Po velmi intenzivním a mrazivém Řehysově podzimním pekle (ŘPP) musela zákonitě přijít léčba Johnyho jarní pohodičkou (JJP). Vandr se šťastným číslem 7 nás zavedl za humna, do krajů magických Skryjských jezírek, do dětských pohádkových vzpomínek a do krásných Křivoklátských lesů.
Léčba Johnyho jarní pohodičkou
Nebyl to jen ŘPP, po čem jsme si museli odpočinout. Z několika měsíčního sezení doma kvůli koronavirové pandemii už nám pomalu začínalo hrabat. O to větší bylo těšení se na pročištění hlavy víkendovým vandrem. Nechtěli jsme ale riskovat, že po Ondrovo Back to roots a Řehysovo pekle se do třetice budeme muset obejít bez hospod. Původní termín vandru jsme proto skoro o měsíc posunuli, abychom měli jistotu, že budou mít alespoň někde otevřeno.
Posun termínu nám ale přivodil menší komplikace. V první řadě jsme nadšení level 1000 museli dočasně stáhnout alespoň na půlku, abychom to vůbec vydrželi. Jak se blížil finální termín vandru, začala se s tím přímo úměrně kazit i předpověď počasí. Z toho měl velkou (zákeřnou) radost především Řehys, který nám nadšeně sdílel screeny s předpovědí deště a bouřek. Naštěstí jeho prosby zůstaly nakonec nahoře nevyslyšeny. Třetí a největší ranou bylo náhlé odřeknutí Ondrovy účasti v samotný den odjezdu.
Zprvu jsme mysleli, že jde o takový velko-vontský joke, protože tohle by fakt nešlo. Bohužel se ale ukázalo, že to vtip není a Ondra se musí postarat o nemocného pejska. V tuhle chvíli už nemělo smysl vandr dále přesouvat a tak jsme poprvé v historii vyrazili na vandr bez Velkého vonta.
Jedeme do Lubné
Mělo to ale i některé výhody. Třeba to, že jsem nemusel jít na benzinku kupovat mapu, protože bez Ondry by do ní stejně nikdo nekoukal.
Na začátek jsem udělal Řehysovi drobnou úlitbu a opět jsme vyrazili z jeho oblíbené stanice Kladno-Rozdělov. Na klasiku jsme se při odchodu loudali a vlak stihli jen tak tak, asi o 10 vteřin.
Do vlaku jsem si přichystal speciální léčivý likér zvaný Sloní moč. Výsadu prvního přípitku získal za zásluhy na minulém vandru Řehys. Moc se mu do toho ale nechtělo. Nakonec jsme si sloní moč vychutnali všichni a cesta do Rakovníka nám hezky ubíhala.
Plán na první den byl, hlavně žádný stres. Proto jsme si na mezizastávce v Rakovníku udělali více než hodinovou přestávku a navšívili příjemnou hospůdku u koupaliště. A ač nebyl Velký vont fyzicky s námi, v našich telefonech nás doprovázel všude.
Po pár pivech na koupáku došlo na to, na co jsme se dlouho těšili. Šátis nám představil, na čem během karantény tvrdě pracoval. My dva fotrové/pupkáči s Řehysem jsme mu jen tiše záviděli.
To, že jsme si nechali ujet první vlak do Lubné, se ukázalo jako velmi prozíravý tah. Jinak bychom nepotkali Jindru alias Giuliana Carpaciho.
Je to věc stylu a přesvědčení
Když v Rakovníku nastupoval do přeplněného jednovagónového vláčku postarší pán a my mu nabídli volné místo u nás, netušili jsme, že se z toho vyklube přátelství na celý večer. Ihned si ochotně přihnul ke sloní moči a se zájmem poslouchal naše příběhy. Říkal si Giuliano Carpaci, rodák z Lán.
