Dech se zrychluje, srdce buší, pot cáká z obličeje, tup, tup – tenisky narážejí o zem, davy burácejí. Giro di vonti se dostává do velkého finiše. Už jen poslední 3 závody a svět pozná jméno šampiona prvního ročníku běžecké soutěže Giro di Vonti.
Zářijový sprint
Přípravná fáze na poslední 3 závody se nám tentokrát trochu protáhla. Vinou dovolených a našich zaplněných kalendářů jsme museli vynechat srpnový běh a přesunuli ho až na září. Delší čas na trénink jsem jen uvítal. Již v polovině seriálu jsme si totiž schválili drobnou úpravu pravidel a pro zatraktivnění soutěže dali následujícím třem závodům dvojnásobnou bodovou dotaci. Největším favoritem s pohodlným náskokem zůstává Šátis, ale šanci na celkové prvenství držíme stále i já s Řehysem.
Tentokrát jsem nepodcenil v přípravě zhola nic a s vědomím, že vítězství získám jen sérií 3 výher v řadě, jsem poctivě trénoval několikrát týdně. Dokonce i na dovolené v Barceloně. Tvrdá tréninková dřina začínala po pár týdnech nést ovoce. Postupně jsem cítil, jak se dostávám do formy a proháním se s větrem o závod.
Nejinak na tom byl i Šátis, který nechtěl nechat nic náhodě a vybičoval se ke stejně náročnému tréninku. Navíc oba jsme v létě investovali i do technologického dopingu a pořídili si zbrusu nové předražené a super vychytané tenisky.
Den závodu nastal. Sešli jsme se před garážemi, udělali předzávodní foto a seřadili se vedle sebe na startovní čáru. 3, 2, 1, TEĎ! Hned od startu nasazujeme závodní tempo. Pryč jsou časy uvolněné konverzace. Teď je to kdo s koho. V ostrém tempu přebíháme přes silnici a s Šátisem získáváme drobnou výhodu, stihli jsme to ještě před projíždějícím autem. Na panelce naše tempo stupňujeme a necháváme za sebou Řehyse s Ondrou. Dobíháme do ostré zatáčky bok po boku. Teď nebo nikdy. Přichází lehké klesání a už tak rychlé tempo ještě zvyšujeme. Tepovka je v tu chvíli vysoko nad 200 bpm.
V průběhu klesání se naplno projevuje Šátisova léty vypilovaná technika běhu. Moje urputné dupání se ukazuje být nevýhodou. Z kopečka ztrácím 2 metry a očekávám mírné stoupání v poslední naději, že bych mohl chytit druhý dech a dotáhnout se zpět na Šátise. Nejde to. Šátis přípravu nepodcenil a do kopečka si náskok nejen udržel, ale dokázal ho i navýšit. Posledních 500 metrů už se smiřuji s tím, že ani tentokrát to stačit nebude. Otáčím se za sebe a v dálce hledám Řehyse. Je už opravdu daleko, takže zvolňuji a dobíhám už jen setrvačností.
V čase 7:43 protínám cílovou pásku na druhém místě. V čase, se kterým bych náš minulý sprint s přehledem o půl minuty vyhrál. Nic naplat, Šátisův vítězných čas 7:28 byl opravdu fenomenální. Jediný příměr, který je k tomuto souboji na místě, byl legendární závod Karstena Warholma s Benjaminem Raiem na Tokijské olympiádě, kdy Rai o úžasných 0,5 s. překonal světový rekord, ale stačilo mu to jen na stříbro. Warlholm totiž běžel ještě o 2 desetiny rychleji a stal se nesmrtelným.
Na třetím místě s odstupem doběhl Řehys v čase, který by i jemu minule stačil na vítězství. Startovní pole pak na čtvrtém místě uzavřel Ondra. Šátis opravdu nenechal náhodě nic a v tomto závodě vystoupal na pomyslný Olymp, kde jsme ho korunovali šampionem letošního ročníku Giro di Vonti.
Říjnová trojka
Šátis je právoplatným vítězem, o tom už není pochyb. Teď stačí jen rozlousknout poslední hádanku letošního Gira. Setrvám na stříbrné pozici já nebo se přede mě ještě na poslední chvíli dostane Řehys? K téměř jistému druhému místu jsem potřeboval se ještě alespoň jednou umístit před Řehysem. Pořád tedy bylo o co bojovat, ale upřímně, boj o druhé místo už nikoho moc nezajímá. Možná bych na tomto místě měl citovat svůj výrok ze 13 let, kdy jsem si na MČR těsně doplaval pro druhé místo. Vzteky jsem tenkrát odhodil brejličky a křikl, že lepší je být pátý než druhý. Prostě winner takes it all.
Tomuto rozpoložení odpovídala i příprava na závod. Všichni jsme na to už tak trochu kašlali a jen těžili z naběhaných kilometrů ze září. Řehys se navíc k tomu věnoval přípravě na plánování svého podzimního vandru (ŘPP). Inspirovat se odjel na dovolenou na Krétu, kde místo sluníčka a koupání zažil déšť, bouřky a zemětřesení. Myslím, že se máme na co těšit.
