Vandr s vonty 8 – Máchův kraj (Podzim 2020)

Čas čtení: 10 min.

První říjnový víkend a zároveň jeden z posledních teplých a slunečných víkendů v roce patřil opět vandrování. Vydali jsme se s vonty do Máchova kraje, kde celé naše toulání začalo. Zatímco při prvním výjezdu jsme prošli jeho severní část v okolí Vlhoště, tentokrát jsme zavítali na jih. Vedl nás Šátis a přichystal pohodovou cestu ze Lhotky u Mělníka až na Bezděz.

sKoro normální léto

Od Johnyho jarní pohodičky uplynulo několik měsíců koronavirové pauzy, kdy se jedna půlka národa odstěhovala na chalupu a druhá půlka do Chorvatska. A všichni (včetně vlády) dali tak trochu odpočinout anti-covidovým opatřením z jara. Výsledek se brzy dostavil a spolu se znovuotevřením škol nás v září navštívila i druhá vlna COVID pandemie.

Naše vandry tak letos hezky olemovaly období klidu. Můj jarní vandr defacto ukončil první vlnu a Šátisův podzimní vlastně ukončil tu celospolečenskou pohodu. Opět jsme tedy nasadili roušky, otevřeli pivko a vyrazili. 😷🍺👣

Šátis to měl opravdu hezky připravené. Nejenže vychytal jeden z posledních víkendů v tomto roce, kdy byly ještě bezpečně všechny hospody otevřené, ale zároveň to byl i jeden z nejslunečnějších víkendů široko daleko. Definitivně tím stvrdil, že podzimní vandry opravdu můžou vypadat i jinak, než jsme zvyklí z ŘPP.

Faktem ale je, že na to měl Šátis docela dost času. Jednak už dva roky mluvil o tom, že má trasu vymyšlenou, a druhak se jako pilot, který neměl kam létat, teď půl roku válel doma. A kromě příprav své (mimochodem famózní) svatby se v podstatě nevěnoval ničemu jinému, než právě plánování tohoto vandru.

Business, party, chill

Ani ty cesty vlakem už nejsou úplně takové, jaké bývaly. Místo toho, abychom si sedli a hodili všechno za hlavu, tak jsme na klasiku v pátek odpoledne doháněli poslední resty z práce.

Postupně se nám vykrystalizovaly 2 strany. Business půlka s vážnými výrazy (Lama a Řehys), kteří se oddávali telefonům a práci, a párty strana (Šátis a já), kteří jsme se jim smáli.

Naštěstí od Kralup dál jsme už práci odložili všichni, jako sardinky se naskládali do minivagónku a dali si chill. Bylo to potřeba. Při krátké přestupové pauze v Kralupech jsme totiž zjistili, že jarní koronakrize si vyžádala další, dosud netušenou oběť, a to naši oblíbenou kralupskou nádražku. Tak trochu jsme to chápali, protože prodávat velké pivo za 9 Kč totiž od začátku neznělo jako skvělý byznys plán.

Puzzle v Kralupech

Další přestupovou stanicí byly Neratovice. Chvilku jsme čekali, jestli se k nám nakonec přeci jen nepřidá Volfi (zapomenutý vont, člověk od páteřní sítě internetu), ale bohužel a stále marná snaha. Tak alespoň posíláme pozdrav! 🖐️

V Neratkách se také objevily první trhliny Šátisova vypiplaného plánu. Místo vlaku do Všetat jsme museli vzít zavděk náhradní autobusouvou dopravou a vandr v tu chvíli dostal dočasné přízvisko ŠAP (Šátisova autobusová pruda).

Posledních pár kilometrů

Že poslední krok bývá ten nejtěžší, si ověřil i Šátis, a to právě ve Všetátech. Koho by napadlo, že v takové díře světa budou mít nádraží se dvěma nástupišti? Nás rozhodně ne. A elegantně jsme si tak nechali ujet poslední vlak na dalších několik hodin.

Mělo to ale i svá pozitiva. V místní nádražce jsme dali zapomenout na kralupské zklamání. A navíc se Šátis mohl vytáhnout jako zachránce malé holčičky ze spárů zlého únosce. Ze dvojice se ale naštěstí brzy vyklubal tatínek s dcerou, co jeli na výlet, a celý únos se pravděpodobně odehrál jen v hlavě pomatené místní slečny, která přišla Šátise zoufale prosit o pomoc.

