Léto se pomalu loučí. V Česku vrcholí předvolební kampaň a my se vydáváme na další cestu. Na odpočinkový vandr, který nám přinesl skvělé počasí, řadu výstupů, dechberoucí výhledy, a především nečekaná překvapení.
Sedmnáctý vandr nás zavedl do kraje, který dobře známe, ale přesto v něm vždy dokážeme najít nepoznané. Je až s podivem, jak moc nás naše cesty táhnou na sever republiky. Vždyť jde již o osmý vandr, který jsme absolvovali právě zde. Ondra, vedoucí této výpravy, totiž dokázal v zaplněné mapě nalézt lokální skulinku překypující atraktivními místy, která jsme dosud míjeli.
Přípravy
Letošní léto bylo skoupé na vontské sedánky. Rodinný život a pracovní vytížení vontů zapříčinily, že jsme se za celé léto byli schopni potkat jen jednou, a to i přesto, že tři ze čtyř vontů bydlí ve stejném domě. Abychom si toto sociální strádání vynahradili, naplánoval Ondra trasu až překvapivě odpočinkovou. Žádné back to roots, jak jsme u něj zvyklí, ale pohodová třicetikilometrová trasa lemovaná paloučky a sociálním vyžitím.
Jako obvykle nás ani tentokrát neminulo hádání trasy, byť letos jen čistě online formou. Chápu, že tak zkušenému publiku, jako je naše vontská parta, je těžké dávat nápovědu, aby ji neuhodlo hned na první pokus. Musím ale podotknout, že se nám to už zvrtává do dada stylu. Posuďte sami nápovědu: „Klíčem k uhodnutí nejsou cvika, ale spíše jeden z prvků antické architektury a typický projev náboženství.“ Dva dny jsem nad tou větou přemýšlel a stejně ji nepochopil. A nebyl jsem sám. Nepochopil ji nikdo. Tedy, když nepočítám Řehyse, který pod větu napsal „Ou jeee!!!“ a svůj komentář doplnil random fotkou místa, na které jsme vůbec nešli.
Museli jsme se nechat podat. V nápovědě se skrývaly názvy míst, jež navštívíme: Klíč, Cvikov, Sloup a Modlivý důl. Ano, naší destinací pro sedmnáctý Vandr s vonty je Novoborsko, námi dosud nepokořená nika severních Čech. Čeká nás křížová cesta, prozkoumávání tajuplných zákoutí skalního hradu, úchvatné výhledy i prý trochu Disneyland.
Poslední neznámou do skládačky bylo počasí. Už dávno víme, že Ondra má tajnou úmluvu s Bohem, a proto jsme ani nikdo nečekali, že by rotací vandrů zůstala zachována tradice, že každý lichý podzimní vandr nás čeká „peklo“. Tato tradice je pevně spjatá jen s jediným člověkem, a ten si ji převezme i na své jarní vandry. Přesto nám předpověď počasí vyrazila dech. Na náš víkend se totiž přes Česko přelila vlna saharského vzduchu a průměrné teploty vzrostly o 13 °C výš, než je dlouhodobý průměr a atakovaly tak teplotní rekordy.
Vyrážíme
Je pátek odpoledne a my vyletněni v šortkách a žlutých tričkách přicházíme na zbrusu nové kladenské nádraží, kde se potkáváme s Řehysem.
Ve vlaku do Kralup započínáme cestu tradičním uvítacím speciálem. Tentokrát si pro nás Velký vont připravil chorvatské klasiky Karlovačko a Laško, aby nám povyprávěl o zážitcích z dovolené, ze které se právě vrátil. Mimo jiné i o tom, jak chodil na treky po místních horách sám, protože jeho manželce bylo nevolno.
Přes několik přestupů jsme se dostali až do cíle, tedy našeho startu, taktéž na zbrusu nové nádraží, ale v České Lípě. Jako správní moderní vandráci jsme pohrdli cestou po schodech a raději vyhledali výtah pro invalidy a kočárky, abychom se jako králové vyvezli do prvního patra.
