Vandr s vonty 10: Řehysova překvapivá pohodička (České středohoří – Podzim 21)

Čas čtení: 7 min.

V půlce října jsme se vydali opět do přírody na nechvalně proslulé Řehysovo podzimní peklo – ŘPP. Organizace jubilejního desátého vandru s vonty se totiž dostala znovu do Řehysových spárů, což už od začátku vzbuzovalo v naší skupině velkou nejistotu. Stačí jen pomyšlení na jeho poslední vandr a dodnes nám všem proběhne mráz po zádech.

Očekávání nejhorších zážitků ještě umocnilo rychle se kazící počasí v posledních dnech před odjezdem. Definitivně totiž odzvonilo poměrně dlouhému babímu létu. Prudce se ochladilo a teploty na začátku týdne klesly až pod bod mrazu. Do toho déšť, vítr a bahno, prostě všechno, na co jsme z ŘPP už zvyklí. Nepomohlo nám ani Řehysovo neustálé ujišťování, že na trase je to samá hospoda a pohodička. Dobře jsme totiž věděli, že v Českém středohoří, kam vandr naplánoval, jsou jen kopce a mezi nimi široko daleko nic. A pokud bychom nějakou náhodou na nějakou hospodu přeci jen narazili, s pravděpodobností hraničící s jistotou jsme věděli, že bude po sezoně anebo covidu zavřená.

Vyhlídky tedy nic moc. Přípravy jsme proto tentokrát nepodcenili. Nakoupili jsme jídla a pití (hlavně trdého na zahřátí), co nám krosny stačily a letní žabky jsme vyměnili za pláštěnky, kulichy, rukavice a několik vrstev termo oblečení. Šátis si při neblahé vzpomínce na poslední noc dokonce objednal nový ultra vychytaný spacák do těch nejextrémnějších podmínek.

Vlakem z Rozdělova

Nebyl by to Řehysův vandr, aby si nepřizpůsobil odjezd ze „svého“ nádraží. My tři zbylí, jsem se tak opět na začátek museli trmácet z Kladna-města do Rozdělova. Ve finále nám to ale ani nevadilo, aspoň jsme si mohli v klidu zanadávat.

Hned, co Řehys vyřešil situaci s nákupem jízdenek, kdy to v jednu chvíli vypadalo, že naše cílová destinace ani není na mapě, nás napadlo, že bychom si mohli trochu odlehčit krosny. Řehys vstal, že vyndá jedno nachlazené, ale Ondra byl rychlejší. Sáhl do své krosny a vrazil Řehysovi do ruky teplou plechovku s důraznými slovy: „Na, je to studený!“ Což Řehyse zřejmě rozhodilo natolik, že zopakoval svůj matematický počin z cesty na Orlík a do krve se se mnou pak dalších 10 minut přel o tom, že splátka 1 000 Kč měsíčně je něco úplně jiného než 12 000 Kč ročně.

Abych trochu uklidnil rozjařené emoce, vyndal jsem pak svou sbírku přírodních nabuzovadel a především na mandarince jsme si všichni pošmákli. Navíc krátce poté jsme učinili ještě jeden převratný objev. Zjistili jsme, že na tento vandr s námi jede i žena. Šátis svou přípravu opravdu nepodcenil a v boji proti zimě na sebe navlékl i silonky. S jejich prozkoumáváním a trefnými komentáři jsme si vystačili až do Kralup.

Dobrá nálada nás neopustila ani tam. Z Regionovy jsme přestoupili do zcela nového vlaku alternativního dopravce jménem Wunderbar, neboli Lamer bar. Lamer barem jsme se dostali skoro až do cílové destinace. Projížděli jsme přitom takovými skvosty, jako je např. vesnice Solopysky. Stačil nám ale jen letmý pohled, abychom si mohli ulevit, že tudy jen projíždíme a nestavíme. I tak to byl silný zážitek, který vzal Ondru natolik, že si při mytí rukou v rámci hygienických opatření radši ani nesmyl mýdlo vodou.

Oběd a večeře

Konečně jsme dorazili do Bíliny. Hned po výstupu nás přivítalo zhoršené počasí a pohled na majestátně se tyčící vrch Bořeň, takzvanou českou Ďáblovu horu. Tato kombinace nám trochu podlomila kolena a usoudili jsme, že bude možná lepší se na to nejdřív najíst a dát si pozdní oběd.

Naštěstí Restaurace U Kádi stála přímo u nádraží a byla otevřená. Po dojezení flamendru a řízečků jsme k vlastnímu podivu museli konstatovat, že jsme s průběhem vandru zatím celkem spokojeni. Připisovali jsme to faktu, že se pravděpodobně jedná ještě o epilog Ondrova předchozího vandru. Déšť, který zanedlouho začal, a fakticky tak odstartoval Řehysův vandr, nám dal jen za pravdu. Stáli jsme před rozhodnutím, jestli se v dešti vydat na Bořeň a pak se zase vrátit prakticky na stejné místo, anebo ještě chvíli zůstat a užívat si pohodu.

