“Hele, víš, že to, co vy chodíte, nejsou žádné vandry, ale obyčejné čundry?” Dozvěděl jsem se jednou u piva při svém barvitém popisování naší vandrácké tradice.
“Nene,” snažil jsem se oponovat, hledaje ty správné argumenty.
“No jo, je to tak. Říkáš, že si už ve vlaku dáte pár piv, pak chvíli chodíte. Stavíte se v každé hospodě, co potkáte, zpíváte a večer si uděláte oheň. To je normální čundr. Kamaráde, na vandru se totiž chodí.”
“Uhh…, eee… hmm…” odpověděl jsem. Stále hledaje (tentokrát již jakékoliv) argumenty.
A protože jsem v tu chvíli nenašel argumenty žádné, stočili jsme radši naší pivní debatu na jiné téma. Malé semínko pochybností vnuknuté do mé mysli ale už začalo žít svým životem. Co když celá desítka našich vandrů vůbec nebyla vandry? Hned, jak jsem dorazil domů, začal jsem hledat odpovědi na otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi vandrem a čundrem? Bohužel, Rozum do kapsy tato hesla neobsahuje. Také Otto mlčí. Dokonce ani Wikipedie nebyla v tomto případě moc nápomocná.
Plánování vandru
Byť jsem jednoznačné rozhřešení nenašel. Zasedl jsem k mapám a začal plánovat takovou trasu, u které nebude už jediný pochyb o tom, že chodíme opravdové (a těžké) vandry. Tentokrát jsem měl totiž organizaci našeho jedenáctého Vandru s vonty na starosti já a naplánoval jsem ambiciózní trasu za krásami Jizerských hor.
Byť mám v Jizerkách své kořeny, sám jsem je ještě moc prozkoumat nestihl. Rád jsem proto dal na doporučení místních a vybral trasu pokrývající to nejzajímavější, co Jizerské hory nabízejí.
Samotné plánování cesty tak bylo celkem rychlé a už několik měsíců před vandrem jsem měl zcela jasno. Dokonce i covidová situace se začala po dvou letech lepšit. Rýsoval se vandr kompletně bez roušek a všichni jsme se těšili, že se svět konečně vrátí do normálu. To by ale nemohlo být jednoho hovada v Kremlu, který si usmyslel, že je mu Rusko malé a na stará kolena by k němu rád připojil i Ukrajinu.
Neklidná 20. léta
Je to vlastně zajímavé zamyšlení, jak na podkladu reportů z vandrů s půlročními rozestupy, můžeme sledovat kroniku turbulentních dvacátých let 21. století. Ve chvíli, kdy vandr probíhal, i ve chvíli, kdy článek vzniká, ještě vůbec není jasné, jak válka na Ukrajině dopadne. Stále žijeme pod hrozbou jaderného konfliktu nebo dokonce 3. světové války, která je navíc sakra blízko od našich hranic a řady z nás se přímo dotýká nebo alespoň nějak dotkla. Dovolím si proto malou odbočku od vandru, abych vzpomenul na pár událostí, které nesmí být zapomenuty.
Hrdinství ukrajinských bojovníků. Obrana Kyjevského letiště Hostomel v pouhých 48 lidech a faktické zabránění bleskové válce. Statečnost lidí z Hadího ostrova – Ruská válečná lodi, idi nachuj. 3měsíční obrana Mariupolu a Azovstalu v absolutní izolaci. Přerod ukrajinského prezidenta-komika v celosvětového lídra a jeho lekce moderní komunikace. Obrovská vlna solidarity vůči ukrajinským uprchlíkům, hlavně v ČR a Polsku. Sebevědomé a rozhodné vystupování české vlády, kdy jsme v podstatě poprvé za svou historii zcela jasně na správné straně. Vraždění, znásilňování, mučení, rabování a další bezdůvodná zvěrstva ruské armády. Masakry v Buči, Mariupolu, Charkovu a bůhví kde ještě. Děsivý 64 km dlouhý vojenský konvoj mířící na Kyjev, který se vlastní nekompetentností ruské armády sám zhroutil a vyhladověl. Rusové kopající zákopy v ozářeném Černobylském lese. Přepadení ruských tanků ukrajinskými traktory. Potopení ruské válečné lodi, která šla konečně nachuj a zničení mostu přes Severní Doněc a s ním i zneškodnění celé ruské jednotky s 80 tanky. Sláva Ukrajině.
