Nečekaná trasa, podivné jídlo, neotřelé výhledy a nové schopnosti. K tomu navíc velké emoce, zrada, bolest a slastná úleva. To vše během jednoho jediného dne. Po 5 letech je tu opět extrémní porce kilometrů. Nabušený Vandr Extreme 2 právě začíná!
Neočekávaný podzim
Od posledního řádného vandru z jara minulého roku uplynula již řada měsíců. Nás, notorické vandráky, tak začínaly už pekelně svrbět nohy. I přes 10měsíční absenci pochodů jsme ale minulý rok přeci jen tak úplně nezaháleli. Rok 2024 byl totiž pro vonty velmi významným. Po tom, co jsme koncem dubna na mém vandru v České Sibiři překonali rekord v ušlých kilometrech po silnici, jsme vůbec netušili, kam nás zavede. Byli jsme maximálně tak v očekávání, jestli Šátis zvedne hozenou rukavici, a naplánuje na podzim silnic ještě o trochu více. Sled událostí ale nabral úplně jiné tempo.
Místo očekávaného highlightu podzimu – tedy vandru – jsme nejprve absolvovali vydařenou rozlučku se svobodou a následně svatbu, kde jsme zdárně oženili našeho Velkého vonta, abychom hned pár týdnů na to měli další důvod k oslavě. Tentokrát jsem se nejvíce radoval já. Narodil se mi do třetice všeho dobrého třetí mini-vont. Holky jsem se doteď i přes svůj pokročilý věk ještě nenaučil. Vánoce jsme oslavili tradiční vontskou besídkou, tentokrát po letech v Hlavním městě, a úplný závěr roku korunoval Tylovka silvestr až do brzkých ranních hodin.
Přes všechny úspěchy a povedené akce jsme se ale nemohli zbavit dojmu, že nám něco chybí. Byly to kilometry v našich nohách. Hned, jak nám to došlo, domluvili jsme si porci přímo extrémní. Na druhou polovinu druhého měsíce jsme svolali náš druhý Vandr Extreme.
Plánování trasy
Na rozdíl od standardních vandrů nemá Vandr Extreme pevně stanovená pravidla organizace. Pevný je jen jeho koncept, tedy ujít co nejdelší trasu v průběhu jednoho dne. Klidně bez hospod, jde hlavně o šlapání. Toto je důležité si uvědomit. Dokonce i řada z nás, včetně mě, má s rozlišením klasického poklidného vandru s vandrem extrémním často problémy. Snadno se tak může stát, že na Vandru Extreme jdete pohodové tempíčko, vysedáváte v hospodě a teprve se setměním zjistíte, že jste sotva v polovině naplánované trasy. To pak může dosti bolet.
Protože se do organizace vandru nikdo moc neměl, proaktivně jsem se jí chopil já. Šel jsem na to logicky. Na Vandru Extreme není potřeba zavděčit se itinerářem plným restaurací, paloučků a skvělých míst pro spaní. Je vhodný pro prozkoumání hůře dostupných lokalit, které se pro standardní vandr nehodí. Bylo mi trochu líto, že jsme na podzim nešli fejkovou naplánovanou trasu, především její část přes bývalý vojenský prostor Ralsko, kam jsem se chtěl již delší dobu podívat. Volba byla tedy jasná. Vědom si naší kondičky, naplánoval jsem trasu na krásných 25 kilometrů přes všechny dominanty Ralska. Bídu, jakou jsem za to dostal, bych nepřál nikomu. 😄
Šátis: „Víš, my jsme si s Ondrou říkali, že by ten vandr šel naplánovat líp.“
Ondra: „25 kiláků není žádný Extreme.“
Šátis: „Já na tu tvoji trasu koukal a už jsem z ní naplánoval normální vandr, kterej bude daleko lepší.“
Ondra: „Já už mám taky mnohem lepší trasu na tenhle Vandr Extreme.“
Do velké míry zhrzeně, ale zároveň i trochu rád, jednak, že to nemusím dělat, a jednak, že s 25 km jsem ostatní asi opravdu podcenil a furt to v nich ještě je, jsem přenechal organizaci Ondrovi. Ten tradičně zvolil opačnou taktiku než já. Místo, aby představil trasu 2 měsíce před vandrem, nás napínal až skoro do posledního dne před odjezdem, aby už nezbyl čas na remcání. Finální trasou se stala téměř 40km hřebenovka ze Všenor do Jinců, slibující krásné výhledy na Český kras.