Asi po třetím panáku moči, kterou nám tím v podstatě vyžahl, nás zasvětil i on do svého příběhu. Povídal nám o tom, jaké to bylo zlaté za PANA PREZIDENTA Ludvíka Svobody. Naučil nás písničky tak sprosté, že to sem ani nemůžu napsat, a zasvětil nás i do tajemství nestároucí módy. „Já říkám, je to věc stylu a přesvědčení.“ Vysvětloval, když nám ukazoval oblek, který nosí celý život. „Sako je sice staré, ale mám v něm 2 fungl nové dírky.“ Ukazoval, když si zapaloval cigaretu stylem, že si celou hlavu schoval dovnitř saka. Nebyl to ale jediný vylepšovák. Sandále s ponožkami se na promáčenou cestu hodily taky skvěle. „Koukněte, tady tu vodu naberu a tady zadem mi zase vyteče.“ Což demonstroval hned u další kaluže.
Pod podmínkou, že mu zaplatíme malé pivo, nás doprovodil až do Lubné, do hospody. S mottem: „Neuč starého orla lítat“ nám odprezentoval i velmi neortodoxní rady alkoholikům. „Já jsem alkoholik, ale já jsem se dobrovolně přiznal…“ takže pivko si dát v klidu můžu.
V hospodě v Lubné nás představil i svým kamarádům. Jestli měli radost, že ho opět vidí, nevíme. U vchodu nás paní hostinská přivítala pozdravem: „Co čumíš?“ Další kamarád se na Giuliana obořil se slovy: „Byls dobrej, když jsi měl peníze, ale teď už ne.“ Nakonec se z nich ale vyklubali docela milí lidé.
„Co je dědku, zase budeš chtít odvízt?“ Pronesla paní hostinská při další návštěvě zahrádky a vnukla nám tím hříšnou myšlenku.
Vonti mají pré
Začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že už je celkem hodně hodin a na hrad Krakovec, naší další zastávku, je to ještě 10 km cesty. Jaké by to asi bylo, dojet tam autem a ještě stihnout otevřenou hospodu u hradu…? Věděli jsme, že Velký vont by se za toto doma v posteli obracel. Takové pošlapání vandrovské myšlenky. Jenže Velký vont tu dneska není… A kdy jindy si to můžeme zkusit…?
Než jsme si ale stačili promyslet, jestli je to dobrý nebo blbý nápad, rázně nám zavelela paní hostinská a ani nevíme jak, a už jsme si to autem štrádovali na hrad.
Jen co jsme vystoupili z auta, odchytli jsme Honzu, nejšťastnějšího cyklistu na Rakovnicku. Ten se s námi ochotně vyfotil a ihned si zapsal adresu tohoto webu, který teď s chutí po večerech pročítá. Zdravíme, Honzo! 🙂
A najednou jsme byli tady, u hradu Krakovec. Dětského hradu, kde rytíř Brtník z Brtníku popíjí francovku a jeho dcera Leontýnka trhá kopretiny.
Přijeli jsme ještě za světla a Řehys se Šátisem tak měli v hospůdce u hradu konečně prostor probrat svoje staré bolístky. Když se setmělo a chlapci si to vyříkali, jali jsme se obdivovat genius loci a fotogeničnost hradu.
Utábořili jsme se přímo za hradem. Postavili plachtu, protože mělo brzy pršet, a po krátké „diskotéce“ z mobilu jsme zalehli. Řehys chtěl jako hrdina spát mimo stan, ale asi po třech kapkách si to rozmyslel, dorazil pod plachtu a v nepozorované chvilce ukradl Šátisovi polštářek a usnul. Chudákovi Šátisovi, který půl hodiny hledal svůj polštář, jsem místo toho nabídl mikinu plnou moru, která ležela opodál, v domění, že je Řehysova. Bohužel jsme ráno zjistili, že nebyla a pak jsme se celý den drbali…
Křížem krážem potokem
Ráno jsme krátce pojedli Řehysova špíčku a představovali si, jaké by to bylo krásné, dát si k tomu i horký čaj, na který se ale Řehys vykašlal, a nechal ho doma.
U mapy pod hradem jsme udělali krátkou poradu, kde jsem klukům odprezentoval trasu, která nás čekala. Tak těžké to ale nebylo, protože celá trasa vandru byla po červené.
