Vandr s vonty vol. 5 – Žďárské vrchy

Čas čtení: 13 min.

S posledním dubnovým víkendem přišel i další, v pořadí už pátý, Vandr s vonty. Protože jsme si již projeli úvodní kolečko, kdy má každý vont na starosti pořádání jednoho vandru, došla řada opět na Velkého vonta – Ondru. Od něj nám už dopředu bylo avizováno, ať se rozloučíme s turisty, hospodami a vandrovou pohodičkou. Přichází návrat ke kořenům vandrování, k chození.

Poprask jménem Back to roots

Toto tzv. „Back to roots“ pojetí vandru vyvolalo mezi ostatními vonty vlnu zděšení, kterou jsme museli řešit až na úrovni nejužšího vedení. Návaly strachu pociťoval především Šátis, známý to milovník turistických cest, filírovaných steaků a smažáků s hranolkami. Krátce po ohlášení trasy totiž začal zvažovat svou (ne)účast a intenzivně vyjednával se svými kolegy, jestli by mu tam na daný víkend někdo nehodil svojí směnu.

Tuto krizovku jsme ale v rámci vedení zvládli skvěle. Pozvali jsme Šátise na speciální Two-to-One poradu ke Studničkům. Trpělivě jsme vyslechli jeho obavy a speciálními manažerskými technikami ho přesvědčili, aby se vandru zúčastnil.

Porada vedení U Studničků

Zároveň jsme si však uvědomili, jak snadno může být kontinuita vandrování narušena. Vzhledem k tomu, že Volfiho jsme už několik let neviděli a na budoucí vandry s ním tak těžko můžeme počítat, stačí jen slabé pomatení mysli kohokoliv z nás a i příští vandr může být ohrožen. Do strategických cílů vontů na další roky jsme tak zanesli položku HR a budeme se snažit vhodně doplnit stavy a zachovat tím naší myšlenku i pro další generace.

Že se nejedná jen o kecy v kleci, jsem dokázal hned týden na to, kdy jsem se vydal rekognoskovat vhodné kandidáty do Brna. Jen čas ale ukáže, jestli moje snaha padala na úrodnou půdu.

HR metody v praxi

Nervozita před odjezdem

Nebyla to ale jen kauza s Šátisovou neúčastí, s čím jsme se před odjezdem museli potýkat. Celá organizace vandru byla dlouho skrytá pod rouškou tajemství. Zatímco u předchozích vandrů jsme několik týdnů dopředu věděli téměř vše potřebné, tentokrát nás Ondra napínal až do posledních dnů.

Jisté bylo snad jen to, že v oblasti, kam jsme se chystali, se pohybují přemnožení vlci, co tam požírají stáda ovcí, a že se na nás na víkend žene bouřka, kterou tu dlouho nikdo neviděl.

Předpověď počasí nevypadala nejlíp

Naštěstí Velký vont na poslední chvíli kompletně přeplánoval trasu a snad i díky své dohodě s Bohem vytipoval jediné místo v ČR, kde ten víkend nepadla ani kapička. Tím místem byly Žďárské vrchy a my konečně mohli vyrazit.

Cesta vlakem, jak se patří

Pátek dopoledne probíhal v rytmu příprav. Protože mám ale na všechno dost času a půlku dopoledne jsem strávil nastavováním zrcadlení telefonu
📱 do televize 📺, tak mi na celé balení zbylo asi tak 10 minut. Zběsile jsem naházel všechny možné věci do krosny, posbíral sousedy (Ondru a Šátise) a vyrazili jsme na zastávku Kladno-město chytit náš vlak.

Vandr právě začíná

V omšelé žluté Regio-nově, která krásně ladila s našimi jetými žlutými triky, jsem do sebe kopl ještě stále teplý oběd a pozvolna cestou do Prahy vydýchával předchozí sprint.