Zvláštní a divná doba, tahle dvacátá léta. Do toho na nás míří energetická krize, finanční krize, obří inflace. Jeden už neví, kam dřív. Jednou z věcí, která teď opravdu dává smysl, je úprk do přírody na nějaký pořádný vandr. A ten je právě tu.
Přípravy vrcholí
Je začátek května a do odjezdu chybí jen pár dní. Ladíme poslední detaily. Domlouváme s Šátisem jeho alternativní trasu, protože se k nám připojí až druhý den ráno. A začínám mít obavy z Řehyse, jenž se snaží fušovat do mé organizace a šťourá do každého naplánovaného detailu.
Objektivně se mu musí uznat, že cesta do Oldřichova v Hájích je trochu komplikovaná. Buď máme variantu na 5 hodin vlakem s řadou přestupů, anebo na 4 hodiny, ale s využitím snad všech dopravních prostředků. Kdo by to byl řekl, že do Liberce, 5. největšího města v ČR, nejede z Prahy žádný přímý vlak. Nakonec vybíráme kratší variantu s přestupem na autobus a metro, protože po 5 hodinovém popíjení při cestě vlakem bychom patrně už asi nikam ten den nedošli.
Cesta a začátek anti-kampaně
Je to tady. Odjíždíme. Kladno-město – Praha, krátký oběd na Masaryčce a metrem na Černý most, kde už na nás čekal Fun&Relax autobus. Velmi záhy jsem zjistil, že moje tušení, že si mám na Řehyse dávat bacha, se ukázalo jako správné. Řehys totiž spustil svoji masivní, ale nepřiznanou anti-kampaň, do které prý zapojil jen běžné vonty z lidu.
Proti takové síle se bojuje těžce, ale o to víc jsem se snažil nám cestu autobusem co nejvíce zpříjemnit. Nejřív jsem dal Řehysovi možnost zalézt si do kufru autobusu a zahrát si tetris s krosnami. A potom zajistil pro naší výpravu mazáckou pětku na zadních sedadlech. Cestou jsme si pak mohli užívat opravdový fun and relax a zahrát si takové klasiky, jako třeba Najdi 7 rozdílů nebo Pojmenuj předměty na obrázku.
Cesta díky tomu uběhla velmi rychle a v Liberci na nádraží jsme si tak mohli dopřát v hipsterské kavárně s proklatě úzkými sloupy skvělý hot dog a IPU, která nám krásně vklouzla do pupků. Tedy vyjma Ondry, ježto je muž tradic a hispterským výdobytkům nikterak neholduje.
Oldřichovské překvapení
Po krátké pauze jsme se přesunuli do našeho posledního dopravního prostředku a za několik málo minut se ocitli v naší startovací destinaci, Oldřichově v Hájích. Čas jsme měli výborný, slunce ještě shlíželo vysoko nad námi, a vzhledem k tomu, že jsme zvolili bezpečnou jízdu, tedy jen 2 vlaky (oproti alternativě se čtyřmi přestupy), měli jsme dostatečně silné nohy, abychom zvládli i výstup na Oldřichovský Špičák, neboť jsme věděli, že v Oldřichově široko daleko žádná hospoda není a nezbyde nám, než šlapat.
Jenže bůh vandru se zjevil přesně ve chvíli, kdy jsme to čekali nejméně. Šli jsme totiž kolem místní sokolovny, ze které se vyklubala hospůdka s kouzelnou babičkou s vykouřenými hlasivkami. V naší dobrotě jsme se nad stařenkou smilovali a potěšili ji svojí návštěvou a oproti původnímu plánu, dát si jedno a vypadnout, jsme zde setrvali notnou chvíli a svou útratou nechali babičce vydělat na novou omítku.
Bez všech legrací, pivo bylo skvělé a genius loci opravdu geniální. Pokud byste si chtěli místo prohlédnout na Google mapách, věřte, že zde uvidíte úplně stejné osazenstvo, jako jsme ten den potkali my. Tady se totiž zastavil čas. Když jsme se vzpamatovali z tohoto zážitku a začali plánovat dnešní trasu, bylo už celkem jisté, že Špičák nám zůstane zapovězen.
