
Stalo se naší milou tradicí, že se každého půlroku vydáváme s partou Žlutých vontů na vandr. Tento podzim jsme však vyrazili na vandr, který už zcela jistě nepůjdeme. Proč? Všechny plány nám totiž změnila letní Volba Velkého vonta.
Velký vont si zvolil
Konečně. Po desítkách let důkladného vybírání, jak se říká, spadla klec a náš Velký vont, Ondra, si jednoho letního dne, jako poslední z celé party, vybral vyvolenou, kterou pojme za svou choť. Trvalo to dokonce tak dlouho, že někteří naši členové (já) se mezitím už stačili rozvést a reálně hrozilo, že Ondra nestihne svou svatbu před začátkem druhých kol. Snad i s vědomím tohoto tlaku vybrali budoucí novomanželé termín svatby zatraceně rychle, pouhé dva měsíce od zásnub. Zběsilé přípravy na rozlučku i svatbu tak mohly vypuknout.
Plánování rozlučky
Brzký termín svatby byl neúprosný a my zbylí vontové stáli před několika překážkami a dilematy. Předně jsme chtěli rozlučku se svobodou naplánovat tak, aby byla úplně dokonalá. Přeci jen, plánujeme to pro Velkého vonta a zároveň i pro člověka, který nám všem třem šel za svědka. Mělo by to být něco nezapomenutelného a zároveň osobního. Podobně složitou situaci měl i Ondra, který z nás musel zvolit jednoho, kdo to odsvědčí jemu. S tímto dilematem se však vypořádal velmi rychle, když neohroženě ukázal prstem na Šátise, jenž se tak rázem stal hlavním organizátorem rozlučky.
Další výzvou bylo najít vhodné datum. S tím jsem měl největší trable já, protože se mi už velmi rychle blížil termín narození mého třetího syna a obával jsem se, abychom to všechno do porodu v klidu stihli. Moc volných termínů nám tak nezbývalo, proto jsme udělali věc dosud nevídanou. Obětovali jsme termín podzimního vandru na rozlučku se svobodou, kterou jsme zároveň přejmenovali na Vandr, který už nepůjdeme.
Plánování nám pak šlo překvapivě snadno. Stačilo se jednou sejít v hospodě, kde jsme vymysleli asi milion nápadů, abychom se na to rozešli s tím, že jsme se nedomluvili vůbec na ničem a musíme se potkat ještě jednou a celé to v klidu probrat a naplánovat. Nakonec jsme to vyřešili manažersky a rozdělili si úkoly. Já zajistím logo, článek a trička, Řehys doprovodný program a Šátis všechno ostatní. A světe div se, fungovalo to. Zanedlouho jsme měli rozlučku naplánovanou do nejmenšího detailu.

Měli jsme vymyšleno všechno včetně falešné trasy vandru, aby Ondra nic nepoznal. Plánem totiž bylo nechat ho zabalit všechno na vandr a až na místě mu prozradit, že o žádný vandr nejde. Uspořádali jsme proto i tradiční tipovačku trasy, kde jsme si sladce vychutnávali jeho nevědomost, a nakonec ho nechali ji vyhrát a pochválili ho za to, jak krásně z indicií rozpoznal celou lokalitu.
Těšení se už nabíralo nejvyšších otáček, když do toho všeho vstoupila vyšší moc. Ondrovi několik dní před odjezdem zemřela babička. V tuhle chvíli neměl na žádný vandr ani pomyšlení a celou svou účast zrušil. Rezervace už byly nevypověditelné a my museli s pravdou ven. Nakonec se nám ho podařilo povzbudit a přesvědčit, že je dobrým nápadem, aby jel, užil si to a přišel tak na jiné myšlenky.
Večer U Řeháčků
S lehce upraveným programem jsme vyrazili do Liberce, kde se celá akce měla uskutečnit. Vyjeli jsme v pátek až na večer autem a já se stal vrchním řidičem a měl tak možnost natrénovat si jízdu s automatem ještě předtím, než mi Kaiser s Demeterem konečně pošlou můj nový vůz. V Liberci jsme se ubytovali a ihned vyrazili na naší první štaci, do pajzl restaurace U Řeháčků, ze které měl náš Řehys spoustu milých vzpomínek z minulosti.
Hned po příchodu nás okouzlila místní normalizační atmosféra. Bylo tu vše, jak má být, včetně štamgastů, výherního automatu, jukeboxu i neprolomitelného hesla na wifi: R3H4C3K-2023.

