Vandr s vonty vol. 4 – Český ráj (Podzim 2018)

Čas čtení: 8 min.

Ani jsme se pomalu nestačili vzpamatovat z posledního vandru a přišel říjen a s ním další, už čtvrtý Vandr s vonty. Tím jsme uzavřeli první kolo našeho toulání se přírodou a všichni vontové se vystřídali ve vedení akcí. Tentokrát měl výjezd na starosti Šátis (stále ještě novic), který ne úplně zvládl můj poslední turnus.

Záměrně jsme proto od něj nic moc nečekali. Platilo to ale jen zhruba do konce prázdnin, kdy jsme se sešli v hospodě a pod nátlakem z Šátise vymámili hrubé obrysy a lokalitu vandru. Víc jak měsíc před plánovaným termínem měl už skoro vše vymyšleno a tím, jak nám postupně uvolňoval informace, úměrně stoupalo i naše těšení. Jako profi pilot má Šátis i dobrý čuch na počasí (oproti Řehysovi) a naplánoval datum tak, aby se jednalo o nejhezčí víkend za poslední měsíc.

vandr s vonty vol.4 - český ráj trasa

Pátek

Cesta do Turnova

V pátek odpoledne jsme si dali sraz na Kladně-městě a vyjeli tradičně směr Kralupy nad Vltavou.


Cestou jsme vystřídali 3 vlaky. Po Kralupech nás čekal ještě přestup v Neratovicích, kde jsme vyhlíželi Volfiho, zdali se nepřidá. Opět marně. Každý vlak jsme pokřtili pivkem. Především lokálními Svijany, které se po tom, co jsem nedávno osobně poznal atmosféru uvnitř pivovaru, postupně staly mým top oblíbeným pivem.

Zábava ve vlaku díky tomu brzy dosáhla velmi vysoké úrovně. Tedy aspoň v našem coupé.

Večerní příprava na tůru

Cesta utekla velmi rychle a za chvíli jsme dorazili do cílové stanice, Turnova. Protože nám celkem vyhládlo, vydali jsme se do nejbližší restaurace. Bylo to cca 20 metrů.

Vybrali jsme skvěle.

V sedmém nebi byl především Ondra. Nejdřív mu Šátis (i přes neblahou zkušenost s jeho pučistickými sklony) zapůjčil mapu.

A o pár minut později dostal i svou klasiku, šnicl s tatarkou.

Pohostinství restaurantu Albion bylo tak příjemné, že jsme zůstali o několik hodin déle, než jsme plánovali. Z teplého odpoledne se stala chladná noc a museli jsme se tomu přizpůsobit. Nejdřív nám udělal performance Šátis a záhy i já.

Zábava se potom podle výdrže každého účastníka začala štěpit. Ondra bavil otce i dceru, co nás obsluhovali, velmi komplikovanou logickou hádankou o nekonečném pivním panáku, která byla jednoduše odhalitelná tím, když jste se podívali vedle sebe na panákovou sklenku a pivní půllitr a u toho si 2x nahlas řekli: „Jed na dvacet krys“. 🤨🤓Druhým extrémem byl Řehys, který vesměs mlčel, až do chvíle, kdy začal vysvětlovat, že jsme sem přijeli z Kladnýho. 🤔🤯

Usoudili jsme, že je asi nejvyšší čas vyrazit na túru. Řehys to chvíli sabotoval pokusem stopnout si dodávku. Nakonec toho ale s pohoršením se nad jejím nepříjemným majitelem zanechal.

Postupující únava organizmu způsobila to, že si z cesty pamatuji jen záblesky. Jedeme po zadku z 15 metrového srázu. Stojíme na vrcholu 25 metrové vyhlídky s výhledem na celý Turnov. Někdo říká: „Tady bychom mohli spát.“

Sobota

Probuzení v lese

Najednou je ráno. Probouzím se asi takhle.

Nademnou koruny stromů. Vedle mě ve spacácích kluci. Cvrdlikot ptáků a šum lesa.

Dozvídám se, že jsem včera usnul pomalu dřív, než se vybralo místo ke spánku.

Řehys prý měl opačný problém. Zřejmě nemohl usnout a tak mu přišlo jako dobrý nápad, dát si poslední pivko na kameni opodál. Až ráno zjistil, že tam byl sráz jako kráva.