Stejně jako u tohoto příběhu zachoval Šátis klidnou hlavu i u dopravy do Lhotky a objednal nám náhradní dopravu – Uber Black. Navázal tak na nově zavedenou automobilovou tradici z jarního vandru. Tentokrát však přidal i upgrade a tak jsme cestovali A6kou.

A že jsme si to užili. Osmdesáát, devadesáááát… Přideej… Sto! Když byla rychlost jízdy dostatečná, obsadili jsme řidičův Spotify playlist a procvičili si hlasivky. Na závěr cesty ho Ondra seznámil s výjimkou ze silničního provozu, o které řidič dosud nevěděl, a která se vztahuje právě k vozům značek Audi a BMW. Jde o notoricky známé pravidlo, kdy jedna plná čára na silnici znamená doporučení předjet a u dvou plných čar je předjíždění povinné. Tak naštěstí už ví…

Jiříkova cesta začíná

Konečně jsme dorazili na místo určení k nádraží do Lhotky u Mělníka. Dokonce jsme získali i několika minutový náskok na původní plán. Šátis tento náskok využil k luštění dětských hádanek, Řehys ke svému snad už konečně poslednímu byznys hovoru.

Řehysova proměna je vůbec impozantní. Během posledních dvou let se z člověka, který lezl feraty a na pracovní konference jezdil do remízků, stalo eso datové analytiky, které svůj business neopouští ani po pěti pivech uprostřed hlubokého lesa.

Tuto proměnu pak završil svým demonstrativně marným pokusem o zdolání pískovcového masivu, co jsme cestou potkali.

Zatímco Řehys lezl na stěnu, v Ondrovi se probudily vzpomínky na jeho krátkou modelingovou kariéru a ve spolupráci se Šátisovým iPhonem Pro (#nofilter) se jal zaktualizovat si svůj book.

Po náročné šichtě si pak oba pracanti v klidu vychutnali zaslouženou odměnu.

Nejhorší podnik široko daleko

Po pár kilometrech jsme dorazili k první opravdu plánované zastávce, do Harasovského bistra. Prošli jsme kolem odpočívajícího a popíjejícího páru, usadili se k vedlejšímu stolu a poslali Řehyse pro pivo. Horší rozhodnutí jsme udělat nemohli. Nepříjemné provozní, která okénkem zmerčila naše žlutá trička, sepl v mozku Pavlovův podmíněný reflex. Aha, čtyři žlutá trička, to bude určitě nějaká rozlučka se svobodou… A relozutně Řehyse vyhnala ven se slovy: „Lidem z ulice nenaléváme! Máme otevřeno jen pro hosty, kteří nám platí 2 tisíce za noc.“

Marně jsme argumentovali, že jsme si chtěli dát jen jedno pivo a jít pryč a nikoho bychom nerušili. Když nevyšel odpočinek, vyfotili jsme si aspoň na přilehlé psí pláži další společnou cover fotku pro naše příští hudební album. Využili jsme tak nového trendu moderní fotografie a místo čočkou fotoaparátu se vyfotili screenshotem retina displeje.

Celí nazlobení jsme odcházeli pryč, když v tom jsme na druhé straně rybníka potkali úlisného chlápka, který celé Harasovské extempore dokonal.

On: “Vy jdete na vandr, že jo?”

My: „Jo, chtěli jsme se tady najíst a napít, ale paní nás vyhnala.“

On (chvástavě): „No jo, paní je vostřejší. Tohleto je celé moje, všechno mi to tady patří. Ona má ode mě pokyny, aby nikomu nenalévala. Už tady takhle jednou byli lidi a dělali bordel. Dokonce se chtěli koupat v rybníku. Běžte se najíst ke Grobiánovi, máte to jen 5 kiláků.“

Poděkovali jsme a odešli. Až teprve po chvíli nám došlo, že nás s nevinným úsměvem na rtech vlastně úplně vyfakoval.

Nejlepší podnik široko daleko

U Grobiána už to byla úplně jiná liga. Příjemná hospůdka s příjemnou obsluhou. Prostě široko daleko nejlepší z nejlepších. The best of the best. Byli jsme rádi, že jsme v teple a máme co k večeři. Vlastně nám ani moc nevadila nízká kvalita Podkováňského piva a se zvídavým pohledem jsme si vychutnali i místní specialitu, masovou polévku s hranolkami.