Jakožto vedoucí vandru jsem se podíval na mapu a spatřil velkou zvláštnost. V Jizerských horách patrně používají pouze modrou turistickou značku. S udivením jsem ostatním vontům sdělil, že musíme jít pouze po modré, ale je to divná a klikatá cesta, až mi musel Řehys vysvětlit, že modrou se na mapách obvykle značí vodní toky. Po tomto malém faux pas jsem si přepnul v mobilu trasu na mód turistika a cestu do další zastávky – Hausmanky U Kozy – jsem již našel snadno.
Nebyl by to ale Johnyho vandr, aby nebylo paloučků. Ten pravý jsme našli pouhé dva kilometry od sokolovny. A protože jsme ušetřili několik hodin skrečovaným výstupem na Špičák, užili jsme si opojení ze svobody na paloučku z plného hrdla.
Pečená kolena přímo do hrdla
Asi 50 metrů od paloučku jsme pak našli i turistické odpočívadlo, ale na odpočinek už nebylo ani pomyšlení. Přemýšleli jsme nad vůní pečeného kolena, vyhlášené to speciality Hausmanky U Kozy, která nás vábila, a museli jsme si jí nejdříve zasloužit alespoň pěti spolknutými kilometry.
A byla to lahodná odměna. Propečené křupavé koleno plné vůně a chuti do nás zaplulo jedna radost. Dokonce tak rychle, že jsme se ani nenadáli a obě kolena byla pryč. Řehys moudře pravil, že dvě kolena jsou málo. Ale po pravdě bylo to tak akorát. Jediné, co jsme potřebovali, byla sladká tečka na konec. „Vaše přání je mi rozkazem,“ řekla servírka a za minutku už jsme měli na stole šlehačkový pohár. I ten jsme s chutí s Ondrou slupli i přes Řehysovy připomínky, že se z toho poděláme.
Duch Jizerských hor
Ale nebyli jsme to my, kdo se z toho po… Dovolím si zde ještě jednu malou odbočku, abych povyprávěl, že tak jako Krkonoše mají svého strážce Krakonoše a tak, jako Orlické hory hlídá Rampušák, mají i Jizerské hory svého ochránce. Jmenuje se Muhu a byl vyčarován právě Krakonošem a Rampušákem, aby se staral o pracovitost a spravedlnost lidu svého kraje. Více se o něm můžete dozvědět ve skvělé sbírce pověstí: Ďáblův doktor, od mého pradědečka, Vladimíra Mikoláška.
I my byli tuto noc poctěni návštěvou ducha Muhu, jen se nám bohužel zjevil v podobě čpavkového vajíčkového odéru, jež jsme pojmenovali Řuhu, Luhu a občas i trochu Džuhu. Tito duchové nás k naší nelibosti provázeli po celou noční túru až na vrchol Poledníku, kde nám Řehys – tentokráte bez žádného zranění a zbytečného stresu – našel exkluzivní nocoviště přímo na vrcholku hory.
Příchod čtvrtého vonta
Z příjemné, teplé, klidné a již bezvětrné noci jsme se probudili do stejně tak příjemného rána.
Neměli jsme nikam naspěch, protože jsme čekali na našeho opozdilce, Šátise, který byl už od brzkých ranních hodin na nohou, aby stihl dohnat naše vražedné tempo. Šátis totiž odmítl můj nápad, aby nám šel naproti a potkal se s námi na půl cesty, nýbrž si chtěl vychutnat celou trasu stejně jako my. Výstup na Poledník jsme mu moc nezáviděli, ale o to víc jsme si užívali náš pohodičkový ranní piknik, při kterém jsme rozjímali nad tím, jak Šátis zrovna maká.
S odbitím 11. hodiny dopolední jsme uslyšeli přibližující se kroky a sípavý dech. Nebylo pochyb o tom, že Šátis právě přichází a u toho live streamuje naše shledání.
Dali jsme mu pár minut na uklidnění a vyrazili vstříc dnešním zážitkům. Blížilo se poledne a plán na sobotní trasu byl brutální.