Úlohu hlavního brbly zájezdu místo mě na chvíli převzal Šátis a po jeho brilantní argumentaci jsme dospěli k názoru, že radši nikam nepůjdeme. Aby nám ale nebylo blbé, že jsme furt na stejném místě, přesunuli jsme se do vnitřní části hospody. A protože čas už pokročil, rovnou jsme si objednali i další hlavní chod, brzkou večeři. Nutno dodat, že tatarák (prý z medvěda) byl opravdu geniální.

Nakonec jsme se shodli, že jsme udělali dobře. Od posledního vandru se totiž každé naše setkání vždy na konci proměnilo v emotivní výměnu názorů. Během toho půl roku jsme si ale už stihli všechno vyříkat, a tak jsme mohli objevovat zcela nová témata. Šátis sbíral podněty ohledně stanov, nájemníků, bytných apod. ke své nové funkci Předsedy SVJ. Probírali jsme různé psychologické syndromy nebo začínající byznysy, kde nás Ondra seznámil se svými radami pro růstovou fázi z nuly na sto, tzv. Ondrofázi.

I cesta k nocovišti se nesla ve veselém duchu. Jen Bořeň na nás neustále vyčítavě shlížel, že jsme ho nepokořili.

Sobotní dopoledne

Noc byla na poměry ŘPP až překvapivě suchá a teplá. Rádi jsme si tak přispali a budíček nastavili až daleko za desátou hodinu.

Celí do růžova vyspaní jsme pak mohli pozorovat Šátisův ranní rituál, kdy nejdřív odhalil své vypracované „Tarzan“ tělo, aby se následně navlékl do silonek a před improvizovaným zrcádkem z iPhonu doladil kontury na obličeji. Asi by to tak udělal každý z nás, jen nemáme tak velké displeje u telefonů. Bohužel i tentokrát Ondra zapomněl svůj suchý šampon na vlasy, takže ranní hygieně jsme zrovna moc nedali.

Když jsme konečně vyrazili, po pár metrech chůze od našeho nocoviště jsme objevili tuhle podivnou komnatu lásky a satanismu. Ještě o to víc jsme docenili, jak klidnou jsme měli noc. Bůhví, co se tam v jiné dny může dít.

Dopolední procházka byla doslova cestou růžovým, pardon jabloňovým, sadem.

Užívali jsme si hezké podzimní výhledy a toulali se rekultivovanou krajinou notně poznamenanou lidskou činností předchozích dekád.

Jen ten Bořeň na nás neustále shlížel, kdykoliv jsme se podívali za záda.

Po pár kilometrech cesty jsme se dostali do vesnice Radovesice. Dalo by se říct zcela typické vesnice pro ŘPP. Zatímco minule jsme narazili na města duchů a hospodu se zazděnými dveřmi, tentokrát nám Řehys zařídil upgrade. V Radovesích nebylo zhola nic. Nezůstal tu kámen na kameni. Tedy vlastně jediné, co jsme tu našli, byl jeden kámen u cesty.

U ŘPP jsme ale zvyklí nehledět darovanému koni na zuby a přijímat, jakékoliv dary, které nám bůh vandru sešle. S radostí jsme tedy přijali i tento kámen a udělali z něho improvizovanou sváteční tabuli. Řehys zakrojil špíček a všichni jsme se poměli. Během hostiny jsme prohledávali internet a snažili se zjistit, co podobně zajímavého nás dneska ještě čeká. Bohužel až na obskurní instagramový profil Nejhezčí lidi z Bíliny jsme nenarazili na nic.

Po jídle jsme se hluboce zadívali do krajiny a všimli si dvou zajímavostí. Jednak jsme objevili, že veškeré mraky široko daleko vznikají z jediného komína v údolí, ale hlavně jsme zjistili, že Bořeň už to konečně vzdal a nám se podařilo setřást ho z dohledu.

Kostomlaty

Další zastávkou na Řehysově vandru (přezdívaném: vždyť je to samá hospoda) byly Kostomlaty. A opravdu, hospodu jsme tam našli. Jen obsluha nebyla na takový nápor hostů připravená. Pivo jsme dostali, ale k jídlu měli místo guláše jen chleba od středy. Naštěstí naše hladové psí oči na servírku zapůsobily natolik, že ze dna mrazáku vyštrachala poslední dvě mražené pizzy. “Jaké?” ”Normálně, klasické Gladiátor,” s úsměvem odvětila. Dál už nemělo smysl nic řešit. I tento dar jsme s radostí přijali.

Pizzy zmizely takovou rychlostí, že než se stihla rozpéct druhá pizza, tu první jsme měli už dávno v sobě.

Dalším záchytným bodem dnešního dne byla návštěva zříceniny Kostomlatského hradu, kde jsme se z automatického plechového průvodce dozvěděli spoustu zákulisních informací o hradu. Snad jediná, která mi utkvěla v paměti, že prakticky ihned, co byl hrad dobyt a opuštěn, se na něj vrhli místní a cihlu po cihle ho rozebrali na stavby vlastních domů. Pak se má někdo divit, že to tu vypadá, jak to tu vypadá. Některé vzorce chování máme v sobě zřejmě vtisknuté už po staletí.