V Praze jsme nabrali Řehyse, který musel ještě předtím absolvovat business schůzku ve svém outdoor outfitu, a začala nám ta pravá vandrová pohoda. Řehys se hned zkraje ukázal být kvalitní posilou. Totiž Šátis, který už jednou v životě (zrovna v době, kdy na D1 byly všechny tunely zavřeny – a že jich tam je) vlakem do Brna jel, se chtěl chopit průvodcovství a neohroženě nás směřoval na špatnou stranu perónu. Řehys na to ale nijak nereagoval, mazácky vyhledal tabulku Řazení vlaků a nasměroval nás do našeho kupéčka.

Krátce po nástupu do coupé jsme se jali plnit první vandrový úkol, a to odlehčit trochu zádům a „zdělat“ část z našich tekutých zásob. Tímto bych také rád poslal pozdrav rodince s řízky, kteří s námi museli cestu v kupéčku absolvovat. A nutno dodat, kteří se o ty svoje řízky s námi vůbec nepodělili. 🙁

Welcome to Žďár nad Sázavou

Naštěstí brzy následovala stanice Žďár nad Sázavou a my živí a zdraví dorazili na místo určení.

Po krátkém osvěžení v místní nádražce jsme se skrz centrum města vydali na první „noční“ túru. Bohužel právě v té chvíli se Šátis dozvěděl nemilou novinu, a to, že mu tam na víkend opravdu někdo hodil svojí směnu, a tak se bude muset hned ráno z vandru pakovat domů a jít do práce.

Selfíčko na náměstí

Tuhle zprávu jsme jen těžko skousávali. Byl to totiž historický precedens, který se snad již nebude opakovat. Brali jsme to ale jako zásah vyšší moci, který Šátis už nemohl ovlivnit. Proto jsme mu v duchu místního městského hesla „Chybuj & odpouštěj“ pro tentokrát odpustili.

Chybuj a odpouštěj

Svou frustraci jsme si alespoň částečně vybili při popěvku u alternativního městského motta. Pro silné povahy přikládám i video ukázku, ale nedoporučuji se na ní dívat…

Brodský k***y

Jen, co jsme se vykřičeli, šli jsme polykat první kilometry. Dnes nás čekala ještě 16 km túra s 90 % procentní pravděpodobností deště.

Ani ne po dvou kilometrech chůze jsme objevili první „zradu“. Jako praví skoro Pražáci, kteří si myslí, že na východ od Prahy už je jen tundra a tajga a žádná civilizace, jsme mysleli, že cestujeme do krajiny, kde není nic zajímavého, než lesy, kopce a pár chatrčí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že asi jen 2 km od nás je Zelená hora, památka UNESCO. A jaké bylo naše rozčarování, když nám Velký vont oznámil, že je to sice hezké, ale je to zacházka, takže Zelené hoře můžeme jen z dálky zamávat.

Velký vont vyhlíží Zelenou horu a Řehys se mu modlí.

Ani Řehysovy modlitby Velkého vonta neobměkčily a z naplánované trasy jsme se neodchýlili.

Nezbylo nám, než šlápnout do kroku a při tom si zapět tu našu.

V dobré náladě jsme objevili poslední dostupnou hospodu, kterou jsme využili k mému společenskému znemožnění v závodě o vyexování půlky piva. Bohužel ani tu půlku piva jsem vyexovat nezvládl, a tak přišel trest v podobě 10 výchovných kliků.

Brzy se už začalo stmívat a tak jsme radši pokračovali dále. Přeci jen jsme zatím ušli všeho všudy tak 3,5 km.

Tentokrát jsme ale už opravdu šlápli do kroku a šli, co nám síly stačily. Jediným rozjasněným momentem v jinak temné noci byl Šátisův objev kamionu od Volva – druhé nejlepší značky na světě (hned těsně po Applu a asi tak tisíc světelných let před Samsungem).

