Čas čtení: 9 min.

Déšť, mráz, tma, pustina, zima, mlha, mráz. Ano, modří už vědí. Řehysův vandr s pořadovým číslem 2 je konečně za námi a tohle čtení nebude nic veselého.

Je to tak. Tenhle článek se mi psal až neobvykle těžce. Jako bych ještě teď živě slyšel Řehysovu radu ze zpátečního vlaku domů, abych si hodnotící článek ještě nechal trochu uležet a nepsal report hned. Šéfika jsem poslechl. V mezičase se vrátil vzpomínkami do letních radovánek a přes vánoční klid si nechal vandr zcela vyšumět z hlavy.

Znáte to, jak vaše podvědomí se snaží zakopat všechny špatné vzpomínky hluboko pryč? Přesně to se stalo i mně. Najednou jsem zjistil, že si z vandru nepamatuju vůbec nic, ani místo, kde jsme byli. Jen to, že nám byla zima.

Horko těžko jsem tak ze všech možných dostupných zdrojů a ze střípků fotek dal dohromady trasu, kudy jsme šli, a celý náš vandrový příběh. Svou návštěvou jsme poctili nenápadný, ale potenciálně krásný kraj mezi Jesenicí a Žihlí.

ŘPP – den první

Minivandr do Rozdělova

Náš podzimní vandr začal vcelku netradičně. Především tím, že místo osvědčeného přelomu září a října vybral Řehys listopadový, svatomartinský termín. Už jen touto volbou termínu nám bylo jasné, že Řehys je muž tradic a ne nadarmo se jeho vandrům říká Řehysovo podzimní peklo (ŘPP).

Druhou novinkou byla i změna startovací stanice. Řehys se v mezičase přestěhoval do Rozdělova a tak logicky chtěl začít vandr na stanici přímo za barákem. Nám ostatním vontům z Tylovky tak nezbývalo než si před vandrem dát ještě minivandr do Rozdělova. S nostalgií v srdci vzpomínám, jak sladké tehdy byly první krůčky a nevědomost toho, co nás čeká.

A přitom to začalo tak hezky. Po procházce na vlak jsme si dali startovací pivo. Ve vlaku pro nás pak Velký vont přichystal degustační slepý test Jacka Danielse přelitého do petky. Zjistili jsme, že jsme opravdu velcí odborníci.

To bude nějaký rum. Bucanero?

Republika?

Tuzemák?

Ne. Rum to není.

Tak Stará Myslivecká? Nevim, dál…

Všeobecné veselí pokračovalo i po přestupu na další vlak v Rakovníku. Vybrali jsme naší vandrovou hymnu, nejvlezlejší písničku století, kterou jsme si potom notovali ještě řadu dalších hodin.

• 

• 

Jesenická show

Dobrá nálada nás neopouštěla ani po příjezdu do Jesenice. Byť to na první pohled nevypadalo nijak nadějně, brzy jsme našli příjemnou šipkařskou restauraci, U Draků, s nejlepším hostinským široko daleko. Jako správná hospodyňka, která i pro pírko přes plot skočí, nám ochotně skočil pro Republiku do vedlejší sámošky. V mezičase jsme si zkrášlili stůl svícínkem z vedlejší místnosti.

„Jako nechci vám do toho kecat, ale to je svíčka za našeho kamaráda, co minulý týden umřel.“ přivítal nás znovu se navrátivší hostinský s flaškou Republiky v ruce.

• 

• 

• 

Tímto spražení jsme radši odnesli svícen zpět na své místo a připili si na nebožtíka. Snad možná od té doby se jeho duch vtiskl do podoby tohoto vandru.

V tu chvíli jsme to však ještě moc neregistrovali a plní sil pokračovali ve veselí. Doslova exploze radosti pak propukla u Řehyse přesně v šest hodin, kdy se celá dostala ven z jeho těla a po krátkém šlofíčku se o to v osm hodin pokusila ještě jednou.