Večerní tůra

Mírnou nevýhodou podzimních vandrů je to, že se brzy stmívá a půlku cesty je tma. Díky tomu jsme si mohli jen představovat, jak vypadá krajina kolem nás nebo třeba Kokořín, který jsme zanedlouho míjeli. Další nevýhodou je, že není ani moc vidět na cestu. Své by o tom mohl vyprávět Řehys, který šel, šel a najednou na rovině padl k zemi a vyvrkl si kotník.

Posilněn alkoholem a necítíc bolest se ale ihned zvedl a bez keců pokračoval dál. Co víc, když jsme hledali místo na spánek, tak jsme ho neuváženě poslali na výzvědy na kopec 5 metrů od cesty. Čekali jsme, že se podívá, houkne na nás a půjdeme dál. Půl minuta – nic, 2 minuty – nic, 5 minut – voláme po celém lese – nic, 10 minut – voláme po lese, voláme mu na telefon, představujeme si, co asi řekneme jeho ženě – nic. Vydáváme se ho hledat na kopec. Když se konečně dostáváme nahoru, spatříme Řehyse, jak se v klidu prochází po poli.

Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, na druhou stranu jsem ho chtěl zabít. Aby se mi ulevilo a taky trochu, aby Řehys nevyšel ze cviku, jsem mu stropil hysterickou scénu, co že si to o sobě myslí, jestli ví, jaký jsme o něj měli strach. Chvíli něco mumlal na obranu a pak jsme radši mlčky rozbalili spacáky a usnuli.

Sobota ráno

Ráno už zavládl klid a mír. Probrali jsme se a pozorovali, jak krásně šumí les nad námi a pochvalovali si, jaké jsme to vybrali parádní místo pro spánek.

Posnídali jsme a každý jsme pak využili pauzu podle svého. Já s Ondrou jsme si postříkali vlasy suchým šamponem, Řehys si oblepoval kotník leukoplastí a Šátis se svlékl do půl těla a jako Tarzan odešel splynout s místní divočinou.

Cestou dolů zpět na turistickou trasu jsme si teprve pořádně uvědomili, jak strmý krpál jsme v noci museli zdolat.

Pomalu jsme kopec slanili, dostali se na cestu a vyrazili. Jenže po 3 minutách chůze jsme se otočili a Řehys zase nikde. Zastavili jsme se a trpělivě čekali. Když tu ani ne po 5-ti minutách se objevil. S majestátní krakonošskou holí a pomalou, ale jistou chůzí se konečně dobelhal.

Na nedaleké vyhlídce jsme pak poklekli a vzdaly hold nově vzniklému hnutí Yellow lives matter.

Drákulova krčma

Většinou po silnici a značně zpomalení Řehysem jsem se konečně došourali do Jestřebice do vyhlášené restaurace Drákulovy krčmy. Šlo o nenápadnou restauraci na dvorečku. Zprvu jsme se trochu zalekli drsného hlasu a ostrého výrazu majitele. Nedali jsme ale na první dojem a výborně jsme udělali.

Jednalo se o tradiční domácí srbskou restauraci. Na jídlo jsme museli chvilku počkat, což nám ale vůbec nevadilo, protože místní Lobečské pivo nás skvěle naladilo. A když nám (tou dobou už usměvavý) pan domácí přinesl na stůl jejich specialitu, uštipci, v puse se nám rozehrál doslova koncert chutí. Přetěžko se nám pak vstávalo a opouštělo tohle skvělé místo.

Tohle je ráj

Cesta ale byla ještě dlouhá a s mrzákem v naší partě jsme tušili, že to úplně rychle nedáme. Došli jsme na cestu, která se náramně podobala Šátisovu prvnímu vandru (kolem Paloučekgatu). Chvíli jsme ho dokonce podezírali, že nás tahá za nos a jdeme stejnou trasu, jako minule. Podobnost s Paloučekgatem byla naštěstí čistě náhodná a když jsme dorazili do Přístřešku u Jestřebických pokliček, Šátis už věděl, jak se zachovat, a sám od sebe vyhlásil pauzu.