Očista duše i těla
Procházeli jsme úchvatnou přírodou Jizerských bučin, chráněnou krajinnou oblastí se zápisem v UNESCO, a vyprávěli si strašidelné historky z cyklu Trampoty pana Sýkory o lokálním delikventovi. Když už bylo řečeno vše podstatné, využili jsme této očistné krajiny k příležitosti důkladné psychoanalýzy a čištění čaker našeho Velkého Vonta. Za pomoci svěžího jarního vzduchu, cvrdlikání ptactva a šumu lesa byly brzy všechny čakry čisté, jak lilie.
Cesta nám ubíhala jedna radost a zanedlouho jsme se dostali k překrásnému paloučku, zvanému Bílá kuchyně, kde jsme si dali voraz před strmým klesáním kolem vodopádů Štolpichů.
Sobotní dopoledne bylo původně plánované, jako lehká procházka z kopce kolem vodopádů. Až do paloučku to byla opravdu pohodička, ale strmé několika kilometrové klesání po křížové cestě do Ferdinandova nám dalo sakra zabrat a bylo pravým očistcem i pro naše těla. Brzy se mi z únavy začala třást kolena a musel jsem požádat o medical pauzu na doplnění cukrů. V tu chvíli jsem si i uvědomil, že Šátis udělal opravdu dobře, že nám touto cestou nešel naproti. Jít tuhle hrůzu nahoru a pak zase hned dolů, to by bylo opravdu peklo.
Cestou dolů jsme míjeli jeden Štolpich za druhým. Potkali jsme Malý (Bílý) Štolpich I., Malý (Bílý) Štolpich II. i Malý (Bílý) Štolpich III. Pravdou ale je, že jsme kolikrát ani nepoznali, jestli jde jen o potok nebo už je to ten slibovaný vodopád.
Velké odpočívání
Odměnou za úsilí nám byla česnečka a oběd v příjemné hospůdce ve Ferdinandově, která nás lákala i na specialitu poledního menu, domácí bramborák. Objednat si ho však nebyla výhra ani pro mě, ani pro personál. Kuchařka v překvapení, že si bramborák skutečně někdo objednal, musela nejdříve nastartovat auto a odjet do sámošky nakoupit brambory, aby se poté na hodinu zavřela v kuchyni a dle tajného rodinného receptu děděného po generace, připravila výsledný pokrm. Po dlouhém čekání se konečně rozrazily dveře kuchyně a na stůl mi slavnostně přistála připálená placka podivného tvaru i chuti. Jak se ale říká, hlad je nejlepším kuchařem. A tak i tento výtvor v mžiku zmizel z talíře.
Po obědě jsme popošli kiláček do nedalekých Hejnic a cestou obdivovali krásu Jizerských hor, které z této strany nikdo z nás dosud nepoznal. V Hejnicích jsme si udělali i malou exkurzi do místního kostela. Sice jsme se trochu obávali, aby nás po vstupu nesežehl plamen božího hněvu, ale ukázalo se, že čakry máme všichni již dokonale vyčištěné, tak jsme vyvázli bez následků.
Hejnice byly také místem dnešního posledního střetu s civilizací před naším výstupem na Ořešník a Černou horu. S tímto věděním jsme proto nepohrdli návštěvou klášterní restaurace hned vedle kostela. Největší radost z této zastávky měl Řehys, který při pohledu na orosené půllitry oslavil předčasné Vánoce. Pln dojetí nám pak demonstroval, jak u něj doma probíhá každovečerní rutina, a jeden kousek po druhém postupně zlikvidoval.
Nutno říct, že ani my ostatní vontové jsme nechtěli hrát druhé housle a zdárně jsme Řehysovi sekundovali. Doplněné tekutiny bychom tedy měli, ale trochu nám z toho vyhládlo. Přesunuli jsme se proto do nedalekého kebabu U Amiriho, kde pro změnu slavil Vánoce Ondra. Objednal si mega dürüm pálivý, který se svou velikostí ani nevešel do širokoúhlého objektivu našich telefonů. Po takto vydatné večeři se nám opravdu těžko zvedalo z pohodlného gauče. Začal jsem cítit, že se mi organizace vandru trochu rozpadá pod rukami a nezbylo mi tak nic jiného, než vonty od Amiriho doslova vykopat ven násilím a výhružkami.