• 

• 

• 

To už jsme ale přešli do jiného podniku. Zatímco Řehys nabíral síly. My, ostří hoši z Tylovky, jsme šli do kladiv. Shodili vontské dresy a vyzkoušeli si fighterský battle. Všem v hospodě jsme tak ukázali, co je to vontská síla.

Dokonce jsme překonali i místní rekord 903. Pravda, bylo to jen o chlup a byly k tomu potřeba součty úderů nás všech tří dohromady, ale nevadí. Totiž, kde to nejde silou, musí se na to hlavou.

Potom, co jsme zničili boxovací pytel, jsme se vrhli na další disciplínu. Založili jsme ligu tzv. Hot bowlingu a nesmazatelně se zapsali do paměti všem přítomným. Dodnes o nás na Jesenicku pějí písně. Naštěstí se i Řehys probudil právě včas, aby byl u té slávy také.

• 

• 

Cesta do lesa

Hot bowling Řehyse probral natolik, že byl schopný opět převzít otěže vedení vandru pevně do svých rukou. My se tak až do neděle mohli rozloučit s bujarou zábavou. Namísto toho jsme si postupně začali uvědomovat, proč jsme jeho vandry přejmenovali na podzimní peklo.

První jsem to již tradičně schytal já. Při noční cestě k našemu stanovišti – altánku u Švýcarské boudy, si Řehys zkušeně počkal na chvilku mojí nepozornosti. Právě jsme procházeli hustým lesem, když Řehys nenápadně natáhl větev, kolem které procházel, a nemilosrdně ji pustil za sebe. Větev s milimetrovou přesností zasáhla svůj cíl a švihla mi přímo do oka. Byť se potom dušoval, že netušil, že jdu přímo za ním, téhle nepřesvědčivé lži stejně nikdo nevěřil.

I přes tento hendikep jsme celkem bez problémů dorazili do přístřešku. Víc nevím, protože jsem už asi po 20 vteřinách od příchodu spal.

ŘPP – den druhý

Plní elánu

Brzy ráno jsem se probudil a zažil takové mystické intermezzo. Bylo příjemné počasí, sucho, relativně teplo, klid. Všichni ostatní ještě spali, tak jsem zase zalehl a pokračoval ve spánku. Když jsem se probudil podruhé, už bylo zpátky peklíčko. Vlastně jsem se ani tak sám od sebe neprobudil. Vzbudilo mě mokro ve spacáku. Kouknu se, co se děje a zjistím, že mi půlka spacáku vylezla ven a je promočená od deště.

Po vydatné snídani a Řehysovu perfektním posilnění horkým čajem a špíčkem jsme na sebe hodili všechno oblečení včetně ponča a v naší oblíbenou trampskou hodinku vyrazili na trasu.

Až na všudypřítomný déšť nám bylo fajn. Plán byl dobrý. První zastávka, pak oběd v hospodě, cesta a večeře v druhé hospodě. V podstatě jsme se i těšili.

A skutečně, asi po půl hodinové cestě jsme došli na první zastávku ke zřícenině hradu Petršpurk.

Porozhlédli jsme se po okolí.

Trochu jsme pojedli špíčku a popili medoviny.

A tradičně udělali několik fotek na book k našemu novému albu.

• 

• 

Ti největší sebevrazi dokonce vylezli až na vrchol Petršpurku, aby si odchytli perfektní selfíčko. Jak vidíte, já připodělaný strachy čekám dole a držím palce.

Seběhli jsme dolů ke kravám a tisíciletému dubu a pokračovali dál směr Stebno.

• 

• 

Prošli jsme kolem rybníka. Potkali pána, co by potřeboval umýt.

A protože už se blížil čas oběda, Řehys neváhal zasvětit nás do tajů tradiční přírodní kuchyně. Mohli jsme si tak pochutnat na předkrmu v podobě šípků. Špíček to sice nebyl, dobré to taky moc nebylo, ale no co, byl to jen předkrm.