Cesta na start
V nekřesťansky brzký čas, 5:50 jsme si dali sraz na chodbě a vyrazili na bus, tipujíce cestou, jestli se k nám na další zastávce připojí i Řehys nebo se nás bude snažit dohnat v závěsu za autobusem na své elektro-koloběžce.
Stihnul to bez problémů, a tak jsme se v mrazivém ránu dostali do Zbečna, kde nás zanedlouho nabral náš první vlak.
Ve vlaku jsme se konečně mohli trochu uvolnit a započali náš klasický vandrovský rituál, co vlak, to jedna plechovka. S mezizastávkou ve zmodernizovaném Berouně, na jehož rozvoji má lví podíl i náš Velký vont, bývalý to ředitel místní investiční instituce, jsme se dalším spojem dostali až do naší počáteční destinace, Všenor.
Začínáme, na zdraví…
Do Všenor jsme přijeli ve skvělém rozmaru, který se nás držel minimálně po dvě třetiny našeho putování.
Stejně jako u prvního Vandru Extreme, kdy jsme krátce po startu míjeli Cvokařské muzeum, jsme i nyní narazili na zařízení obdobného typu,
tentokrát na terapeutickou kliniku. Jestli nám tím chce vesmír něco sdělit, tak vůči jeho snahám zůstáváme zatím stále imunní.
Těžko by jinak šel vysvětlit náš ranní atak na místní vietnamskou večerku, kde jsme zakoupili hned tu největší lahev Jägermeistera, kterou tam měli, abychom vzápětí u stolečku za obchodem propukli v oslavu života. V 8 hodin ráno a po asi 1,5 ušlých kilometrech. Nutno dodat, že teplou medovinu, kterou jsme měli připravenou na zahřátí, jsme stihli zlikvidovat už dávno předtím při mrazivém čekání na vlak ve Zbečně.
Po posilnění do všech končetin jsme se v rozvrkočené náladě konečně vydali na cestu.
První zkouškou odolnosti byl hned zkraje trasy krpál na rozhlednu Korunka. Naštěstí to byl za celý vandr jediný výraznější výšlap. Zbytek cesty jsme putovali v pohodě po mírně vlnité rovince.
„Skvělé“ výhledy
Ranní rozcvička ale stála za to. Brzy se nám odkryla majestátnost nově vybudované stavby. Celí natěšení na skvělé výhledy jsme hltali poslední metry k rozhledně.
S výhledy to však dnes zůstalo pouze u slibů. Jen, co jsme přišli blíže, rozzářila se na nás cedule ZAVŘENO. Chvíli jsem vnitřně bojoval sám se sebou. „Přeci nás nějaká cedule nezastaví.“ „Vždyť je to jen obyčejná rozhledna, jako stovky jiných, co se asi může stát?“ Už jsem byl rozhodnutý jít nahoru a vyšvihoval nohu k překročení řetězu, když tu jsem spatřil hned vedle ještě jednu ceduli: Prostor je monitorovaný kamerami. Ve vteřině se mi vybavilo, jak mi budou chodit výzvy s pruhem, jak se budu muset dostavit na vysvětlení, jak ve správním řízení budou použity jako důkazní materiál fotky z tohoto článku a další pruda, co mě čeká. „To mi za to nestojí,“ uvědomil jsem si. Elegantně jsem vybral krok do výkruty, jakože si protahuji nohy, a celou rebelii si v tom okamžiku rozmyslel.
Místo toho jsme si připili na zdolání vrchu a v poklidné atmosféře vyslechli nejnovější příběhy ze života našeho starého známého přítele Sýkory a jeho gangu.
Z Korunky jsme se vydali polykat kilometry příjemnou cestou po vrstevnici, doufajíce, že výhledů si užijeme po Hřebenech ještě spousty. Nestalo se tomu tak. Velký vont sice naplánoval trasu s potenciálem, bohužel se ale díval do map z 18. století. Za posledních 300 let tu totiž vyrostl poměrně hustý lesní porost, který jakýmkoliv rozhledům bezpečně bránil.