Počkali jsme, než si Šátis po telefonu vyřídí domácí drama, a udělali první startovací foto. Mimochodem děkuji všem svatým, že se mi tyto podobné uvítací telefonáty na start vandru už přestaly objevovat a můžu tak svou štafetu po letech konečně předat dál. Naopak začaly se mi objevovat jiné problémy, spojené se sedavým zaměstnáním, které do budoucna také velmi rád předám ostatním.
Českolipská překvapení
Přírodní park u nádraží sváděl k odpočinku, ale šéf byl nekompromisní. Měl pro nás přichystaný palouček mnohem lepší. A brzy jsme se na něj dostali. Krásný betonový plácek u řeznictví mezi autoservisem a parkovištěm od Kauflandu. Zde právě nastala i moje chvíle slávy, abych ostatním vontům povykládal o svých trápeních a předpověděl jim i jejich budoucnost. Povídal jsem o své nedobrovolné návštěvě na proktologii. Detaily, byť jsou zajímavé, zmiňovat nebudu. Řeknu jen jedno, kamarádovi by se to nelíbilo.
Poseděli jsme na zemi desítky minut, než jsem dovyprávěl své příhody, a když už nás začínala bolet záda, zvedli jsme se, že se radši přesuneme do trochu civilizovanějších míst.
Co se týče gastronomie, neměli jsme od České Lípy vysoká očekávání. Jediné dvě restaurace s kvalitním hodnocením byly obsazené. Šátis se sice vehementně snažil v online průvodci najít nějaký jiný podnik, ale jeho snahy se nejevily jako úspěšné. Museli jsme to zkusit postaru, zeptat se místních. Poté, co nám doporučili podnik v zapadlé uličce se jménem GTA (ideálním to názvem pro restauraci), se naše očekávání nikterak nezměnilo.
Protože jsme byli už dost hladoví, vzali jsme zavděk čemukoliv. Objednali si pizzu a žebírka a těšili se, až se trochu nasytíme. To, co jsme ale dostali na stůl, předčilo veškerá očekávání o stovky procent. O vynikající neapolské pizze, kterou mi naservírovali, se mi zdálo ještě několik dní poté.
Když se mi po vydatném jídle odkrvil mozek a myslel jsem si, že vrchol dne máme právě zdárně za sebou, ujal se slova Ondra, aby nám dopovídal zážitky z Chorvatska. Především pak to, z čeho bylo jeho ženě tak nevolno. A tušíte správně. Opravdový vrchol dne přichází právě teď. Nebyla to totiž obyčejná nevolnost. Byla to prvotrimestrální nevolnost. Náš Velký vont se v době, kdy z mých dětí pomalu rostou puberťáci, konečně stane tátou.
Trochu se nám ty vandry poslední dobou rozjely. Na minulém oznamoval otcovství Šátis, teď Ondra, a to ještě nevíme, co nás čeká příště na Řehysově vandru. Slavnostní oznámení jsme nemohli nechat bez reakce a rovnou objednali několik rund rumů. Následující momenty mám tak poněkud zamlžené.
A to doslova. Jen, co jsme se odebrali z GTAčka za brány České Lípy, padla na noční cestu nepropustná mlha. Ještě předtím si ale Řehys, který byl pro tentokrát nedojedený, stihl na cestu objednat u okénka druhou večeři, Mega Durum s bylinky a pálivý. Ten pak pokojně ukusoval celých šest kilometrů až k prvním lesům před Svojkovem, které se staly naší dnešní ložnicí. Noční procházka byla mimořádně krásná a svou atmosférou připomínala magickou noční cestu z Mladějova.
Křížová cesta
Ráno jsme se již probudili v kraji skal a legend. Rychle si sbalili fidlátka a zanechali nocoviště bez jakýchkoliv známek naší přítomnosti. Snídaní jsme se neobtěžovali, brzy nás totiž čekal brunch ve svojkovském kiosku.
