Tradičním zakončením vontské sezóny bývá Vánoční besídka. Zpravidla jde o prestižní akci plnou vybraného jídla, pití a zábavy. Jenže jak přichystat kvalitativně podobnou akci, když je rok 2020? Stáli jsme před nelehkým úkolem. Vyřešili jsme ho tak, jak je letos pro vonty nejpřirozenější. Prostě jsme si udělali besídku v lese, takový vánoční vandr.
Velký vont naplánoval torzo trasy, Řehys koupil špíček a všichni jsme si nabalili batohy tekutým chlebem a něčím na zahřátí. V plné polní jsme tak na poslední adventní sobotu letos naposled nasedli do žlutého vlaku a vyrazili.
Zasedací pořádek byl jasně daný. Já seděl na místě pro tlusťochy a kmet Šátis na důchodcích.
Měli jsme to naplánované hezky, dáme si takovou lehčí 16 km procházku a u toho budeme popíjet a bude to fajn. Že budeme do dvou hodin proskakovat křovím nás ani nenapadlo. Slovy ruského ministra Černomyrdina, mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Vlastně to ani jinak dopadnout nemohlo. Vždyť, byla to přeci Vánoční besídka.
První občerstvovací stanice na nás čekala hned po 100 metrech od řevničovského nádraží. Tam jsme pivem a špíčkem odstartovali dnešní tůru.
Abychom se vzdálili klubu aktivních důchodců, kteří nás již od vlaku pronásledovali a kteří měli patrně stejný plán jako my, vydali jsem se krátce na to o 500 metrů dál na palouček. S povděkem jsme kvitoval, že besídka má jiná pravidla než klasické vandry a tak jsou všechny paloučky nejenže povolené, nýbrž přímo vyžadované.
Navíc jsme tímto jednoduchým trikem definitivně setřásli skupinku pronásledujících důchodců a po zbytek trasy si užívali pohodu a samotu.
Na paloučku přišly na řadu také první rundy medové slivovice, medoviny a griotky. A abychom zachovali trochu kultury, přichystal si pro nás Řehys speciální sadu cestovních panáků, díky kterým jsme si alespoň na chvíli mohli připomenout, jak vypadal svět, když se ještě mohlo chodit do hospody.
Tento rok byl opravdu zvláštní a za pár let se nesmazatelným písmem vepíše do učebnic, jako rok, kdy se během několika měsíců kompletně změnil svět, jak ho známe. Pro vonty to ale nebyl špatný rok.
Znásobili jsme počet vandrů na čtyři. Na jarním vandru jsme si ověřili soudržnost našeho hnutí a s přehledem ho zvládli i bez Velkého vonta. Prolomili jsme na vandrech automobilové tabu a v závěru roku odstartovali nový běžecký seriál Giro di vonti.
Ať už se Covid dotkl každého z nás jakkoliv, ani pro jednotlivce to nebyl rok, na který bychom nechtěli vzpomínat. Řehysovi se narodil první syn. Šátis se oženil. Ondra jeho svatbou završil úctyhodný počin, kdy každému z nás odsvědčil naše manželství. Zároveň při té příležitosti také učinil důležité zjištění, že kariéra barmana je pro něj spíše slepou uličkou. A já si pořídil psa, odřídil svůj dosud největší marketingový projekt a na sklonku roku postavil základy budoucímu podnikání.
Bylo tak opravdu co zapíjet a my si toho byli vědomi. Nehnali jsme se proto do zbytečného polykání kilometrů, ale radši si dali pauzičku hned po dalších 500 metrech.
Řehys ještě zvládl odbavit svůj poslední byznys hovor, kdy musel na dálku vyřešit krizovou situaci s nákupem brambor k obědu.
Ondra nás naučil, že valčík se na kytaru hraje nahoru a dolů.
A pak už jsme emoce neudrželi a propukli ve sborový zpěv.
Když jsme se dostatečně vybékali a začala nám být zima na prsty, přesunuli jsme se o dalších pár set metrů dál k vyhlídce Louštín.
Protože viditelnost na Louštíně byla asi stejná, jako na Řehysovo vandrech, nemuseli jsme se tak ničím rozptylovat a v klidu spořádali zbytek špíčku.
Při bilancování jsme si také uvědomili, že touto besídkou neuzavíráme jen končící rok, ale zároveň slavíme i 10 leté výročí vzniku vontského hnutí. Připomněli jsme si tak náš první koncert v Dundee, první skok za vonty i řadu dalších vontských milníků.
Po vydatném obídku jsme se jali trochu rozhýbat naše ztuhlé kyčle tancem. Vzpomínka na skok za vonty se nám zavrtala až do morku kostí. Brzy jsme tak na improvizovaném pódiu z plouživého tance volně přešli do rytmu, kdo neskáče není vont, hop hop hop.
To byl ale teprve začátek. Zanedlouho jsme totiž dorazili na místo, které posunulo naše představy o skákání na úplně jiný level.
Po hodinovém tréninku, řadě cvičných skoků a pod pevnou rukou režiséra Lamy jsme dosáhli ultimátního výsledku v podobě společného skoku za vonty hodného našemu věku, schopnostem i reáliím tohoto roku.
Trochu potlučení, ale s výbornou náladou jsme se vydali vstříc naší poslední dnešní zastávce, nádraží v Lužné u Rakovníka.
Skočná nálada nás neopouštěla ani tam. Dvouhodinové čekání na vlak jsme si hravě zkrátili prozkoumáváním místního křoví.
Pravda, odnesli jsme si z toho potrhané bundy a naražená žebra, ale pro dobrou zábavu musí člověk občas obětovat trochu z toho svého pohodlí.
Nezbývá než popřát, ať se rok 2021 vydaří aspoň o krapet lépe než 2020 a zakončit článek heslem: Žlutí vontové foreveeeer!