Šátis a jeho miláček

Trochu zjevení v noci připomínala příjemná a na místní poměry velice luxusní restaurace Polnička, na kterou jsme z ničeho nic narazili. Nabídkou gulášku, šniclu s bramborovým salátem nebo filírovaného steaku jsme opravdu nemohli pohrdnout. Navíc skvělé jídlo a pivo nebylo jedinou místní atrakcí. Jen, co jsme se usadili, mohli jsme obdivovat faunu všeho druhu. Ať už to byl asi dvoumetrový vycpaný jelen 🦌 na stěně, anebo dvě
kozy 🐐🐐 zavřené ve vedlejší místnosti.

Po večeři jsme pokračovali v cestě a nedbali jsme ani na jistě dobře míněné rady štamgastů, abychom kvůli blížící se bouřce přenocovali na autobusové zastávce u hlavní silnice. Jednak furt ještě nepršelo a navíc to tam díky upletené živé oprátce vypadalo celkem podivně.

I tak jsme brzy dorazili do lesa a našli perfektní schlafplatz. Pravda, museli jsme udělat drobné povrchové úpravy. Uprostřed místečka se totiž nacházel starý pařez. Než jsme se ale stačili rozhodnout, jak s ním naložíme, přišel Šátis a jednou rukou 💪 ho vyrval ze země. Poté jsme poprvé v historii (a přesto zcela zkušeně) natáhli plachtu proti dešti (just in case) a záhy na to všichni vytuhli.

Do Škrdlovic bez Šátise

Probuzení ráno bylo velmi příjemné. Hlavně kvůli tomu, že bylo suché. Během noci nespadla ani kapka. Což bylo fajn, protože jsme zjistili, že jsme se večer poskládali docela podivně. Šátis ležel na „svém“ pařezu a ostatní jsme byli půlkou těla a všemi věcmi mimo plachtu.

Brzy ráno jsme se rozloučili se Šátisem, který měl již domluvený osobní odvoz ze Škrdlovic, a pokračovali v ničím nerušeném spánku.

Šátis se loučí

Ani jsme nestačili rozvázat jeho čtverný lodní uzel, kterým v noci připevnil plachtu, a už nás začal zásobovat fotografiemi, jak si užívá snídani v mekáči.

Šátisův nerozvázatelný uzel

Z těch fotek jsme dostali hlad a protože už dopoledne pokročilo, usoudili jsme, že nejlíp uděláme, když vyrazíme. Ondra ještě na závěr ukázal svůj klasický rituál se suchým šamponem a šli jsme.

Brzy jsme se dostali k Velkému Dářku. Ne, tahle bažina ještě nebylo ono.

Velké Dářko bylo plné vody a velikostí i vlnami připomínalo Baltské moře. Jak Ondra trefně poznamenal: „Kdyby bylo hezky, je tu krásně.“

Svůj výrok následně podpořil rekonstrukcí dojemné scény z Titanicu.

Původně jsme se chtěli v rybníku osvěžit. Jenže byla kosa, jak z nosa, co stál u břehu. Tak jsme nápad hned zavrhli.

Konečně jsme kolem poledne došli do Šrkdlovic. Oproti původnímu plánu jen o půl dne později. Bylo ale dobře, že jsme sem dorazili za světla. Jinak bychom jen těžko obdivovali tyto místní architektonické skvosty a Řehysovi by se o polovinu zmenšila sbírka (celkem čtyřech) fotografií z vandru.

Řehysův oblíbený barák
Řehysův oblíbený kostel

Na to, jak se proslýchá, že je Vysočina chudý kraj, tak musím konstatovat, že to jsou fake news. Víc upravených zahrádek jsem na české vesnici dlouho neviděl. A to ani nemluvím o rotopedech instalovaných na plně vybaveném obecním hřišti.