• 

• 

Oběd jsme měli naplánovaný ve vedlejší vesnici, Blatně. Jenže to přišla první zrada. Hospoda tady funguje jen v létě, takže to celé zůstalo jen u šípků.

Bez elánu

Navíc Blatno ani nevypadalo moc jako místo, kde byste se chtěli dlouho zdržovat. Oprýskané omítky, rozbité silnice. Ponurou atmosféru umocňovalo hnusné počasí, chlad a všudypřítomný zápach spálených pneumatik, kterými pravděpodobně topili v každém druhém baráku.

Od hladu nás částečně zachránila místní vietnamská večerka. Nakoupili jsme si pečivo, buřty (kdyby náhodou) a dali si aspoň malou sváču na opuštěném dětském hřišti. S křečí v obličeji jsme vykouzlili úsměv na fotku. Jak ale vidno, ani Řehysovi se to úplně nelíbilo.

Celkem rádi jsme tak nechali Blatno za zády a vydali se do 5 km vzdáleného Tisu, kde na nás již čekaly 2 hospody s teplou večeří.

Cesta do Tisu nebyla nic moc. Na stupnici JTS bych býval hodnotil velkorysou nulou, jenže jsem neměl náladu ani na remcání.

Spokojenost by se těžko hledala i v očích ostatních vontů.

• 

• 

Trochu optimismu do žil nám vneslo překonání stoupání a aspoň kousíček sluníčka, které jsme ten den viděli poprvé. Jak to ale na ŘPP bývá, dobrého pomálu. Takže sice jsme ho viděli, ale zrovna ve chvíli, kdy se chystalo zapadat.

Stejně jsme ale měli radost. Věděli jsme totiž, že jsme se výrazně přiblížili naší večeři/obědu/snídani, prostě prvnímu dnešnímu jídlu v klidu a v teple.

• 

• 

Zoufalí

Řehys je ale výborný stratég a ŘPP má vždy naplánované do nejmenšího lezavého detailu. Tentokrát zvolil rafinovanou cimrmanovskou metodu tzv. frustrační kompozice vandru. Tedy pravidelného střídání fáze očekávání s fází zklamání.

Když jsme celí natěšení konečně dorazili do Tisu u Blatna a spatřili majestátní hospodu na návsi, zjistili jsme, že zrovna tuto sobotu má zavřeno.

Hmm, škoda no. Rychle jsme se oklepali ze zklamání a šli hledat záložní hospodu U Kamenného stolu.

To, co jsme viděli, nás ale celkem překvapilo. Vchodové dveře do hospody majitelé radši natvrdo zazdili. Jestli to bylo ze strachu, že bychom zde chtěli odehrát 2. kolo ligy hot bowlingu, nevíme.

„To není možné, přeci tady musí být ještě jiný vchod. Zkusíme z druhé strany. Jooo, to je vono. Svijany, Kofola,… :-)“

„Hmm, tak nic. Dneska z technických důvodů zavřeno.“

Míchali se v nás pocity nasranosti, zoufalství, bezmoci, hladu, chladu a mokra. U studeného kamenného stolu jsme dojedli zbytky špíčku. Mezitím se setmělo a nám nezbylo, než pokračovat dál.

Až ve chvíli totální tmy jsme si uvědomili, že to měl Řehys posychrované od samého začátku. V celé vsi totiž ten den nesvítilo jediné světlo. Náhoda? Nemyslím si.

Hrůzný večer ale ještě zdaleka nekončil a hlavní hvězdu v Řehysově zvráceném plánu jsem měl hrát opět já. Pod rouškou tmy, tentokrát již vybaveni čelovkami, jsme vyrazili do hlubin lesů. Došli jsme do míst, kde končila cesta a začínal polorozpadlý dřevěný chodník. Řehys jen suše prohodil: „Bacha, trochu to klouže.“ To už jsem ale letěl v dvoumetrovém skluzu, jak Dominik Hašek v Naganu.