Jsme ale banda kreativní a zábavu si vždycky najdeme. A někdy nemusíme ani moc hledat a najde si nás sama. Zledovatělá cesta pod popraškem sněhu nám vymyslela skvělý program. Z vandru se zanedlouho stala soutěž v počítání pádů. Opakovaly se zhruba v intervalu co 10 minut, to jiná osoba. Nikdy jste si nemohli být jisti, kdo uklouzne jako další.
Velmi jsme proto ocenili možnost vypilovat své ledové manévry nanečisto na zamrzlém mokřadu, který se zjevil přímo před námi. Nejlépe se to podařilo Šátisovi, který byl po pár minutách tréninku v krasobruslařském umu k nerozeznání od svého přítele Radka Smoleňáka.
Pauzička u kláštera
Vybaveni nově nabytými schopnostmi jsme pokračovali dále. Zanedlouho jsme dorazili k poutnímu areálu Skalka s příjemnými 10 kilometry v nohách. S rostoucím počtem turistů na cestě jsme cítili, že u kláštera nás nejspíš bude čekat pauza i s občerstvením, ve které jsme už ani moc nedoufali.
Tentokrát jsme se ale dočkali. V místě s velmi pozitivní atmosférou jsme si objednali svařáček na zahřátí s pivem na žízeň a bedlivě sledovali Řehyse, kdy konečně vytáhne ze svého batohu špíček, čímž by naplnil svou hlavní úlohu na vandru.
Řehys se sklání do batohu, zaštrachá v něm a významně vytahuje papírový balíček s uzeninou. „Už je to tady,“ plesáme, zatímco se nám v ústech začínají tvořit sliny. Rozkládá ho na stůl a rozbaluje. Všichni netrpělivě sledujeme každý jeho pohyb. Jenže po špíčku ani potuchy. Místo toho Řehys hrdě hlásí: „Mám pro vás novinku. Klobásky. Dostal jsem od řezníka zadáčo zbytky.“ Takže místo špíčku dostaneme odřezky starých klobás, které by jinak skončily pro psa… Ach…
Bylo by ale nefér jenom hejtit. Pravdou je, že klobásy zmizely ze stolu rychlostí blesku. Daleko dříve, než jsme vůbec byli schopni vypít naše půllitry.
Čunčí huba
Ze Skalky jsme se odebrali po Hřebenech do další stanice, na oběd do vyhlášeného místního podniku, Čunčí huby – U Dernerů, vzdálených necelou hodinku.
Poprvé se nám dnes otevřel výhled i na něco jiného než na stromy napravo a stromy nalevo. Byli jsme z toho u vytržení. Rozhlíželi jsme se neustále sem a tam, z jedné strany na druhou. Byli jsme jako děti, když poprvé přijdou do hračkářství. Ani jsme si při té kráse nestihli uvědomit, že celou dobu pochodujeme. A najednou, jako bychom prstem luskli, jsme stanuli před Čunčí hubou.
Stačil jen letmý pohled do menu, aby se nám opět spustil Pavlovův reflex. Řízečky a guláš na pozdní oběd bodly dokonale. Fotodokumentace bohužel chybí, neboť jsme doplňovali energii do svých zařízení. Především můj 4 roky starý iPhone se předvedl, když se ze 100 % dokázal vybít na nulu za pouhé 3 hodiny, a to i v úsporném režimu. Nicméně věřte, že zatímco oběd nám sedl perfektně, tak dát si „jako za mlada“ soutěž v exování piva, už zase tak moc dobrý nápad nebyl. Nebylo ale zbytí. Právě jsme se totiž dozvěděli zdrcující zprávu, Šátis nás opouští dříve a zbytek vandru s námi nedojde.
Odchod Jedie
Ačkoliv se nám to snažil všelijak vysvětlit, že prý jede druhý den na hory a musí si zabalit, že je starej a bolí ho klouby, že musí před cestou odpočívat a spousta dalších chabých výmluv, jeho slova nepadala zrovna na úrodnou půdu. Jestli jsem popisoval bídu, co jsem dostal po naplánování trasy, jako velmi nepříjemnou, tak to, co zažíval Šátis při cestě k rozcestí Stožec, kde se s námi měl rozloučit, se s tím nedalo vůbec srovnávat. Naše rozhořčení nad tímto Jidášem neboli, jak říkáme v Ameru, Jediem vole, neznalo mezí.