A že to byla luxusní cesta. Po půl hodině v promáčené trávě přestal fungovat Gore-Tex i na zbrusu nových botech. Z nebe na nás mírně poprchával déšť štěstí a to nebylo zdaleka vše. Velmi brzy jsme dorazili k potoku, který nás provázel dalších 15 kilometrů.
Poprvé, když jsme ho museli překročit, to byla docela zábava. Když jsme ale potokem šli už po 20-té v průběhu 3 kilometrů, tak už to nebavilo ani mě. A to jsem byl od začátku připraven hodnotit trasu desítkou.
Paloučekgate revival
Naštěstí ve chvíli největšího zoufalství jsme konečně objevili náš palouček. Byla to kombinace toho nejlepšího ze všech paloučekgatů všech vandrů dohromady. Jediné místo široko daleko, kde se dalo schovat před deštěm, v klidu si dojít na záchod a prostě jen tak odpočívat, koukat na tůňku a užívat si pohody. Chvíli jsme i přemýšleli, že se tady usadíme, postavíme si domeček a bude nám tu dobře.
Navíc v tu chvíli se dokonce roztáhly mraky a vysvitlo slunce. Brzy jsme pochopili, o co tu vlastně jde. Za rohem jsme totiž našli pamětní desku, na které stálo: Odpočívej v pokoji. Jindra † 6. 6. 1920. Tedy na den přesně 100 let. A my věděli, že se stalo něco magického.
Od té doby nám bylo zase fajn a cesta krásně ubíhala. Dokonce ani překračování potoků nám už nevadilo, protože jsme se v průběhu stali mistry v této disciplíně.
Řehysovo pomýlení
Jenže nic netrvá věčně. Kilometry přibývaly, hlad se zvětšoval, ale hospoda byla ještě stále daleko. Museli jsme tedy vzít za vděk i poslouchání Řehysových příběhů.
A právě jedním takovým příběhem nás svedl na zcestí. Ze slušnosti jsme se s Šátisem zaposlouchali do vyprávění, že jsme úplně přestali sledovat cestu a najednou se ocitli v místech, kde červenou značku těžko pohledat.
Nevím, jestli to byl od Řehyse úmysl nebo ne, i když něco takového by u něj rozhodně nebylo překvapením. Nicméně tentokrát jsem nebyl hlavní obětí jako obvykle já, nýbrž on sám. Zatímco někteří z nás si inteligentně zuli boty, potokem se probrodili a ještě se u toho osvěžili, Řehys zvolil styl na Mojžíše. Prostě to projít a doufat, že se potok na chvíli rozkročí. Bohužel pro něj, potok se nerozkočil a Řehys měl po zbytek vandru v botách poněkud vlhko.
Odpolední pohodička
V průběhu pozdního odpoledne jsme konečně dorazili do Zvíkovce do Hostince U šesti trampů. Dali jsme si výbornou hrachovku a výpečky a trochu nechali usušit ponožky. Jak už to tak bývá v tomto kraji, i tady byla paní hostinská trošku svérázná. Po 3 měsíční koronavirové pauze jí najednou přišla plná hospoda, takže byla pěkně ve stresu, což nám patřičně vyčítala při každém našem pokusu o objednávku nebo placení.
Cesta ze Zvíkovce byla s plným břichem už pohoda. Jak laňky jsme vyběhli kopeček, minuli smrky nezvykle upravené do tvaru palem a dorazili do Hradiště.
Co čert nechtěl, i tady měli otevřenou hospůdku. A jakou. Absolutně krásnou, čistou, pohodovou hospodu U Mongola. A protože jsme na JJP a ne na ŘPP, tak jsme se rovnou stavili na jedno do pohody.
Z hospody doslova čišela domácí atmosféra. Paní hostinská rozdávala hostům topinky s česnekem (proti COVIDu) a nosila nám pivo, aniž bychom si ho museli sami objednat. Vrcholem domácí pohody bylo, když štamgasti rozdělali před teráskou gril a začali na něm dělat maso.