Když jsme po hodině a půl dojedli všechny chipsy, které Šátis objednával v domnění, že paní nerozumí jeho anglickému akcentu, jako BRAM – BŮR – KY, dovršili jsme naši návštěvu až k zavíračce. Na cestu jsme si nakoupili ještě jedno pivo a vyrazili směrem k hotelu doufaje, že v okolí narazíme ještě na nějaký jiný otevřený podnik.
Po letmé kontrole našich outfitů jsme zhodnotili, že vlastně velmi přesně reprezentujeme typické obyvatele našeho rodného města. Spíše, než Rychlé šípy, jsme totiž vypadali jako banda z Bratrstva kočičí pracky. Jediný rozpor jsme měli mezi tím, jestli se Řehys podobá více Štětináčovi nebo Bohoušovi. Dodneška se nám to nepodařilo rozlousknout.

Když jsme v Hanychově prošli kolem poslední zavřené hospody a zjistili od náhle se objevivšího kolemjdoucího, že jedinou šancí na další pivo by bylo zajít k Růžovi (nebo Růže), naznali jsme, že bude lepší pošetřit síly na zítřek a odebrali se na hotel.
Procházka na Ještěd
Protože jsme to první večer moc nepřepískli, mohli jsme si v klidu a bez kocoviny vychutnat hotelovou snídani. Snad jen Ondra s Šátisem trochu brblali, úplně se jim prý nezdál náš tenorový duet v chrápání, který jsme jim s Řehysem připravili na celou noc.

Hned po snídani jsme za nádherného pozdně letního počasí vyrazili k úpatí Ještědu, kde na nás již čekaly naše nabušené terénní koloběžky.

K lanovce jsme se dostali jako první asi půl hodinu před začátkem provozu. Celí hrdí jsme si prohlíželi naše vymazlené mašiny a naparovali se.

Moc dlouho nám to ale nevydrželo. Z El Massacre Downhill trati se postupně začal řítit jeden profík za druhým, každý plně ověšený značkovým vybavením na kolech za statisíce. Zanedlouho jsme tak v davu asi 50 lidí tísnících se před vstupem na lanovku byli za největší chudáky.

Všechny jsme radši pustili před sebe a v klídečku si vychutnali cestu nahoru kochajíce se výhledy do všech stran.

Ještědská trasa pro sjezdy na koloběžkách má jednu super vychytávku. Lanovka vás sice vyveze na kopec, ale k tomu, abyste mohli dolů, musíte nejdřív ještě 2 kiláky táhnout tyhle stroje do kopce až k vrcholu.

Mezi turisty kolem vysílače jsme tak působili trochu jako zjevení. Nikdo netušil, jak jsme se sem s koloběžkami dostali, ale každého to zajímalo a každý nám uštědřil radu, ať se na tom nezabijeme. A co víc, navrátilo se nám i ztracené sebevědomí. Když jsme se na vyhlídce občerstvovali sektem, přicházel k našemu stolu jeden turista za druhým, aby mohl hlasitě obdivovat naše koloběžky v domnění, že jsou naše vlastní.

El Massacre Downhill
Když jsme si dali na kuráž, čekala nás ta těžší část, sjet to celé dolů. Tedy těžké to bylo asi jen pro mě. Řehys po třech vteřinách od startu byl asi 100 metrů pode mnou a ostatní mu zdárně sekundovali. Byť jsme zdaleka nejeli hlavní trať, jako borci na kolech, masakr to pro mě byl tak i tak a strach v mých očích je myslím vidět i přes brýle.