Cesta do kopce
Slunce už totiž pomalu zapadalo a my měli za sebou stále tak třetinu dnešního plánu. Odfotili jsme se ještě u západu, nasadili výstupové tempo a vyrazili směr Ořešník.
Stoupání nahoru nebylo pro žádné měkoty. Naopak, bylo tak tvrdé, že jsem se musel sám sebe ptát: „Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?“ Chtě nechtě jsem se tímto přidal k Řehysově anti-kampani a začal svůj vandr nesnášet.
Naštěstí všechno utrpení má svého konce a i my nakonec dorazili na místo, kde ani Ořešník nepokračoval dále. Po posledních pár horolezeckých krocích jsme se konečně dostali na vrchol.
A stálo to za to. S překrásnými výhledy na celé okolí jsme se ještě jednou stihli rozloučit se Sluncem zapadajícím tentokrát už někde v dáli v Německu.
Hledání nocoviště
Když jsme slanili dolů zpět na cestu, už to zase taková zábava nebyla. Pokračovali jsme noční túru a děsili se toho, kolik nás ještě čeká kiláků. S povzdechem: “Hmm, dobrý, další voda,” jsme minuli další z vodopádů, tentokrát Velký Štolpich. A když jsme spatřili (možná snad poprvé v historii našich vandrů) zbytky sněhu a uvědomili si, že jsme se asi dostali do úplně jiného podnebného pásma, zhodnotili jsme, že trmácet se ještě na Černou horu asi už nemá žádný smysl, a začali tak postupně hledat nocoviště.
Po důkladném vybírání, znázorněném na následujícím diagramu, jsme konečně našli perfektní místečko s rovným a suchým podložím, v klidu a daleko od hlavní cesty.
Jaké pak bylo ráno překvapení, když jsem otevřel oči a asi 10 metrů od nás spatřil na hlavní cestě skupinku turistů s dětmi. Na okamžik se s jedním děckem protly naše pohledy, aby záhy na to bylo spojení rázně přerušeno napomenutím jeho otce: “Nekoukej na ně!” Oči jsem v tu chvíli raději zavřel i já a ještě na chvíli dospal ten včerejší výšlap.
Brunch Na Čihadle
Nedělní ráno nás přivítalo opět příjemným slunečným počasím a ti, kteří pohrdli ranním osvěžením ve sněhových jazycích, kterých bylo v okolí nespočet, si mohli spravit chuť v jedné z přilehlých horských tůněk plných křišťálově čisté a svěží vody.
Od našeho nocoviště jsme popošli pár set metrů, abychom si na odpočívadle u Čihadla připravili nedělní brunch tak, jak jsme zvyklí. Tedy indické espresso z kapslí, špíček a mnoho dalších pochutin. V klidu jsme si tak seděli u cesty a užívali pohodu a ani nás nenapadlo, jaké přírodní skvosty máme přímo za zády.
Tedy z fotek na Google jsme trochu tušili. Dřevěné chodníčky, močály. Ale vidět tuhle krásu na pár desítkách metrů na vlastní oči, to se s fotkami na internetu srovnávat nedá.
Den odstartoval na jedničku. Nedlouho na to se ale začaly objevovat i první trhliny v jinak neprůstřelném plánu. Velkým zklamáním pro nás bylo bistro Na Knajpě, kousek od Čihadla, kam jsme se těšili na oběd, anebo aspoň na borůvkový koláč s pivem. Bohužel, měli dlouhodobě zavřeno.
Polední kameny a cimbuří
Udělali jsme si tak jen krátkou pauzičku a pokračovali naší nedělní vyhlídkovou túru. Další zastávkou byly Polední kameny, které se podle pověstí vždy mezi polednem a jednou hodinou odpolední na Zelený čtvrtek otevírají, aby vydaly svůj poklad. Bohužel Velikonoce jsme o pár týdnů minuli, takže nám nezbylo nic než výhled do okolí.
Ale i to stálo za to. Kromě pohledu do krajiny se nám otevřelo přímo pod námi loupežnické údolí, jako z pohádky.
Rychle jsme tedy seběhli z vyhlídky, abychom si na tomto útulném paloučku ukořistili svá místa před dotírajícími turisty. Povedlo se a svačinka z posledních zbytků špíčku byla naší satisfakcí za zavřenou Knajpu.