Krásná vůně dřevěného uhlí a propečeného masíčka se linula po celé terase. Zřejmě na nás bylo vidět, jak nám tečou sliny, jinak si nedovedu vyvětlit, že ve chvíli, kdy jsme se už chystali zvedat, nám na stole přistála 3 propečená stehýnka. Prostě jen tak. Nádhera. Na rozloučenou jsme si pak dali s grilmeisterem zelenou a vyrazili dál ke Skryjským jezírkům.
Když jsme dorazili k jezírkům, slunko se už pomalu chystalo zapadat.
Z plánované koupačky tak sešlo a já musel dát zavděk alespoň malému osvěžení nohou. Voda byla ale fakt studená, takže jsem se zmohl leda tak na zapózování na fotku a rychle z vody. Jezírka ale jinak krásná. A dokonce jsme měli tuhle romantiku, až na 3 pomatené Rusy ve značkových džínech, šatičkách a teniskách, kteří si zřejmě jen narychlo vyskočili z helikoptéry na selfíčko, téměř jen pro sebe.
Řehys jako Gladiátor
Od jezírek jsme se vydali do městečka Skryje, které v minulosti proslavil známý paleontolog Joachim Barrande.
Cestou do Skryjí jsme si užili ještě o krapet víc romantiky než u jezírek. Západ slunce, který prozářil zlatavé pole nemohl nechat chladným nikoho. Zdaleka nejvíc ale pohnul s Řehysem, jemuž navodil vzpomínky na léta strávená v meliorologickém ústavu. A než jsme se se Šátisem stačili vzpamatovat, Řehys už kráčel doprostřed žitných lán a hladil při tom jednotlivé klasy konečky svých prstů stejně tak, jako kdysi Russel Crowe ve slavné scéně z Gladiatora.
Skryje pro nás byly jinak ale velkým zklamáním. Ve městě, kde dvě třetiny náměstí zabírají hospody jsme ani v nejmenším nečekali, že by mohli mít všude zavřeno.
Naštěstí jsme díky novým kamarádům z předchozí hospody měli záložní plán. Večeři jsme si tak dali v příjemném srubu U Vydry v blízkém kempu Ahoj.
Vedle dobrého jídla a průměrného piva jsme tam mohli poslouchat i světonázory cyklofašistky na elektrokole, která si s přítelem přisedla k vedlejšímu stolu. Nejprve se podivovala nad tím, proč jsou v AUTOkempu auta, brzy ale přešla na těžší kalibr. Během pár desítek minut vysvětlila všem, co to vlastně je koronavirus, odkud přišel, kdo za tím vším stojí, co že je to za spiknutí, proč mezi sebou bojuje Čína s Amerikou a jak to bude letos v létě vypadat v Chorvatsku. Chvílemi se nechytal ani její přítel, což Šátis trefně zhodnotil slovy: “Ty vole, tohle doma fakt nechceš.”
Večer s písničkou
Lehce před půlnocí jsme vyrazili dál na noční túru. Mysleli jsme si, že pro dnešek jsme slyšeli už všechno a čeká nás už jen pár kiláčků k nocovišti. To jsme se ale mýlili. Pravý vrchol večera nás totiž čekal na druhé straně řeky.
Objevili jsme tam parádní trampskou osadu s kioskem. Zábava byla v plném proudu. Kytáry, trampské písničky, pivo proudem… Nejprve jsme si nesměle sedli stranou, že jen na chvilku posedíme a půjdeme.
Jak jsme se ale rozkoukali, objednali jsme si pizzu a brzy se připojili do hlavního sálu. I přestože jsme znali tak třetinu písní, co hráli, nebránilo nám to ve veselém krepčení.
Nakonec jsme se ale radši kolem druhé ráno utrhli, protože bychom už taky možná nikam nemuseli dojít, a nás čekala ještě daleká cesta k Týřovicím.
Pokračovali jsme v krasozpěvu, a tak nám příjemná cesta kolem Berounky hezky ubíhala.
Zapěli jsme si tu našu (ať už je to kterákoliv), postupně vystřídali hymny všech předchozích vandrů a samozřejmě jsme nezapomněli ani na hymnu tohoto vandru, Zlatíčka od Kapitána Dema. Tu jsme si přehráli asi tak 5x za sebou.