Postupně jsme se vykopali ze spacáků. Ondra aplikoval svůj zbrusu nový objev, suchý šampon. A že to byly dobře investované peníze…

Ve správný trampský čas (kolem desáté) jsme se konečně zvedli a popošli asi 500 metrů dál na snídani do bufetu k hradu Valdštejn. Musí se Šátisovi nechat, že tenhle nápad, plánovat spaní v blízkosti bufetů má co do sebe.

Po kontinentální snídani v kombinaci kafe, jablečného závinu, piva, zelňačky, klobásy a koly jsme si udělali mikro-prohlídku Valdštejna a vyrazili na první opravdovou túru.

Vyhlídky kam se podíváš

Prvním dílčím cílem byla asi 10 minut vzdálená Janova vyhlídka. Ta nám kompletně odkryla krásy pískovcových skal Českého ráje.

Z Janovy vyhlídky jsme se napojili zpět na hlavní cestu zvanou D1 nebo taky Václavák. Tahle cesta plná turistů všech věkových kategorií nás vedla k dalším vyhlídkovým bodům kadencí co 10 minut to jedna vyhlídka.

Dostali jsme se tak k vyhlídce U lvíčka.

Nebo třeba k vyhlídce Na Kapelu.

Cestou jsme se bavili o zajímavých tématech. Od té doby, co mám doma televizní balíček a Discovery Channel, se ze mě stal odborník na řadu témat, mezi které patří třeba stavba železnic v Rusku apod. Téma, které mezi vonty rezonovalo jednoznačně nejvíce, byl permafrost (a taky trochu tundra a tajga). Tomu, kdo o tom nemá valné ponětí posílám odkaz na článek a názorné video. 😉


Další vyhlídkou na cestě byla Mariánská vyhlídka – ideálního selfie spot, kterému jsme ani jeden nedokázali odolat.

Nadšení z krásných výhledů, slunečného počasí a nostalgických vzpomínek na to, jak jsem tuto trasu v dětství již jednou s babičkou absolvoval (nutno dodat, že v daleko rychlejším čase) vystřídalo mírné rozladění z turisty přeplněného parkoviště u Hrubé Skály. Měli jsme si tam dát pivo a 20 minut pauzu, místo toho jsme jen prošli a pokračovali dál.

Mimochodem, víte, že hrubý neznamená hrubý, ale velký? To jen tak pro zajímavost.

Rozladění naštěstí netrvalo dlouho, protože už pár minut poté jsme byli svědky nekonečného průvodu Rolls-Royceů a amerických limuzín.

Plni údivu z těch multimilionů, co právě kolem nás projely, jsme odbočili do lesa a vrátili se zpět do přírody a reality vandru.

Lízli jsme stádo krav.

A dostali se k jednomu z nejtemnějších okamžiků tohoto vandru, který vešel do paměti pod neblahým názvem „Paloučekgate“. V podstatě šlo o Šátisovo hrubé (velké) manažerské selhání. Po tom, co jsme bez slíbené pauzy prošli kolem Hrubé Skály (což se dalo pochopit), jsme objevili perfektní piknikový palouček, který přímo volal: „Sedni si na mě, odpočin si.“ I přes veškeré prosby a naléhání jsme zcela bezdůvodně tento palouček obešli a pokračovali dál. Hodnocení cesty z celkem stabilní osmičky rázem spadlo na velkorysou jedničku.

Šátis tak zůstal (jak vidno) po nějakou dobu osamocen na čele skupiny a musel snášet spršku nadávek na jeho vedení linoucích se že všech stran.

V okamžiku, kdy jsme spatřili hromady klád, to ale bylo moc už i na něj a zavelel k 5-ti minutové pauze.

Posilnili jsme se slivkou a jégrem, restartovali GPS lokátory a už v poklidu pokračovali v celkem fajn cestě. Ta měla snad jedinou nevýhodu, že jsme museli každé 2 minuty uhýbat nějakému cyklistovi.

Dorazili jsme až k restauraci u rybníku Vidlák, kde jsme měli naplánovaný oběd. Tady jsme mírně docenili i ten předchozí stres, protože přijít o půl hodiny později, už se nenajíme. Hospoda totiž i přes nápor turistů, co by se rádi občerstvili, bez kompromisů v 15h zavřela.

Po obědě jsme měli slíbenou koupačku ve Vidláku a piña coladu na pláži. Bohužel to byly opět jen fake news. Žádná pláž u rybníka nebyla a brčálová voda nás ke koupání taky moc nelákala. Místo toho jsme si radši dali výšlap k Troskám.