S tím se ale nemohl smířit Ondra, který se osamocen vydal na vrchol vyhlídky ulovit fotku Pokličky. My ostatní jsme si dopřáli odpočinku. Řehys, sundal boty a ponožky a začal si opravovat provizorní tejp z leukoplasti. Tu se najednou otočil na Šátise a vypálil na něj dotaz: „Měl jsi někdy výron?“ Šátis se zarazil, zalapal po dechu a teprve po chvilce mu došlo, jaký to výron má asi Řehys na mysli.

Idylku u přístřešku pak korunovala slečna, co seděla za námi a čekala na přítele, který stejně jako Ondra šel ulovit fotku Pokličky. Odehrála nám perfektní scénku ze série „Manželství po 20 letech“. Seděla opodál a koutky rtů se usmívala našim vtipům, když tu k ní seběhl úplně rozzářený přítel. „Lááásko, už běžím za tebou…“ zvolal. Její výraz v okažiku ztvrdnul: „Proč jako běžíš? To si jako myslíš, že bych ti utekla nebo co?“

Zrovna jsme se nechtěli zapojovat do předmanželské hádky, tak jsme šli radši dál. Před námi byl totiž Ráj. Šli jsme cestou necestou, potkali pohádkové značky, pohádkové houby, ale nejvíc ze všeho jsme šli po silnici.

Až jsme konečně dorazili do Ráje. V místní restauraci nás přivítala cedule: Loučení se sezonou, pivko 20,-, Guláš 100,-. Na rty se nám vkradla píseň od Argemy: Tohle je ráj.

Jenže to úplně ráj nebyl. Pivo stálo 39,- a guláš neměli. Místo toho jsme si dali česnečku, kde sice nebyl česnek, ale zato byla tak horká, že jsme si parádně spálili huby a aspoň tak nic necítili.

V řadě za sebou…

Dlouho jsme se tedy nezdrželi a pokračovali opět po silnici dál. V tu chvíli jsme už věděli, že oficiální přízvisko Šátisova vandru nebude ŠAP, ale ŠSP (Šátisova silniční pruda).

Naštěstí ani silnice na Šátisově vandru netrvají věčně a tak jsme po pár minutách zabočili k místnímu statku. V tu chvíli, jako bychom se dívali do zrcadla. Potkali jsme 4 čuníky, jak běží přes cestu a přesně jsme se v nich poznali. Ondra byl ten černý, Šátis elegantně strakatý (od Gucciho), já ten nejtlustší a Řehys ten pomalý vzadu.

Vrchol dne

Po krátkém pozdravu jsme pokračovali vstříc nejvyššímu vrcholu dne, kopci Špičák. Název pro něj byl zvolen úplně přesně. Popadajíce dech jsme se horko těžko vyškrábali na vrchol. Ale ten výhled… To byla paráda. Dokonce jsme v dálce rozpoznali kladenské věžáky a naší základnu, Tylovku.

Cesta dolů pak nabrala rychlý spád. Seběhli jsme k zámku Houska a celí netrpěliví se dopravili k poslední denní stanici, hospůdce Na konci sil.

Já chodim těžký vandry

Jelikož nás Šátis už od Drákulovy krčmy neustále hnal, ať makáme, dostali jsme se do tohoto svérázného podniku se slušným předstihem oproti plánu.

Tento náskok jsme se rozhodli plně využít a protáhli jsme svou návštěvu až do zavíračky. Řehys si objednal „smraďocha“ (romadůr s chlebem), my ostatní zůstali radši u ověřené klobásky. Bohužel nám to nestačilo a tak jsme postupně vyjedli celou místní zásobu brambůrků. Nejinak to dopadlo i s teplou medovinou, kterou jsme si dávali na zahřátí.

Pod rouškou tmy a zahřátí medovinou jsme si opět procvičili hlasivky naším pravidelným vandr playlistem: Já chci kančit zimou i létem, Jdou po mě jdou, Zlatíčka, Wohnouti, Pokáč a nově třeba V séédm dvacet pět nastupuje do šestnácky…

Později jsme se pustili i do vlastní tvorby. Ochutnávku z nového vandr singlu si můžete pustit zde.

V křepčení jsme neustali ani po odchodu z hospůdky. Hezky nás to nakoplo a jak jsme neviděli na cestu, která byla mimochodem celá po silnici, ušli jsme v noci omylem stejně dlouhou trasu, jako jsme měli v nohách za celý den. Dokonce i Řehys hezky šlapal.

