediného turisty.

Proběhli jsme údolím a značně unavení jsme došli na Labskou stráň, kde jsme hledali nějakou hospodu na odpočinek. Našli jsme. A celkem překvapivě v budově obecního úřadu.🤔

Dali jsme si pivo, sundali boty a brutálně jsme se rozseděli. Nikomu už se dál nechtělo, nicméně museli jsme. Zbývala nám totiž jen půlhodina do posledního přívozu na druhou stranu Labe.

Řehysův vlk

Nejhůř na tom byl sígr Řehys. Přestože má doma trekové vybavení za desítky tisíc, na vandr vyrazil jako floutek s malým batůžkem a téměř ničím v něm. Zřejmě si myslel, že se naplní předpovědi ostatních vontů, že vandr nezvládnu naplánovat a skončíme na pivních slavnostech na Velké Dobré. No… Vymstilo se mu to. Nejdřív chytil jako první z nás klíště a rovnou s tím chytil i pěkně hryzavýho vlka, kterého se už po zbytek cesty nezbavil. Naštěstí jsem mu jako správný kapitán poskytl vazelínu, která aspoň trochu zmírnila jeho trápení.

Sprintovali jsme (kromě Řehyse) dolů s Šeplštajnem po svém boku.

Gróse šeplštajn – Großer Zschirnstein

Dolní Žleb

Ostré tempo se vyplatilo. Do Dolního Žlebu k Labi jsme doběhli v 19:45 s 15 minutovou rezervou. Přívoz byl ale na druhé straně a nikde nikdo. Naštěstí se mu dalo zavolat a byť dost neochotně, ale přijel pro nás. Měl jsem štěstí, že jsem v té vteřině, kdy se přiblížil, stál přímo u břehu a rychle jsem na něj naskočil. Když to viděl Šátis, rozeběhl se, udělal metr a půl dlouhý skok a naskočil taky. Takové štěstí ale neměl Ondra ani Řehys. Než se stihli otočit, byli jsme už 20 metrů od nich.

Čau kamarádi, tak zítra.

Naštěstí se nám podařilo převozníka přemluvit, aby se pro ně vrátil. Byl to ale jeho poslední dobrý skutek, co ten den udělal.

Na druhou stranu jsme se pomalinku doplavili přesně ve 20:00. Čekalo tam ještě jedno auto, které by se rádo dostalo přes řeku. Převozník mu ale nevěnoval ani pohled, a v klidu kolem něj odešel pryč. „Sorry kámo, padla. Můžeš si to na 60 kiláků objet nebo přijď ráno.“ Holt drsný kraj.

To, že je převozník debil nás až tak nepřekvapilo. Že se ale budou chovat úplně stejně i v hogo fogo tvářící se restauraci Dolní grund, to nás trochu zaskočilo. 20:03: „Dobrý den, prosím Vás můžeme si dát něco k jídlu?“ „Kuchyně je do osmi“ „Dobře, a máte tedy ještě něco k jídlu?“ „Kuchyně je do osmi“ „Dobře a máte třeba něco hotového? Utopence, hermelín, cokoliv?“ „NE!“ Hmm, díky za nic.

Mírně frustrovaní a hodně hladoví jsme tedy šli dál. Poslední záchranou před noční túrou byla hospoda U Kosti. A byla tím nejlepším, co nás mohlo potkat. Hospoda plná fajn lidí, která si na nic nehrála a s česnečkou, co měla grády. Šátis by jistě dodal, že grády měl i smažák, který si objednal.

Po šestadvaceti kilometrech v nohách a sežehlí od Slunce jsme si konečně v klidu sedli. Objednali si pivo, jídlo a pak další pivo a jídlo a pak zase další. Zatímco se Řehys spřátelil s místními skautkami (dvěma babičkami, které se chystaly na druhý den na lezení), my ostatní jsme spřádali plány, jak zvládnout zbylých 6 km v noci na Šeplštajn.

Noční pochod

Se silnou dávkou sebezapření jsme nakonec vyrazili. Jako správný manažer jsem využil osvědčené metody delegování práce a svěřil mapu společně s hledáním cesty pučistovi, Velkému Vontovi, Ondrovi. Abych mu v jeho úkolu pomohl, zapnul jsem svou zbrusu novou čelovku s asi kilometrovou světelností. Záhy jsem byl ale spražen, že takové vymoženosti, jako další světlo, nepotřebujeme. Zdálo se to, jako celkem rozumný názor, na cestu nám totiž krásně svítil měsíc.

Poslední foto na správné cestě.

Nebyl. Sígr totiž začal hlasitě halekat a snažil se nás strhnout do sborového zpěvu. Povedlo se mu především to, že odvedl naší pozornost od sledování turistických značek a my se neohroženě odklonili z cesty. To, že jdeme špatně, si Ondra uvědomil asi až po třech kilometrech. Pro příště z toho plyne ponaučení lépe vybírat, komu svěřit takovou zodpovědnost.

V tu chvíli nám to ale vůbec nevadilo. Užívali jsme si volnosti. Dalo by se říct, že to byla opravdu teplá noc. Dokonce jsem sundali trika a nějakou dobu šli jen tak na lehko. Nebyli jsme si ale 100% jistí, jestli nás zahřívá teplý vzduchu, alkohol v krvi nebo něco jiného. Abychom se nenachladili a byli druhý den schopni pohybu, udělali jsme několik kontrol teploty pokožky (KáTéPé). Nakonec jsme usoudili, že je celkem zima a bude lepší se zase obléct. Myslím ale, že KTP má určitě potenciál stát se pravidelnou složkou příštích vandrů.