Škdlovecký gym

V místní restauraci jsme se stavili na oběd a dobití baterek u telefonů. Takhle příjemnou obsluhu jsme již dlouho neviděli. Paní hostinská dokonce Ondru maminkovským způsobem přemluvila, aby si dal i polívku. A na dotaz, jestli smíme využít elektřinu, nám ochotně nabídli, že mi telefon nabijí v kuchyni.

Pravda ale, že jsem o něj málem přišel. Nevím, jak to Samsung dělá, ale evidentně mu to s marketingem na periferiích jde znamenitě. Po minulém masivním ohlasu z Mladějova sklidil můj otlučený Samsung S7 Edge úspěch i ve Škrdlovicích. Dcera hostinské se do telefonu okamžitě zamilovala a když mi ho při odchodu se slzou v oku vracela, pokoušela se (marně) ukořistit alespoň nabíječku.

Když jsme se přežrali k prasknutí, bez ohlášení nám jako pozornost podniku přinesli domácí punčák, sladký jak cecek. Ke kávičce se ale hodil náramně a dodal nám energii do dalších kilometrů. A jestli to nebylo punčákem, tak zcela jistě cukrem od firmy s nejlepším sloganem všech dob: „Alkohol dochází, firma Vrtal přichází!“

Abychom pozitivní zážitek dokončili úplně, našli jsme před záchody tzv. Stěnu Velkého vonta. Ondrův zhmotněný tajný sen.

Back to Back to roots

Byla sobota odpoledne, skoro polovina vandru za námi a my odcházeli z místa, kde jsme původně měli spát. A teprve nyní vstupovali do Žďárských vrchů. Takže teď už doopravdy zpátky k chození.

Jen, co jsme to dořekli, jako bych zažil déjà vu. Krátce po vstupu do lesa jsme objevili perfektní palouček k odpočinku. Paloučekgate 2 se ale tentokrát nekonal. I já jsem musel konstatovat, že je to sice hezký, ale kdybychom teď 3 hodiny neseděli, tak bych si možná i odpočinul. Máchli jsme tedy nad paloučkem rukou a šli dál.

Našli jsme řezivo

Brzy na to jsme narazili na opravdu solidní řezivo.

Intenzivní zážitek z něho měl především Velký vont, který se na něm opravdu vyřádil 💃🕺.

Podobně extatické pocity jsem měl za chvíli i já, když jsem spatřil nekonečnou horu dřeva. Tentokrát by to s tím vyřezáváním jídelního setu 🥄🍴 mohlo klapnout, pomyslel jsem si. Nicméně přestávku na dřevo jsme už před chvilkou vyčerpali, takže jsme pokračovali dále.

Skrytý slovní fotbal

Cesta by bývala byla dlouhá a nudná, nebýt toho, že se Ondra vytáhl svým velko-vontským majstrštykem. A nedbaje našich prvotních úšklebků nás přesvědčil zahrát si skrytý slovní fotbal. Délku ani profil trasy jsme tím sice nezměnili, ale aspoň jsme se dobře bavili.

Dlouhá a nezáživná trasa

Hra nám ze začátku celkem hezky ubíhala, až do doby, kdy k Ondrovi přišla od Řehyse podpásovka v podobě nápovědy: „Je to v zimě na střechách, je to zmrzlý a když taje, tak z toho kape voda.“ Není divu, že toto slovo Ondru na dobrou půlhodinu doslova paralyzovalo. Dostal totiž tzv. Rampouch syndrom.

Prázný pohled Ondry značí jediné – Rampouch syndrom právě v jeho mozku odstavil centrum paměti

Netrvalo dlouho a Řehys si to vybral i s úroky. Začalo to – pravda – mou ne zcela jednoduchou nápovědou: „Čím jsem kopal u nás na zahradě pergolu?“ Ač tam tenkrát Řehys vůbec nebyl, brilantně vydedukoval, že tím nástrojem byl krumpáč. Tím si ale bohužel denní dávku inteligence definitivně vyčerpal.