Z Poledních kamenů jsme seběhli k poslednímu vrcholu našeho vandru, na Frýdlantské cimbuří. Stačila chvilka zdržení kocháním se a focením, aby mi ostatní vontové utekli. Jenže pustit takhle skupinku vontů samotnou bez wanderführera, to vždy věstí problém. Nejinak tomu bylo i teď. Ve chvíli, kdy jsem je po 5 minutách doběhl, už byli daleko odkloněni od cesty. S vynalézavostí nám vlastní jsme si ale několika hbitými skoky skrz křoví poradili a dostali se zpět na vyznačenou trasu až před samotný vrchol cimbuří. Jak je ale vidět z Ondrova pohledu, poslední krůček bývá vždy ten nejtěžší. A když k tomu přidáte vrozený strach z výšek a závrať v zádech, tak stojí setsakra přemlouvání.
I cimbuří jsme nakonec dobyli a odlovili zde naše poslední výstupové selfie vandru.
Cesta na oběd
Teď už nám chyběla jen zdlouhavá cesta dolů a rychle na oběd do Dělnického domu v Hejnicích. Nepozorný Řehys si při této příležitosti opět na široké rovině z ničeho nic vymkl kotník. Od předchozích vandrů si ale i s tímto umíme poradit a záchranou mu byla krakonošská hůl, kterou jsem mu obratem obětavě zajistil.
S vynalézavostí jsme dnes ale ještě nekončili. Krátce na to nás stihla vydatná přeháňka, se kterou jsme se vypořádali improvizovanou stříškou z karimatek. Bylo ale vidět, že nám síly a odhodlání pomalu dochází. Jinak si nedovedu vysvětlit, že i přes nasazené tempo nás cestou dolů předcházela kdejaká rodinka, co si jen tak vyšla s pejsky na procházku.
Kopce jsme konečně nechali za sebou. Ještě jednou se ohlédli na cimbuří a čistotu místní přírody si nechali doložit spatřeným mlokem na cestě, kterého jsem takhle naživo viděl snad poprvé v životě.
Celí promáčení, hladoví a žízniví jsme konečně dorazili do Dělnického domu v Hejnicích. Tento zážitek bych ale nejraději zcela vytěsnil z paměti, neboť se hodí spíše na ŘPP než na moje vandry. Hostinec sice otevřeno měl, ale jídlo vydávali jen do 12h. Teď už byly dvě hodiny, takže jsme zase ostrouhali.
Zcela demotivovaní jsme se odebrali směrem k nádraží. V rámci pudu sebezáchovy jsem se raději coural pár desítek metrů za ostatními, abych neslyšel sprchu nadávek linoucích se na mojí hlavu. A stalo se tak, že i jindy nekonfliktní Šátis se nakonec také připojil k ostatním do Řehysovy anti-kampaně. Díky čemuž mohl Řehys oslavit své velké marketingové vítězství, které mu ale zároveň dává velký závazek do jeho příštího vandru.
Ale nebudeme končit smutně. Kdo si počká, ten se dočká. I nám se nakonec dostalo oběda. Jen jsme si na něj museli počkat až do Liberce, do oprýskané hospody s velkým billboardem hlásajícím: „Nejlepší burgery v Liberci“. A asi to byla i pravda. Tohle byla prostě Amerika. O zdlouhavé pětihodinové cestě zpátky všemi možnými dopravními prostředky už ale raději pomlčím, ať si nekazíme dobrou náladu.
Vandr nebo čundr?
Takže jak je to tedy s tím naším vandrováním? Dokázali jsme si tímto turnusem, že chodíme těžký vandry? Nebo jen tak čundrujeme po přírodě? Odpověď je myslím jednoznačná. I když se nám plány a ambice pokaždé mění a musíme se přizpůsobovat okolnostem, děláme to vždycky tak, abychom si to maximálně užili. Zážitek nemusí být dobrý, ale musí být silný. A naše vandry nám dávají zážitků tolik, že vždy trvá měsíc, dva, než je všechny zvládnu přenést na papír. Ať si říká, kdo chce, co chce, v tomhle je ta pravá esence vandrování a Vandry s vonty by si už jen díky tomu zasloužily svůj vlastní trade mark: Vandr Original.