Potom, co mě ostatní postavili zpět na nohy a já se otřepal ze zážitku, jsme pokračovali v dlouhé cestě krajinou dětských škol v přírodě Žihle – Sklárna Poustky. Připomínali jsme si při tom zážitky ze základky. Jak jsme hráli na loupežníky, tancovali na první piškotéce a jak Ondra sejmul kamenem našeho kamaráda Radka, zvaného Dám jí jedno kolínko.

Chvilka pohody

Kolem sedmé večer, v černočerné tmě, jsme dorazili k přístřešku u rybníčku, našemu plánovanému nocovišti, a stáli před důležitou otázkou. Budeme riskovat cestu do 3 km vzdálené Žihle, jestli tam nebude něco otevřeného, nebo zkusíme na mokré zemi s mokrým dřevem rozdělat ohýnek?

Řehys se nakonec rozhodl, že toho zla už bylo pro dnešek dost a zvolil víc safe variantu. Rozutekli jsme se hledat trochu suchého dřeva a opravdu se nám hned na druhý pokus podařilo rozfajrovat celkem slušnej oheň.

Opekli jsme buřty od blatenských vietnamců a aspoň trochu se ohřáli. Rozhodně šlo o vrchol večera. Bohužel netrval moc dlouho. Dřeva bylo málo a tak brzy vyhořelo a my už neměli vůli hledat jakékoliv další, ani cokoliv jiného dělat.

• 

• 

Pustili jsme si písničku Jelen od kapely Jelen, kterou jsme mezitím pasovali na novou hymnu vandru (protože Za sto let se fakt už nedala poslouchat), a brzy jsme uznali, že nejlepší bude, když už se na to všechno vykašleme a půjdeme si lehnout. Jenže bylo teprve před devátou a nás čekala ještě dlooouuuuhá a mrazivá noc.

Mrazivá noc

Velmi rychle jsme se z vrcholu vandru dostali na jeho úplné dno. Nabalili jsme se do všeho oblečení, co jsme měli, ustlali si na hrbolaté podlaze a pokoušeli se usnout. Chlad od vody nám pomalu prostupoval celým tělem.

Postupně jsem začal slýchat pravidelné oddechování ostatních, kterým se již podařilo usnout. Nakonec jsem to zalomil i já.

Asi za hodinu jsem se vzbudil zimou a zkoušel najít lepší polohu. Půl hodiny jsem se pak znovu pokoušel ve strnulé poloze usnout, abych se po další hodině zase vzbudil. A takhle se to opakovalo až do rána.

Nebyl jsem ale sám. Úplně stejný koloběh prožívali i všichni ostatní. Jen jsme se vždy střídali, takže to vypadalo, že všichni v pohodě spí, jen ten jeden zrovna ne.

Šátis se dostal dokonce do stavu, kdy už neměl co dalšího si na sebe vzít, tak se obmotal ručníky a strčil nohy do krosny. Ani to nepomáhalo, tak začal hypnotizovat hvězdy, aby jedna z nich spadla na nás a tohle utrpení skončilo. Když zklamal i tenhle plán, vzbudil se ve 4 ráno a vydal se na ranní procházku po okolí, aby si nahnal kruhy na Apple Watch a aspoň trochu se zahřál.

• 

• 

ŘPP – den třetí

Mrazivé ráno

Ráno bylo opravdu romantické, východ slunce nad rybníčkem, všude jinovatka. Bývali bychom si ho i užili, kdybychom nebyli promrzlí na kost a neměli oteklé oči z alergické reakce na mráz.

• 

• 

• 

Takhle jsme si v tichosti sbalili věci, dali rychlou snídani a vyrazili směrem do Žihle, do hospody, kam jsme chtěli jít večer. Nebo aspoň takový by byl plán, kdyby ho Řehys bez našeho vědomí na poslední chvíli nezměnil. Tento moment vstoupil do kroniky vandru pod názvem Žihlegate.