Prvním, co jsme po výstupu z lesa spatřili, byli naši staří známí průvodci, Vlhošť a Ronov, dominanty, které nás doprovázejí již od našeho prvního vandru a jsou neodmyslitelnou součástí většiny našich vandrů.
Zanedlouho jsme dorazili do Svojkova. Byli jsme překvapeni malebností i moderností místa. Vypadalo to tu trochu jako v lokálním Beverly Hills. Velké moderní novostavby a všude bohatí lidé ve Volvech. Šátis, jakmile to spatřil, začal hned googlit ceny místních pozemků, kontrolovat úrokové sazby hypoték a plánovat stěhování. Řehys na to šel jinou, více českou, cestou. Nenápadně se vkradl do jabloňového sadu a přinesl nám z něj několik červených jablíček od buržoustů, aby se i oni spravedlivě podělili s vandráckou třídou.
Hned za slíbeným kioskem na nás čekala křížová cesta v Modlivém dolu. Pro mě se ale křížovou cestou stala již samotná trasa ke kiosku. Narozdíl právě od Šátise, jenž si na minulý vandr pořídil pohodlné Altry, jsem si já zakoupil Salomony ve slevě, které jsem si ani pořádně nevyzkoušel. Tato nerozvážnost mě letošní vandr vytrestala dosyta. Každý krok bodal a řezal jako píchnutí od trnové koruny. A to jsme vlastně teprve na začátku celého vandru.
V kiosku jsme si pochutnali na příjemné snídani a nabrali síly před výstupem. Po přelepení puchýřů si oddechly i moje nohy a následná křížová cesta byla po předchozím utrpení jen sladkým dezertem.
Cestou jsme pozorovali vyobrazení Krista lemující stezku. Pokoření samotného Modlivého dolu, kaple vytesané do skály, bylo už jen pomyslnou třešničkou na dortu. Na tomto turisticky atraktivním místě jsme se ale dlouho nezdrželi. Táhlo nás to dál.
Vzhledem k tomu, jak krásně a bez remcání jsme vyšlápli cestu k Modlivému dolu, odpustil nám benevolentní šéf výšlap na vrch Slavíček, kde prý stejně nic zajímavého není, a elegantně jsme ho po vrstevnici obešli až k Maxmiliánově vyhlídce.
Tady nás již čekala naše nejoblíbenější aktivita každého vandru, palouček. Jak takové pravé paloučkování vypadá, se můžete podívat v časosběrném videu.
Okolo Hradní a Hraběnčiny vyhlídky jsme seběhli až k rozhledně Na Stráži, kde tou dobou právě probíhala svatba. Téměř bez přemlouvání jsme na rozhlednu dostali i Velkého vonta, který za poslední roky výrazně zapracoval na svém strachu z výšek. Ani rozviklaná konstrukce rozhledny na něm nezanechala viditelné stopy.
Disneyland
Tady už jsme se ale dostali do slibovaného Disneylandu ve své plné síle. Bezprostřední okolí hradu Sloup je turisticky velmi oblíbená lokalita a bylo to patrné ve všech ohledech, např. i v obsazenosti restaurací. V podniku pod rozhlednou jsme místo u stolu nenašli žádné. Zkusili jsme proto štěstí o kus dál, U Studničků.
Tentokrát to již klaplo. Sice těsně, ale klaplo. Vždyť kolikrát se vám na vandru poštěstí natáhnout se takhle v klidu na kanape?
Jenže mělo to i své nevýhody. Například to, že se z gauče v leže špatně obědvá. Proto hned jak se uvolnilo místo u normálního stolu, přesunuli jsme se. Měli jsme štěstí, že nám to rázný provozní podniku povolil. V restauraci U Studničků totiž neexistuje anarchie. S pevným řádem vás seznámí hned u vchodu. Polévky a pití si sice můžete beztrestně objednat u kolegyně, ale hlavní jídla objednává a servíruje výhradně mistr, přes to vlak nejede.
Po obídku jsme se vydali do zmiňovaného hlavního turistického lákadla, skalního hradu Sloup. Nutno říct, že hrad má opravdu co nabídnout, a i když je zde turistů dost, dá se to přežít. Vstup na hrad je dokonce regulovaný semafory, aby nepřekročil kapacitu.