Následovala totiž série zákeřných slov začínajících na „L“. U střelné zbraně na šípy, podobné kuši, která se jmenuje v podstatě stejně jako odvozený olympijský sport, propukl u Řehyse Rampouch syndrom ještě silnějšího kalibru, než jsme očekávali. Následující kola probíhala tempem: Ondra – 10 sekund, já – 10 sekund, Řehys – 20 minut. Takto jsme si prošli již zmíněný lukostříl, leknín a louskáček. A když syndrom pokračoval i u slova les („Řehys, je to hodně stromů vedle sebe.“), usoudili jsme, že nemá smysl nas*aného Řehyse dále provokovat a hru jsme radši ukončili.

Řehys nebyl zrovna ve své kůži

Vyhlídka Devět skal

Naštěstí jsme tím „zabili“ nejnudnější část cesty. Řehys si brzy spravil náladu, když se vrátil do geologických let a jako jediný rozeznal horninu z které se skládal kamenný masiv před námi. Pro zvídavce – byla to rula.

Rulový masiv jsme obešli a dorazili k hlavnímu vrcholu dnešního dne, vyhlídce Devět skal.

To, že jsou místní lidé dobré povahy, jsme věděli už dávno. I tak nás ale zaskočilo, když 50 dalších turistů okamžitě vyklidilo celou oblast vyhlídky v ten moment, co jsme tam přišli.

Nerušeně jsme tak vylezli až nahoru a pokochali se nádherným výhledem do okolí.

Nahoře jsme trochu pojedli Řehysova legendárního špíčku.

A nesmazatelným písmem se zapsali do devítiskalské kroniky.

Cestou dolů nám pak Velký vont neohroženě představil své parkourové tríčky.

Jen, co jsme se v klidu usadili, abychom to vydýchali, nám ukázal i svou mužnou taštičku na šminky.

Ondrova portmonka

Chvilka umění

Poté, co jsme vstřebali tento „coming out“, nás políbila múza a vytvořili jsme tyto dva vysoce umělecky hodnocené diptychy.

Prvním byla již klasická sexy-romantická kompozice. Druhým poté vizionářský pohled do krajiny s lakonickým pojmenováním: Stínohra.

Monument Radka Jaroše

Po uměleckém intermezzu jsme dorazili k pamětnímu kameni známého českého horolezce, Radka Jaroše.

Nevím proč, ale nějak přesně takto jsem si představoval Vysočinu. Táhlé kopce, louky, sem tam nějaký statek. Tohle místo mělo prazvláštní energii. Dokázali bychom tu takhle tupě sedět a zírat do okolí klidně hodiny.

Tolik času jsme ale bohužel neměli a tak jsme si užili „jen“ západ slunce.

Monument Radka Jaroše – ten kámen uprostřed

The night is dark and full of terrors

Zvláštních energetických sil této lokality jsme si ale měli ještě užít. Postupně se k nám totiž vkrádala noc. Noc temná a plná hrůz.

Hrůza č. 1 – Oběšenecký strom

Možná to bylo tím místem, možná jsme si to způsobili sami. Pravdou je, že jak jsme poprvé ten strom spatřili, věděli jsme, že to musí být on.

Vesele jsme si kráčeli z kopečka vstříc blížící se večeři, když v tom jsme ho uviděli, jak tam majestátně stojí – oběšenecký strom. Ondrovi se v tu chvíli okamžitě na rty drala slova známé písničky Hanging tree, kterou nám začal broukat.

Temnou atmosféru se částečně podařilo zachytit do tohoto videa.

Hanging tree nastartoval sérii balad, jako třeba Rains of Castamere, které jsme si poté zpívali a přiváděli se tím do depky. Tajemnou atmosféru nám ještě dokreslila srna, která se kolem nás mihla a nenávratně zmizela v hlubinách lesa.