Atmosféra před startem tak byla maximálně uvolněná, a třeba takový Ondra se spíš, než o běh staral o svůj outfit, aby mu při výklusu v lese neudělal ostudu.
Po výběhu volíme pozvolné tempo. V úseku mezi kolotočem a lapákem trochu zrychlujeme a necháváme za sebou Ondru. Běžíme tedy ve třech. Řehys se drží až k lapáku, ale zážitky posledních týdnů mu poněkud rozhodili metabolizmus, a tak u lapáku odpadá a zpomaluje. Poslední úsek už běžíme jen se Šátisem, kterému čest nedovolí zpomalit, mocně finišuje a dobíhá vítězně v čase 11:26. Chvilku za ním za 11:30 kontroluji druhé místo i já. Půl minuty pak čekáme na třetího Řehyse a po dalších 2 minutách se k nám přidává i Ondra, který si pošetřil síly na efektní finiš.
Je rozhodnuto. Odebíráme se k rozdělovskému hřišti na vítězné pivko a panáka na zahřátí.
Zvládli jsme to. Celý rok běhání je za námi. Čeká nás jen poslední etapa ve stylu dojezdu Tour de France na Champs Elysées. Pořadí se již nemění a my budeme závěrečnou etapu slavit, popíjet šampaňské a vesele konverzovat. Poslední etapu Giro di vonti totiž spojíme s naší vontskou vánoční besídkou.
Champs de Rozdělov
Poslední adventní sobotu roku 2021 jsme naposledy nasadili mix vandrovského a běžeckého oblečení a sešli se v Kozlovně, abychom zahájili letošní zakončení všech našich společných akcí.
Po vydatném obědu, a ještě vydatnější porci řezaných piv nastal ten správný okamžik na prezentaci darů. Letos jsem si přichystal dar, pro vonty ten nejcennější. Žlutý špendlík, jako symbol všech skutečných vontů. Po pěti letech vandrování si ho bez výjimky všichni zasloužíme hrdě nosit na svých prsou.
Z Kozlovny jsme poté vykročili vstříc závodní trati. Bohužel těsně před začátkem lesa jsme narazili na schovanou hospodu Parlament, o jejíž existenci jsme dosud neměli potuchy. V kodexu vontských besídek je jasně definováno, že pokud objevíme během cesty jakoukoliv hospodu, musíme ji poctít návštěvou a zvěstovat vontské myšlenky.
Budiž se stalo. Na oslavu tradic jsme si udělali selfíčko printscreenem a jali se představovat základní rysy vontství.
Úplně si nejsem jistý, jestli naše slova padala u paní servírky na úrodnou půdu. V jeden okamžik se totiž zvláštním způsobem proti mně obrnila a místo piva mi začala nosit vodu, snad ve víře, že si ji v pivo proměním sám. Že jsem z toho nebyl zrovna nadšený, bylo z mého brblání celkem patrné.
Až teprve po odchodu z restaurace jsem zjistil, že paní v tom byla celou dobu nevinně. To jen moji vykutálení přátelé na mě udělali prank a s paní se na donášce vody tajně domluvili. Zahrála to celé výborně a já musel ocenit tento žertík, jako skvělý vánoční dárek.
Když se tedy vše vyjasnilo, mohli jsme konečně vyrazit do lesa k Libušínskému jezírku na plánovanou koupačku a grilovačku.
Až do poslední chvíle jsme si ale mysleli, že to s tou koupačkou je jen takové hecování. Nikdo nechtěl vypadat špatně, že zrovna on to vzdá, a tak jsme v hecování pokračovali až do konce, kdy už nebylo možné uhnout, a parádně se osvěžili v ledovém jezírku. Jediný Řehys zachoval klidnou hlavu a do otužování ho nikdo nepřesvědčil. Díky tomu jsme aspoň získali fotografa na osvěžující PFko.
Mimochodem je vidět, že celoroční běhání se aspoň trochu projevilo na našich zmenšených pupcích.
Po koupání Řehys za trest rozdělal oheň a připravil nám lahodné a křupavé buřtíky.
Ty jsme zapili šampaňským a odebrali se k vrcholu dnešního večera, slavnostnímu vítěznému ceremoniálu, při němž jsme dekorovali Šátise šampionem Giro di vonti pro rok 2021. Vedle našeho hlubokého obdivu pak získal i ručně vyrobenou putovní trofej tzv. Johny’s Cup (což je něco jako Stanley Cup).
Konečné pořadí seriálu tedy vypadá následovně. Na prvním místě se ziskem 43 bodů se umístil Šátis. Stříbro s celkovým počtem 24 bodů získávám já. Na třetím místě, 6 bodů za mnou, je Řehys a na nepopulárním posledním místě, se ziskem 6 bodů se umístil Ondra.