Naštěstí na mě ostatní čekali u každé větší zatáčky. Bylo to potřeba nejen z důvodu, abych se neztratil, ale hlavně proto, abych mohl vždy aspoň na chvilku ochladit své doběla rozpálené brzdy.
Pozvolnější cestou jsme dojeli až k nádherně fotogenické vyhlídce u skokanského můstku, kterou jsme využili pro nafocení našeho dalšího cover setu.




Na cestu od můstku dolů vymyslel Řehys skvělou zkratku přes sjezdovku. Tady jsme si konečně mohli plně vyzkoušet terénní schopnosti našich vozů a když jsem při jedné menší nepozornosti sjel předním kolem do díry, měl jsem na chvíli pocit, jestli mě nečeká v kalhotách dáreček. Naštěstí všechno dopadlo dobře a když jsme konečně dole odevzdali koloběžky, pořádně jsem si oddychl. Dneska už mě žádný adrenalinový zážitek nepotká. Po zběsilé jízdě pak následoval zasloužený odpočinek.
Odpolední jízda
Nebyl ale dlouhý. Odpolední program byl našlapaný a po krátké úpravě účesů na pokoji jsme vyrazili do centra na motokáry. Čekaly nás dvě jízdy a já si nedělal iluze, že budu bojovat na předních pozicích. Dobrovolně jsem se tak odebral na závěr startovního roštu. Jaké bylo moje překvapení, když se ve mně objevil závodník a po několika kolech jsem začal stíhat přede mnou kroužícího Ondru, který dostal modrou vlajku a byl nucen mě pustit před sebe. Celý zbytek jízdy jsem se kvůli tomu musel otáčet za sebe a stresovat se, jestli mě nedohání.

Zcela vyčerpaný těmito nervami jsem pak druhou jízdu absolutně rezignoval na pravidla správného řízení a nezajel ani jedno slušné kolo. Místo toho jsem si jel pohodičku a zpovzdálí sledoval, jak ostatní závodí. Podle papírových předpokladů nakonec v obou jízdách dominoval Řehys následovaný Šátisem a s odstupem pak Ondrou.

Z motokár jsme se záhy přes krátkou zastávku v mekáči přesunuli do klidnějšího prostředí, které jsem doufal, že mi bude sedět o něco více. Další štací byla úniková hra Ztraceni v lese. Limit na ni byl 60 minut a obsahovala 4 místnosti. Když jsme se po 20 minutách konečně dostali do druhé místnosti a po dalších 30 minutách z ní nedokázali vyjít do dál, začal jsem, dívajíce se na tupé výrazy ostatních, pochybovat i o tomto. S drobnou nápovědou ale začaly úkoly odbývat jeden po druhém, a nakonec jsme se asi 30 vteřin před koncem limitu dostali za mohutného potlesku znuděného personálu ven. Bylo už na čase. V místnosti začínalo být už poněkud zatuchlo.

Odpolední jízda ale zdaleka nekončila. Zasedl jsem neohroženě opět za volant Ondrovo Mazdy a vzpomínajíce na závodění v motokárách nás jako ďas rychlostí 59 km/h dopravil na hotel. Odpověď na toto řádění na sebe nenechala dlouho čekat. Ondra ji brzy našel ve své datové schránce.