Řehys se poté pokusil navrátit nám bezstarostnou náladu skrz Pokáčův hit Čína z Vršovic. Tento pokus měl ale jen dočasné účinky. Temnota námi již plně prostoupila. Naštěstí jsme brzy dorazili do Milov, místa, kde jsme se měli v klidu najíst a napít.

Vizionářský pohled na Milovský rybník

Hrůza č. 2 – Hostinec U šlechtů

Milovy jsou taková oáza konzumu v srdci Vysočiny. Úplně se nám nechtělo večeřet v obřím hotelu Orea, zvolili jsme proto zvenčí příjemně vypadající alternativu, Hostinec U šlechtů. Jestli to bylo dobré rozhodnutí, nevíme.

Hned po vstupu do hospody nás „přivítaly“ nepříjemné pohledy personálu ve smyslu, co tady jako chcete? Obsloužit nás přišla mladá, nejvíc zpruzená servírka všech dob. Poté, co mi na výběr jídla dala ani ne půl minuty, jsem si objednal první věc, kterou jsem uviděl. Bohužel teprve potom jsem si všiml, že je na stěně je napsaná ještě jiná nabídka než v lístku. Rychle jsem vstal a běžel na bar. „Dobrý den, prosím Vás, můžu si změnit objednávku?“ Zeptal jsem se. „Ty vole máme asi málo práce, co?“  odpověděl mi provozní.

😲😲 Takovou odpověď jsem opravdu nečekal. V tu chvíli pro mě tenhle kokot a celá jeho parodie na šlechtickou hospodu skončili. Zpruzená servírka nakonec objednávku změnila. Pachuť nám ale už zůstala. A nezměnila to ani snaha Velkého vonta rozveselit mě klasickou hádankou o nekonečném pivním panáku.

Ondra předvádí pivní panák

Zkaženou reputaci podniku pak aspoň částečně napravil autistický číšník, který nás po zbytek večera obsluhoval. Sice ani jednu objednávku nepřinesl správně, ale aspoň to byla veselá kopa a nosil nám piva.

Hrůza č. 3 – Legenda o čtyřech palicích

Z hospody jsme vpluli do absolutní tmy a mlhy. Čelovky byly tentokrát povoleny. Přesto jsme ale daleko neviděli. A navíc se ke slovu drala naše potlačená temnota.

Chvíli jsme s ní statečně bojovali sborovým zpěvem, když jsme si dávali tu našu.

Jenže, když jsme čas od času došli k takovým místům, kde široko daleko svítilo jediné „boží“ světlo, bylo veškeré naše zpívání marné.

Navíc jsme se nebezpečně blízko přiblížili k zapomenutému statku s rybníkem na kraji lesa, kde u pomníčku plápolaly zapálené svíčky. Na tom statku bylo totiž cosi zvláštního. Byl to statek pod Čtyřmi palicemi, naším nocovištěm.

Ondra nám začal do tmy lesa vyprávět legendu, která se k tomu místu vázala. Byl to příběh o slepé lásce, oběti a o zradě nejbližších.

V tom statku žil kdysi sedlák se čtyřmi syny. Všichni čtyři se ale zamilovali do stejné dívky, krásné Eleny. K tomu, aby ji získali za ženu si však nepomohli čestně. Postupně totiž navštívili čarodějnici, která žila na místě dnešního skalního útvaru – Čtyř palic. Ta každého obdarovala schopnostmi. Aby je ale mohli plně využít, museli za to zabít své ostatní bratry.

Navzájem se nakonec utopili v tom rybníčku. Jejich těla zkameněla a staly se z nich čtyři palice. Stojí tam teď na celou věčnost vedle sebe a jednou za 500 let vychází a z žalu topí lidi, co chodí okolo.

Bez mučení se přiznám, že jsem byl připodělaný strachy. Atmosféra se dala krájet a mě se ulevilo až ve chvíli, kdy jsme byli bezpečně na vrcholu u vyhlídky, čili dost daleko od zmiňovaného rybníku a žádný z bratří nás už nemohl utopit.