Tulení

Když už nás začaly bolet nohy a konečně jsme na chvíli slezli ze silnice, řekli jsme si, že by bylo fajn se někde utábořit. Shodou okolností spadlo i pár kapek a tak jsme moudře rozhodli, že bychom mohli pro sichr vytáhnout plachtu.

Chvilku nám trvalo, než jsme se pod plachtu všichni nasáčkovali. Černého Petra si vybral Řehys, který byl odsouzen ke spánku vedle mě. Mé proslulé chrápání mu nedávalo moc nadějí na klidnou noc. Jaké pak bylo překvapení, když jsem se ráno probudil hlavou asi 3 centimetry od jeho hlavy a zjistil jsem, že spí jako miminko.

Nebylo to jediné zjištění. Jen co jsem se trochu rozkoukal, musel jsem nás virtuálně poklepat po ramenou. Těch pár kapek pro sichr se v noci vyvinulo v celkem solidní bouřku, která v podstatě ustala až ve chvíli, kdy jsme vylezli ráno z pod plachty a udělali obřadní pozdrav slunci.

Bezděz

Nedělní ráno už byla jen taková procházka. Šli jsme Ondrovým oblíbeným borovým hájem a prosvítající slunce dalo brzy zapomenout na deštivou noc.

Když jsme se dostali z nejhlubšího lesa, odkryl se nám kouzelný pohled na majestátní hrad Bezděz. Vypadalo to jak z pohádek Walta Disneyho.

K Bezdězu tedy směřovaly naše poslední kroky. Byl pořád tak blízko a přitom tak daleko. Každým krokem bylo vidět, že jsme už kousek od něho a přitom se vůbec nepřibližoval.

Po asi půl hodině cesty, kdy jsme zdánlivě stáli na místě, nás to přestalo bavit a dali jsme si chill pauzu. Moc dlouhá ale nebyla. Jídlo už nám všechno došlo a z pití nám zbylo všeho všudy jedno poslední pivo, které jsme si navzájem rozdělili.

Po pauze už to šlo rychleji. Brzy jsme dorazili přímo pod hrad, kde jsme pár minut čekali na našeho mrzáka. Když se Řehys konečně dobelhal a zasedl ke stánku s občerstvením, pochopili jsme, že nemá cenu ho přemlouvat k výstupu na hrad. Nechali jsme mu svojí bagáž a vyrazili na vrchol bez něj. Najednou, jako kdybychom shodili 100 kilo. Bez krosen jsme se cítili, jakobychom létali.

V mžiku jsme se tak dostali až nahoru před vstupní bránu. Čekalo nás tam nemilé překvapení v podobě předraženého vstupného. Na nějakou dlouhou prohlídku jsme neměli čas ani náladu. Porozhlídli jsme se tak po okolí, odfotili povinná selfie a běželi dolů. Řehys se mezitím hezky rozseděl a tak dalo dost práce ho přesvědčit, aby vstal.

Zabrala až vábnička na guláš a pivko, které mají v hospodě za rohem. Šlo o restauraci Vyhlídka a byla to skvělá volba. Doporučuju se zde ale stavit až po výletu. Po polívce, kulajdě jako od babičky, jsem měl opravdu co dělat, abych do sebe nacpal i druhé jídlo.

Když jsme trochu vydýchali oběd, se kterým jsme se všichni zdárně popasovali, vyrazili jsme spolknout posledních pár kilometrů k nádraží. Samozřejmě jak jinak, než po silnici.

Společně do dalších vandrů

I přes volné tempíčko a čekání na nikam nespěchajícího Řehyse jsme dorazili na nádraží s luxusní 10 minutovou rezervou. A to jsme si ještě stihli loupnout jedno rychlé v bufítku před nádražím.

Na cestu jsme se převlékli do slušivé černé, abychom v propocených žlutých trikách nedělali moc ostudu.

A potom, co jsme naplánovali termín na další společný vandr, jsme zaslouženě usnuli.

Protože doba je těžká a nám vypadlo z programu pravidelné scházení se v hospodách, museli jsme zareagovat a vymyslet něco jiného. Hospody jsme tak nahradili zvýšenou aktivitou ve vandrování. Příští vandr se totiž koná netradičně již za další 2 týdny. Půjde o extrémní dávku kilometrů během jednoho dne. Společně to ale dáme!

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top