Trosky

Ve finále nám to ani moc nevadilo. Svítilo příjemné odpolední sluníčko. Odklonili jsme se od hlavního turistického tahu a cestou jsme si mohli dát i třeba dezert v podobě nejčervenějších jablek ever, přímo utržených ze stromu.

Jak jsme se blížili k Troskám, hledali jsme ideální místo, kde bychom se vyvalili a užívali si drinku a výhledu na zříceninu. Pro hledání ideálního místa ke složení bagáže jsme jako průzkumníka vyslali Řehyse. Jestli jsme zvolili dobře, to nevím.

Zatímco my tři jsme stihli udělat asi 50 fotek v režimu portrét (který umí vylepšit naše obličeje), Řehys se nám zaběhl daleko do prostoru a tam divně bloumal.

Místo na leháro jsme nakonec našli a těšili se, jak si užijeme západ slunce z vrcholů Panny a Baby.

Bohužel po tom, co jsme dorazili před brány hradu, čekal nás další Šátisův fail. Opět se ukázalo, že jeho slepá důvěra moderním technologiím se občas nevyplácí. Oproti informacím na internetu byl hrad mimo sezónu v tuto dobu už dávno zavřený.

Z toho zklamání nám Šátis povolil i jedno pivo za židovských 50 korun v hospodě pod hradem.

Večerní focení

Parádního západu slunce jsme se ale dočkali i tak.

To nejlepší mělo ještě přijít. Trochu nás inspiroval můj malý syn, který mi volal a chtěl, abych mu zazpíval kousek z písničky Chci tančit od Mirai. Tuhle písničku, která se stala neoficiální hymnou tohoto vandru, jsme si pak museli furt dokola zpívat. A z nenápadné pauzičky na telefonát se vyklubalo asi hodinové focení booku ve stylu hudebních kapel.

Když slunce kompletně zapadlo, vydali jsme se vstříc chystané večerní vesnické zábavě v Mladějově. Pod rouškou tmy se s námi Šátis podělil o svůj recept na řešení problémů. „Prostě mu vyhubuju.“

Postupně jsme sešli do „Teplého údolí“, kde vlivem zvláštních proudů stoupla teplota vzduchu asi o 10°C oproti okolní teplotě. Na KTP to tentokrát sice nebylo, ale zato jsme se mohli na chvilku zastavit a při pohledu na hvězdné nebe nad námi vést filozofickou debatu o smyslu života a o tom, jak hvězdy které teď vidíme už třeba miliony let neexistují.

Večerní kančení

Nakonec jsme se vrátili zpátky na zem, abychom si zapěli naší hymnu, kde Řehys mezitím mírně upravil refrén.

Za vytrvalého zpěvu jsme doputovali až do Mladějova.

Byli jsme zvědaví, co si pro nás Šátis přichystal. Po failu na Troskách jsme popravdě ani moc nevěřili, že v Mladějově bude nějaká hospoda otevřená, natož že by tam měla být zábava. Opak byl pravdou. Hospoda opravdu otevřená byla a navíc se v ní právě pořádala hasičská slavnost. A do toho jsme přišli my, čtyři vyhladovělí cizí lidi ve žlutých tričkách.

Selfie s paní hostinskou

Paní hostinská nás přivítala se slovy. „Ono nám sem právě přišlo 50 hasičů se zbourat. Nevím, jestli nám v kuchyni něco zbyde. A navíc 50 lidí a jenom jedny ruce.“ Po tom, co ale uviděla naše zděšené tváře, vběhla do kuchyně a vlastním tělem nám vybojovala čtyři jídla. „Aby zbylo taky něco pro kluky.“ Byli jsme jí za to vděční. Jídlo sice nebylo vůbec dobré (půlka osazenstva si ho dost užila ještě jednou i druhý den), ale v tu chvíli bychom snědli všechno.

Chvilku jsme seděli a kecali, až přišla řada na první společnou fotografii. Poprosili jsme mladíka u vedlejšího stolu, jestli by nás nevyfotil. Netušili jsme, že z toho bude přátelství na celý večer.

„Samsung S7 Edge?!!“ zvolal s údivem, když jsem mu podával mobil. S hlubokým respektem nás vyfotil a to už jsme věděli, že jsme si ho získali. Poté si se svým kamarádem přisedli k nám ke stolu a bavili nás svými životními příběhy. Se zatajeným dechem jsme poslouchali asi hodinové vyprávění o tom, jak chtěli letět na dovolenou do Rumunska, ale nakonec neodletěli a místo toho se pos*ali v autě. 💩 Mezitím naší skupinu přejmenovali na Vontové na tripu, což si myslím, že sedělo.