Večerní party
Na hotelu jsme se vyvoněli, načančali vlasy, naleštili plešky a na večerní akci si radši objednali taxíka. A byla to také zajímavá jízda. Pán nám celou cestu vyprávěl historky, jak ho předchozí zákazník přemluvil, ať s ním jde do bordelu a co tam všechno viděl za divy. V centru Liberce jsme pak bez pohnutí brvy projeli kolem zvracející babičky, která visela na zábradlí, aby nás taxikář nakonec po dopovídání příběhu vyhodil úplně jinde, než jsme chtěli.
Cestu do hospody jsme ale jako správní vandráci stejně našli. Začali jsme v irské restauraci Black Horse. Protože jsme byli ještě plní z mekáče, začali jsme nesměle s tím, že si dáme jen předkrm. Zatímco můj seafood chowder (tradiční krémová polévka) byl celkem vydatný, kluků paštika s toastem byla tak trochu jako jednohubka, takže si k ní brzy dopřáli ještě pořádného dvouručáka. Nakonec jsme jídlo dojídali asi ve stejném čase, neboť jsem na polévku dostal jen dezertovou lžičku a trpělivě ji doušek po doušku srkal za pobavených pohledů místní obsluhy.

Z Black Horse jsme se skrze dost zapadlou a depresivní zkratku přes vybydlené sídliště dostali do dalšího podniku, Pivního azylu. A to byla panečku hospoda. Výběr piv nekonečný, jen jsme měli trochu naděláno z místních hrozivě vypadajících štamgastů ověšených řetězy. Netrvalo dlouho a už se jeden z nich sunul k nám.
„Vyměním panáka za cígo,“ pronesl.
„Ale my máme jen iqos,“ odvětili jsme.
„Nevadí, tak vám aspoň řeknu vtip: Přijde potkan do elektra, koupit si televizi. Jakou chcete? Ptá se prodavač. LCD, LED, OLED? To je jedno, hlavně, ať to má dost kanálů.“
Po této kulturní vsuvce jsme se tu už cítili úplně jako doma. Objednávali si jedno skvělé pivo za druhým, rozjížděli jukebox, zahráli si fotbálek a obdivovali výzdobu na záchodech.
Když jsme se kolem třetí ráno loučili s obsluhou, vůbec jsme nechápali, že to tak uteklo. Na spánek jsme se ale ještě necítili. Hledali jsme proto místo, kde to ještě žije. A že jich v nočním Liberci není málo. Ukrajinská diskotéka se nám sice úplně nezamlouvala, ale všechno zachránila několika patrová diskotéka Lípa, kde jsme konečně mohli naplno rozjet naše taneční kreace.

Na pokoj jsme se dostali v dosti společensky unaveném stavu až nad ránem a když jsme kolem poledne dělali late check-out, recepční nám maminkovsky doporučila, abychom se šli před cestou domů ještě na chvilku projít. Byl to dobrý nápad. Procházka a polévka nám udělala dobře a my mohli v klidu vstřebat všechny včerejší zážitky.
Epilog: Svatba
Rozlučka se tedy povedla na jedničku. A nejinak tomu bylo i se svatbou. Ještě před odjezdem jsme se všichni čtyři sešli v barber shopu, abychom byli na svatební den šik. Nejvíce prokoukl Štěti… teda Řehys, pro kterého to byla úplně první návštěva podobného podniku v životě.
Bylo by překvapivé, kdyby si Velký vont vybral lokalitu obřadu na jiném místě nežli v přírodě. Vebrovy boudy s výhledem na Sněžku byly skvělou volbou pro vandráka tělem i duší. Všechno vyšlo tak, jak má. Počasí skvělé, nevěsta jako princezna z pohádky, ženich jako ze žurnálu a všude samé lamy.
Dokonce i ta opravdová přiklopýtala.

To, že i afterparty dopadla jako obvykle a čtveřice vontů (s malou výpomocí nového vonta – Řehysovy ženy) uzavírala celý bohatý program, už snad ani psát nemusím.
Našeho posledního vonta jsme tak zdárně oženili a já si hluboce oddychl, že nás porod nechytl někde nahoře na boudě a všechno klaplo, tak jak má. Novomanželům přeji do jejich svazku spoustu zážitků, pevné nervy a jen to nejlepší. A protože jsem aktuálně posledním vontským starým mládencem já, tak se můžeme těšit, kdy si podobnou akci znovu zopákneme.