Kousek od vyhlídky jsme si rozložili věci, natáhli plachtu, oblíkli všechno oblečení, co jsme s sebou měli, a usnuli.

Brunch na čtyřech palicích

Noc byla velmi chladná a větrná. Profukovalo to i přes asi 6 vrstev, co jsem měl na sobě. Ocenil jsem nasbírané vandrové zkušenosti, protože kdybych byl připravený, jako na prvním vandru, tak bych to asi nedal. Naštěstí ale opět nepršelo, což celou situaci výrazně zpříjemnilo.

Ráno jsme vyběhli na vrchol jedné ze čtyř palic, kde jsme v klídku posnídali. Při té příležitosti se nám Ondra svěřil, že si celou legendu vymyslel a šlo jen o prachsprostou lež. No, sice to není pravda, ale mohla by být. Takže, až tudy příště půjdete, tak bacha. Na tom statku bylo opravdu cosi zvláštního.

Brunch na Čtyřech palicích

Nedělní túra, to už je vždy takový dojezd, kdy už moc nemluvíme a jen naháníme ztráty, které jsme za vandr nastřádali, abychom stihli vlak zpátky. Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Čekala nás zhruba 12 km cesta k nádraží do Borové. Putovali jsme skrze rozlehlé kopce a louky a polemizovali nad tím jestli jde o opravdu chudý nebo bohatý kraj.

Dopadlo to nerozhodně. Chudé části byly kompenzovány takovými úkazy, jako třeba tento Březinecký „skvost“, kdy se majitel roubenky rozhodl, že si na malém pozemku za ní vybuduje doslova zámek v anglickém stylu.

Zámek v Březinách (zdroj: Google maps)

Pustá Rybná a na vlak

Obědová pauza ve vesnici s poetickým názvem Pustá Rybná dala zapomenout na včerejší zklamání z Milov. V místní restauraci, jsme si perfektně pochutnali a za meníčko i s pivem jsme se vešli do 100 Kč. Škoda, že jsme měli už jen tak 20 minut času a museli pokračovat na vlak.

Chtěli jsme se totiž ještě dosyta nabažit Vysočiny. Hned za Pustou Rybnou na nás totiž čekal nekonečně táhlý Blatinský kopec, poslední vrchol vandru. Takhle po jídle se do toho kopce šlo opravdu jedna báseň. Ani na nadávky jsme už neměli sílu.

Výhled z Blatinského kopce

Hned, jak jsme nechali kopec za zády se nám ale na tváře vrátil úsměv. Prosmýkli jsme se kolem kapličky sv. Jana Nepomuckého a seběhli si to dolů do Borové u Polničky.

Byť jsme si sprintem v posledních kilometrech nadehnali mírný náskok, závěrečné pivo jsme si ani tentokrát nedali. Všechny hospody u nádraží byly totiž zavřené. A vzhledem k tomu, že nás tentokrát nečekala ani hodinová pauza v Kralupech, upínali jsme se k tomu, že v Pardubicích máme půlhodinu a stihneme tam jedno rychlý.

Bohužel jsme hned po nasednutí do vlaku zjistili, že jindy zcela bezchybný bankéř Ondra udělal tentokrát chybu v desetinné čárce a místo 30 minut jsme měli na přestup jen 3 minuty. Další ranou bylo to, že vlak do Pardubic ani nejel. Po dvou zastávkách měl výluku a my museli na náhradní autobusovou dopravu. Ble. 🤮

Nakonec jsme ale zvládli i to. Cesta z Parbubic do Kladna už byla taková klasická vandrová pohoda. Odpočívali jsme. Řehys vyzvídal, jak je to s tím zrcadlením telefonu do televize. A začali jsme plánovat další vandr. Protože, když už jsme přežili i dopravu autobusem, přežijeme i ŘPP (Řehysovo podzimní peklíčko), které nás čeká příště.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top