Vrchol zábavy přišel ale ve chvíli, kdy se Šátis prokecl, že letiště také zná, že tam pracuje jako plot, tedy pardon – pilot. „Tak teda měli jsme tady už ledacos. Minule tu seděl člověk, co letěl balónem. Ale teda pilota, to jsme tady ještě neměli…“  Po další asi hodinové spršce dotazů, jak to v kokpitu chodí, jsme všichni doznali, že je nejvyšší čas nakrmit jukebox a trochu si zatrsat.

Naše taneční kreace a hudební vkus se ale ne úplně zamlouvaly části štamgastů. Chvilku jsme se v jukeboxu přetlačovali, ale pak jsme usoudili, že je nejvyšší čas odebrat se na kutě do hlubin lesů.

Cestou jsme se zastavili na poslední pivo a špíček na odpočívadle u kapličky na poli. Škoda, že fotka nedokáže úplně zachytit atmosféru. Protože obloha plná hvězd, pivo a lehký podzimní vánek nás dostaly úplně do Zenu.

Tam jsme ale moc dlouho nevydrželi. Bylo už dost hodin a čekalo nás ještě několik kilometrů. Hodiny pomalu utíkaly a my ne a ne najít vhodné místo ke spánku. Nejprve jsme zavrhli Řehysův nápad vyspat se v (tou dobou už) silném větru na otevřené louce. A poté jsme bez promyšlení zavrhli i původní mokrou variantu spánku v komnatách zříceniny hradu Pařez.

To mě osobně celkem vytočilo a uznávám, že jsem to v tu chvíli dal Šátisovi dost sežrat. Naštěstí už naše trápení netrvalo dlouho a za pár minut na to, lehce po třetí ráno, jsme konečně ulehli na odlehlé rovné místo v lese.

Neděle

Co bychom se báli na Prachovské skály

Když jsme se ráno vzbudili a 10 metrů od nás uviděli lampu a o kousek dál dva domy, zjistili jsme, že to tak odlehlé místo nebylo, a že dost možná ležíme někomu na pozemku.

Celkem rychle jsme se sbalili a popošli kousek dál k rybníku Pelíšek a odtud ještě kousek dál do kiosku v Prachově.

Zpětně jsme pak ocenili, že Šátis opět výborně vychytal místo spaní v blízkosti bufetu, kde jsme si v klidu dali brunch a udělali nějaké úpravy v denním plánu, abychom stihli zpáteční vlak. Na dnešek nás čekala poslední túra Prachovskými skalami.

Hned zkraje nás rozladilo, a Ondru obzvláště, že vstup do skalního města je zpoplatněný 70 Kč. Ne, že by výhledy za tu cenu nestály, ale podobné skalní útvary si můžete prohlédnout i o pár set metrů dál, zdarma a bez nutnosti proplétání se mezi víkendovými turisty.

První zastávkou ve skalním městě byla Šlikova vyhlídka. Cesta k ní, strmě k výšinám, volně připomínala dosavadní Ondrovu cestu korporátními strukturami banky.

A nutno dodat, taky se u toho dost zapotil.

Já měl v tu chvíli jiný problém. Uchvácen pohledem na skály jsem hledal ideální místo na selfie. Jenže se mi z pohledu dolů rozklepala kolena, musel jsem si sednout a za boha se nemohl zvednout.

Je vidět strach v mých očích.

Nakonec jsem po čtyřech dolezl až k cestě a dole mohl vítězoslavně pozvednout ruce.

Prachovské skály jsme proběhli celkem rychle, protože už nás trochu tlačil čas, abychom stihli vlak. Křížkovského vyhlídkou jsme se tak pomyslně rozloučili s vandrem.

Vláčkem domů

Seběhli jsme na nádraží do Jinolic a dopili poslední zásoby jégra a piv. Vandr se až na malá zaškobrtnutí vydařil skvěle. Dokonce bych se odvážil dát mu na JTS zaslouženou osmičku. Příští vandr se chystá v dubnu, povede ho Ondra a prý se ponese v duchu back to rootsTak uvidíme…

Cestou domů jsme měli šanci prohlédnout si z vlaku celou trasu, kterou jsme za ty tři dny ušli. Pojali jsme to ale tradičněji a téměř okamžitě vytuhli.

Jediným rozptýlením během cesty pro nás byl doslova Ladovský výjev dětí pouštějících draky z igelitek.

A jako formální zakončení poslední pivo při hodinovém přestupu v Kralupech.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top