Místo teplé snídaně jsme alespoň mohli nakrmit své oči krásnými pohledy na probouzející se podzimní les.

• 

• 

• 

• 

Šli jsme sice mimo mapu a prodírali se křovím a houštím, ale přes všechny neduhy šlo o jednoznačně nejhezčí část vandru. Nebál bych se hodnotit osmičkou.

Mlha

Jak ale Řehys sám trefně poznamenal, byl to vandr ze Slevomatu, takže se nedalo čekat zázraky. Ranní sluníčko proto velmi rychle zmizelo a les zahalila mlha.

Měli jsme v plánu dorazit k hradu Rabštejn. Kdo by si však pomyslel (jako já), že tahle věta znamená to, že se na hrad aspoň podíváme. Možná si uděláme fotku nebo se stavíme v místním bufetu, byl by zklamán. Řehysův plán byl jiný. Elegantně jsme Rabštejn lízli bokem a celý ho obešli. Přes všudypřítomnou mlhu jsme tak neviděli vůbec nic, natož jeho obrysy.

• 

• 

Pokračovali jsme tedy dále. Seběhli cestu kolem řeky Střely a vystoupali celí zadýchaní nahoru k rozcestí. Zde dostal Řehys skvělý nápad. Ve smyslu hesel: „Nikdy nemůže být tak špatně, aby to nešlo ještě hůř.“ a „Když už jsou jednou nasraní, co víc se ještě může stát?“ rozhodl, že by nebylo od věci podívat se ještě na vyhlídku Hraběcí kříž. Je to sice další kilák do kopce a pak zase zpátky, ale určitě to bude super.

Bylo to super. Když jsme se doplahočili na vrchol, spatřili jsme tento kříž a bílo všude okolo. Mohli jsme si tak představovat, že vidíme Rabštejn, Eiffelovku nebo třeba ruské kolo.

Seběhli jsme z vyhlídky dolů. Cestou jsme se na chvíli báli o život. To právě, když jsme potkali dva zloděje kamení, co si nakládali břidlicové šutry do kufru svého fáčka. Báli jsme se opravdu jen chvíli, protože když jsme viděli, jak je auto naložené a jak jeho tlumiče nezvládají, bylo nám jasné, že tohle auto bude mít problém se vůbec rozjet, natož nás nahánět po lese.

Konec už se blíží

• 

• 

Konečně jsme se dostali na závěrečnou rovinku. A stejně jako vítr odvál zbytky mlhy, jakoby s sebou vzal i všechno zlé z tohoto vandru.

Dorazili jsme do závěrečné destinace, Žihle, a jali jsme se hledat hospodu. První pokus – zavřeno. Druhý pokus – zavřeno. Třetí pokus – 🥳😊🎉😱😍🎊🤤🤗🤩😃. Hurá, poslední den, poslední pokus, restaurace U Kiliána. Perfektní obsluha, perfektní jídlo, teplo. Po těch dvou dnech a nocích na mrazu nám okamžitě po vstupu dovnitř zrudl celý obličej. Takový šok tělo už ani nečekalo. Samou radostí jsme se rozhodli návštěvu U Kiliána vyřadit z ŘPP a přidat ji jako první dobrou věc příštího vandru.

Konec 🙂

Bohužel too little, too late. Na návštěvu jsme měli dohromady tak půl hodiny a už jsme museli vyrazit na vlak. Čekala nás ještě 3,5 hodinová cesta domů s několika přestupy. Tím prvním bylo hodinové čekání ve starém známém Blatně. Přišli jsme se tak alespoň rozloučit s vietnamskou večerkou, která nás zachránila od smrti hladem a dali si poslední pivo.

Pak už následoval jen klasický vlakový výtuh.

Po tom, co jsme vykysli ve vlaku a vyšli na Kladně ven zpátky na mráz, jsme si uvědomili, že další den venku bychom tentokrát už asi vážně nedali. Jediné, co nás těšilo bylo, že další peklíčko nás čeká nejdřív za dva roky. 🙂