Nejhorší pasáž vandru jsem si takticky nechal na závěr večera, kdy už nikdo (včetně mě) nebude moc remcat. Přesně takový byl krpál k nocovišti. S vypětím všech sil jsme ho celí zpocení zdolali. Rozbalili tábor a padli.
Nedělní procházka
Moc často se poslední dobou na vandrech nestává, že bychom v neděli ráno byli tam, kde jsme plánovali být. Většinou míváme mnohokilometrový skluz. Pravda, dost nám tentokrát pomohl Drink&Drive v Lubné. Nicméně byli jsme na místě a před námi stála už jen nedělní pohodo-túra s jedním stoupáním.
Po sbalení plachty a spacáků jsme si dali rychlou snídani a vyrazili. Teprve teď jsme pořádně docenili, že ten noční krpál už máme za sebou.
Po vcelku klidné cestě jsme brzy dorazili na brunch do Nezabudické hospůdky, největšího gastro překvapení vandru. V mapách byste si ji při plánování trasy skoro ani nevšimli, byla by to ale velká škoda. Z vyvýšené terasy tady můžete pozorovat kopečky podél Berounky a u toho si vychutnávat skvěle natočenou plzeň. A to jídlo… Přes Šátisovo doporučení, že to asi nebude jak v Dishi, jsem risknul burger. U burgeru totiž nikdy nevíte, co dostanete. Tentokrát jsem se ale trefil parádně, snad skoro lepší než v tom Dishi.
Great Buková Mountian
Po pauze nás čekala už jen závěrečná pasáž, obávaný výstup na vyhlídku u Velké Bukové.
Po nočním výšlapu se nám do něčeho dalšího podobného vůbec nechtělo. Drželo nás jen vědomí toho, že je to už naposled. Zatli jsme zuby a vyrazili po červené nahoru.
Cesta byla náročná, ale kupodivu i dost zábavná. Vedle úzké strmé cestičky byl hluboký kaňon a celé to vypadalo jako v pralese. Neměli jsme tak ani moc prostoru nad cestou přemýšlet a spíš jsme si dávali bacha, aby nám to nikde nepodklouzlo.
Celí udýchaní a upocení jsme dosáhli vrcholu. Ten se nám odvděčil parádními výhledy.
Dali jsme si na kolovačku vítězné pivo, poslední z našich zásob, a kochali se panoramaty.
Roztoky – konečná
Zatímco jsme se vydýchávali na vyhlídce, Řehys vehementně orodoval za to, abychom vandr předčasně ukončili v Roztokách a ne až na Křivoklátu, jak bylo plánováno. Vzal jsem si chvíli na rozmyšlenou, ale nakonec jsem uznal jeho argumenty jako validní. Přeci jen další 2 kilometry po úzké a rušné silnici, kde se nedá moc kam vyhnout, by nebyly úplně ono a mohlo by to pokazit pozitivní dojem z celého vandru. Definitivní rozhodnutí pak přišlo ve chvíli, kdy kolem nás projížděl dav asi 80-ti motorkářů na fichtlech. Tohle už fakt nechceš.
Navíc Roztoky jsou pro nás starou známou. Zpravidla jde o výchozí stanici na Koťákově Casual Friday vodě. Nakoupili jsme tak pití u našeho oblíbeného Vietnamce a v klidu si vychutnali poslední pivko ve Vodáckém tábořišti Mezi mosty.
Tam jsme také potkali našeho řidiče autobusu, který si dával siestu. Jak už jsem napověděl, na cestu domů jsme museli vzít zavděk autobusem. Na druhou stranu, byl to přímý bus z hospody až k baráku, takže nám to moc nevadilo. A za hezkou hodinku jsme si už doma dávali osvěžující sprchu.
One comment: On Vandr s vonty 7 – Křivoklátsko (Jaro 2020)
Díky za inspiraci a zábavné čtení! 🙂 Chystám na letošek Velikonoční čundr pro partu podivočených kamarádů z Oslavky a je díky vám rozhodnuto. Jde vidět, že jste si to kluci užili.