Nakonec jsme se s jeho odchodem vyrovnali pěkně soudružsky, po Stalinsku. Nechali jsme ho vymizet z fotografií a dělali, jako by s námi nikdy nešel.
Nedalo se nic dělat. Museli jsme pokračovat dál. Horší ale bylo, že jsme si právě uvědomili, že se začíná pomalu stmívat a nám zbývá ještě 18 km do konce cesty. Museli jsme sakra šlápnout do kroku.
Krize
A to jsme také udělali. Jenže ťapkat si takhle ostrým tempem po zledovatělé silnici znamenalo jediné. Ještě více se nám zkrátil časový interval mezi pády uklouznutím.
Zatli jsme zuby a šli. Pět kilometrů, deset kilometrů. Postupně, vytrvale a bez přestávek jsme ukrajovali metr po metru.
Setmělo se již úplně a my pořád pokračovali. Zákonitě přišlo to, co přijít muselo. Přišla krize. A její největší obětí jsem se stal já.
Množství pádů se s ochablými a namoženými nohami ještě znásobilo. Při každém kroku jsem cítil bodavou bolest do palců a děsil se okamžiku, až si doma prohlédnu obří puchýře. Navíc mě kvůli špatnému držení těla začala strašně brát záda. Dospělo to až do bodu, kdy jsem na klidném místě padl na zem, že si potřebuji záda narovnat. Úleva to byla ohromná. Už jsem se nechtěl nikdy zvednout, prosil jsem ostatní, ať mě tu nechají, že si jen trochu odpočinu a ráno to dojdu.
Nenechali mě tam. Ondra mě přelstil tvrzením, že do konce trasy zbývají už jen dva kilometry (přičemž ve skutečnosti to bylo asi sedm). Sebral jsem poslední zbytky sil a zvedl se. Zbytek cesty jsem šel jako mrzák z jedné strany podpíraný Ondrou a z druhé Řehysem. S velkou mírou sebezapření jsme nakonec všichni, jako jeden muž, dorazili do naší cílové stanice, na nádraží v Jincích. A to jen pouhou půl hodinu po odjezdu „našeho“ vlaku.
Dojezd
Hurá! Taková úleva. Lavička na nádraží byla největší odměnou, jakou jsem si v tu chvíli mohl přát. Ani nevím, jak dlouho jsme čekali na další spoj. Mohla to být hodina, ale mně to přišlo jako 5 minut.
Zanedlouho jsme se tak hřáli ve vlaku do Příbrami a pozvolna rozdýchávali dnešní zážitky. Čekal nás už jen dojezd domů.
Ten přišel po hodinové čekačce na nejvíc nelogicky zorganizovaném autobusáku v Příbrami. Čekání na spoj do Prahy jsme si zařídili každý podle svého. Zatímco Ondra třikrát obešel celé nádraží, aby našel autobus do Prahy, Řehys se při stejném úkolu zatoulal v místní nádražce. A já? Já si prožíval dojezd se vším všudy. Shrbený s kapucí na hlavě a třesem v končetinách jsem si sedl na lavičku uprostřed nádraží, rozbalil igelitku a cpal se rohlíkem s paštikou. Od kdejaké fetky na dojezdu k nerozeznání.
Bus do Prahy jsme díky Ondrově investigativě našli, a to zcela mimo prostory autobusového nádraží. Celí rozlámaní jsme se z něho pak v Praze vykodrcali a na úplně poslední úsek na Kladno si radši zavolali Bolta. Na další přestupy už neměl sílu nikdo z nás.
Extrémní vandr s extrémními zážitky jsme nakonec zdárně dokončili. 💪 Krvavé puchýře na palcích jsem sice léčil ještě dobré 3 týdny po něm. Celková únava ale odešla záhy a zážitky zůstaly. Nakonec jsme za jeden den s drobnými zacházkami oproti původní trase ušli úctyhodných 41 kilometrů, což předčilo i některé naše 3denní klasické vandry a hravě to strčilo do kapsy i náš první Vandr Extreme. A aby dobrých zpráv nebylo málo, už v květnu nás čeká další, v pořadí 16., Vandr s vonty.