Bylo teplo.

V tu chvíli jsme stále nevěděli, že jdeme úplně špatnou cestou. Upozornilo nás na to až podivné chování Šátise. Jakožto správný pilot má v sobě pravděpodobně zabudovány nějaké senzory detekce špatné trasy. Jinak si totiž nelze vysvětlit jeho náhlou změnu chování, kličkování z jedné strany cesty na druhou a odmítání jakéhokoliv pokračování v chůzi. Donutilo to i Ondru, aby otevřel mapu a zjistil, že jsme dost mimo.

Shodli jsme se, že už nemá smysl to dál hrotit a zakempili jsme to na mýtince kousek od cesty. Uspali jsme Šátise, který už stejně poslední metry moc nevnímal, dali jsme si zbytek špíčku a zalomili to taky.

Druhá večeře

Den třetí

Peklo vol. 2

Ráno nás vzbudilo ostré slunce a vedro. Každý jsme to vnímali trochu jinak. Mně ukázaly chytré hodinky, že takhle kvalitní spánek jsem za poslední měsíce ještě neměl. Naopak Šátis měl ráno trochu krušnější. Dlouho se nemohl zorientovat a najít vyhlídku. Na Šeplštajnu jsme totiž evidentně nebyli.

Kde to sakra jsme?

Sbalili jsme si věci a vyrazili zase zpět na místo, kde jsme sešli z cesty. Neděle měla být už jenom pohodová. Měli jsme se probudit na vyhlídce, dívat se na východ slunce a pak ráno jen seběhnout v klidu do města na vlak. Místo toho nás čekal dlouhý táhlý výšlap nahoru v úmorném vedru. Nejhorší to bylo právě pro Šátise, jehož komunikace za celé dopoledne se ztenčila jen na náhodné zvuky doprovázené silnými vzdechy.

Cestou jsme potkávali známá místa ze včerejška. Třeba tuto studánku, kde jsem se všichni osvěžili a Řehys si udělal ranní hygienu.

Když jsme dorazili k prvnímu záchytnému bodu (na správné cestě), nebylo do řeči už nikomu. Jen jsme seděli a oddechovali.

Jako v pohádce

Naštěstí po překročení německé hranice byla cesta už záživnější. Narazili jsme ale na jiný problém, a to, že kvůli špatnému značení v podstatě netušíme, kudy se na vrchol Šeplštajnu dostaneme. Rozhodli jsme se si cestu zkrátit napříč.

Vrba mlátička

Rázem jsme se  ocitli v až magicky pohádkovém světě. Potkali jsme třeba vrbu Mlátičku z Harryho Pottera.

Kousek vedle ní se tyčil strom srdce ze Zimohradu.

Strom srdce Zimohradu

Konečně Šeplštajn

Tak nějak nám došlo, že bychom to večer stejně nedali a že je dobře, že jsme rozložili síly. Po chvilce jsme dorazili na vrchol našeho vandru, Großer Zschirnstein (neboli Šeplštajn). Otevřel se před námi úchvatný výhled na celé Českosaské Švýcarsko a my věděli, že ten výšlap stál za to. Dokonce i Šátis začal celkem normálně komunikovat.

Vysokohorský tlak probral i Šátise
Za námi chatka, kde jsme původně plánovali spát.

Peklo vol. 3 – sprint na vlak

Bohužel na odpočinek a kochání se nám zbylo jenom přesně 30 minut. Pak jsme museli nasadit celkem ostré tempo zase dolů, abychom stihli vlak domů.

Zbytek cesty už tak super nebyl, proto se o něm ani nebudu moc rozepisovat. Honili jsme každou minutu k dobru a šli jsme po neskutečně nudné a nekonečně rovné cestě.

Vlak ze Schmilka-Hirschmühle jsme nakonec stihli. Dokonce s asi 10 minutovou rezervou. Bylo to ale vykoupeno tím, že jsme všichni dorazili úplně hotoví. Vodu jsme žádnou neměli, ani nebylo kde, dát si závěrečné pivo. Navíc jsem při převlékání ze zpoceného trička narazil na to, že mám na ruce dvě klíšťata nacucaný, jak borůvky, který se nechtěly vůbec pustit. Ruka mi mezitím stihla solidně natéct. Doma jsme pak zjistili, že jsem nebyl zdaleka sám. Ondra jich měl asi sedm, Šátis asi šest. Jen Řehys to zvládl s tím jedním.

Tradiční vlakový výtuh

Klíště a nateklá ruka mi trochu zkazili náladu na cestu domů. Nezachránil to ani starý známý, zhulený průvodčí, kterého jsme opět potkali, ani krásné výhledy z vlaku (mimochodem i na Vlhošť, středobod všech našich dosavadních vandrů). Trochu pomohla až tradiční zastávka na Kralupském nádraží se závěrečnou tečkou,  točeným pivem za 8 Kč.

Vlhošť
Klasický výtuh
Domů jsme dorazili kolem šesté hodiny večer, spráskaní jak psi a smradlaví jak tchoři. Ale tak to má být. Teď už pomalu trháme kalendář na příští Vandr. Je naplánovaný už na začátek října a povede ho Šátis. Dokonce k němu vyšel i „profi“ trailer. 🤩

 

2 comments: On Vandr s vonty vol. 3 – Českosaské Švýcarsko

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Site Footer

Top