Vrchol vandru – Milešovka

Očekávaným vrcholem vandru, minimálně co do velikosti, byl výstup na nejvyšší horu Českého středohoří, Milešovku. Původně jsme tam plánovali večeři, jenže celý den se nesl v pohodovém tempu a nám bylo jasné, že přijdeme nahoru až za tmy a už bude dávno zavřeno.

Cesta za tmy byla rozhodně výhodou, protože jsme pořádně neviděli, do jakého krpálu to šlapeme.

Ale zvládli jsme to a odměnou nám byl výhled do rozzářené krajiny.

Hodinu po zavíračce jsme jen zkusmo zatáhli za kliku dveří a k našemu údivu bylo otevřeno. A navíc plná hospoda. K jídlu už sice zbyl jen utopenec, ale aspoň bylo teplíčko. A to jsme ještě netušili, že opravdový vrchol večera nás teprve čeká.

Hospoda se totiž v žádném případě neměla k zavíračce ani po další hodině a naší třetí rundě piv. Naopak, atmosféra v osazenstvu složeném ze všech typů vandráků se začala uvolňovat a brzy jsme se se všemi zkamarádili. Nevědomky jsme se totiž ocitli na oslavě 45. narozenin místní servírky. Při seznamování jsme se kolikrát ocitli i v úzkých. Ondra se dostal do tak nepříjemného křížového výslechu, až se z toho musel červenat a Řehysovi došla slova, když se snažil vysvětlit, proč má na zádech napsané právě Řehys. Jeho odpověď, že jde o zkomoleninu od slova Šlys jsme naštěstí jen trapným mlčením přešli.

Řehys tak tímto dal zcela zapomenout na mojí trapnou chvilku před pár týdny, kdy jsem se ostatním snažil popsat vtipné meme, které jsem si bohužel ani nepamatoval. Celé to tenkrát vzbudilo podobně rozpačité reakce. Navíc poté, co jsem se na té samé akci snažil prosadit poněkud přímočarou starší písničku od Nightwork jako hymnu tohoto vandru, mě již mnozí vontové oprávněně zcela odepisovali.

Nutno dodat, že tehdy neuspěl ani Ondrův návrh na hymnu výmluvnou písničkou speciálně o mě, JOHNYBOSS – Kontokorent. A bylo to dobře, protože hymna vandru se objeví vždy sama od sebe. Tou pravou hymnou desátého vandru se totiž stala Bongo Cha Cha Cha, kterou jsme večer na Milešovce slyšeli asi 50x.

Ve chvíli, kdy se personál (snad pod vlivem neuvěřitelného množství tuzemáků) zcela vyčerpal, nastala chvíle, kdy jsme se o dobrou zábavu hostů museli začít starat sami. Já vycítil poptávku po zlatavém moku a ujal se role výčepního.

Ondra využil svých DJských zkušeností z Řehysovy svatby a plně saturoval poptávku po tvrdé české vlastenecké muzice.

Tahle Opravdu Překvapivá Milešovská Párty (OPMP) se nakonec protáhla až do hodně pozdních nočních hodin. Naposledy jsme se rozloučili s výhledem a vydali se hledat spánek do klidu k úpatí Milešovky. Tam jsme ještě chvilku počkali na Ondru, který se se svou nekončící diskotékou z mobilu coural pár kroků za námi.

Nedělní brunch

Ani druhá noc vandru nebyla nijak nepřívětivá, což se na ŘPP ještě nikdy předtím nestalo. Dopoledne po probuzení nás pak čekal ještě luxusní brunch vandráků hodných 21. století. Šátis vytáhl přenosný kávovar a připravil nám espresso z Nespresso kapslí. A Řehys trumfl všechny své předchozí špíčky dokonalou variací klobás různých příchutí.

Energie jsme tak po ránu měli opět na rozdávání. Vlastně jsme ji ale ani moc nepotřebovali. Nedělní trasa už byla v podstatě jen krátkou procházkou po rovince skrz hruškový sad až do Velemína.

Poslední velkou překážkou ke zdolání byla už jen extrémně komplikovaná křižovatka před Velemínským motorestem, kde na nás čekal oběd i dezert v podobě Kinder Surprise.

Před úplným závěrem, možná až zbytečně rychlým sprintem na autobus, jsme si dali ještě jednu poslední pohodičku. Nehledě na zděšení či překvapené pohledy kolemjdoucích jsme si u nedalekého fotbalového hřiště rozložili karimatky a dali si poobědových dvacet.

Letošní ŘPP se opravdu povedlo. Ačkoliv se nám Řehys po celou dobu snažil klasickou marketingovou metodou opakování vsugerovat, že jde o neeeejlepší vandr evr, po zralé úvaze se představenstvo vontů shodlo na hodnocení Zasloužená pětka na stupnici JTS. Čímž jsme tento vandr pasovali do pozice zdaleka neeeejlepšího ŘPP evr.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top