Utracené peníze za vstupné jsme využili na maximum. Prolezli jsme zde každý kout a užili si spoustu zábavy. Navštívili jsme kapli vytesanou do skály, zapsali vontský pozdrav do knihy návštěv nebo si zahráli na McDrive.
Pro milovníky pohádek mám ještě jeden tip. Na hradě se nachází i schody do pekla ze známé české pohádky S čerty nejsou žerty. Celou prohlídku jsme zakončili obdivováním výhledů do okolí.
Pohodové sobotní odpoledne ale návštěvou hradu zdaleka nekončilo. Spíš, než na vandru, jsme si připadali jako na wellness víkendu. Pro další aktivitu se nabízela koupačka v nedalekém Radvaneckém rybníku. Jenže plavky jsme si i přes doporučení Velkého vonta nezabalili. Zvolili jsme proto víc fancy variantu a usadili se na kávičku v Mňau Café. A nezůstalo jen u kávičky. Prosecco, Aperol Spritz, horké maliny, flat white a další dobroty, to jsou věci na vandrech naprosto nevídané. Prostě Disneyland, jak se patří.
Havraní skály
Po siestě v kavárně na nás čekal západ Slunce na Havraních skalách. Museli jsme si pospíšit, abychom ho stihli. Prošli jsme kolem zmiňovaného rybníku, kde ještě skotačilo několik dětí, a po podivné cestě s označením dívky prchající před agresorem, jsme se vydali ke skalám.
Bohužel jsme cestou přišli o Řehyse, kterého stejně jako na několika předchozích vandrech, skolila střevní viróza. Putovali jsme tak ve třech a doufali, že se Řehys cestou neztratí. Těžko bychom to potom jeho ženě vysvětlovali.
Vzali jsem to zkratkou podél vypuštěného rybníka a potom po ještě jedné zkratce, která sice vůbec nevypadala, jako cesta, ale přesto byla na Mapy.com perfektně zakreslená. A najednou jsme vylezli přímo před Havraními skálami.
Měli jsme štěstí. Stihli jsme to právě včas. Sebevrah Šátis jako obvykle, nedbaje mých starostlivých nadávek, přeskočil zábradlí a usadil se za ním, jen aby měl o metr lepší výhled, než všichni ostatní. Zároveň do jakési skulinky složitě zamontoval svůj telefon, aby si celou akci natočil.
Užívali jsme si romantické chvilky a nechávali na sebe dopadat poslední teplé sluneční paprsky. V tu chvíli se z lesa s fanfárou vynořil i Řehys. Jako vyměněný z podoby doskákal nahoru v posledních vteřinách před západem.
Celý rituál jsme tak mohli sledovat společně. Nakonec jsem se i já uvolil a na místečko těsně u zábradlí si dosedl k ostatním.
Dokonce i to časosběrné video se podařilo natočit, takže si ho nyní můžeme opakovaně pouštět každý den.
Když Slunce nadobro zapadlo za obzor, naposledy jsme se ještě porozhlédli po okolí a pozdravili Vlhošť, která na nás už z dálky mávala.
Poté jsme se přes Půlnoční stráň vydali do Nového Boru na večeři. Původní variantou byl sice Cvikov, ale Nový Bor nám přišel zajímavější, a i zpětně si myslím, že jsme se rozhodli správně.
Novoborská překvapení
Za tenkého svitu jedné čelovky jsme se prodírali temným lesem, když tu náhle uprostřed tmy ční ze země houpačka a hned vedle ní skluzavka a hned vedle i pískoviště. To už jsme věděli, že jsme blízko. Po pár krocích se před námi otevřela obloha plná hvězd spolu s panelovým panoramatem. Ocitli jsme se přímo v srdci Nového Boru, na sídlišti.
Brutalistní romantika celé scenérie v nás vyvolávala smíšené pocity a trochu nás atmosférou vrátila o několik měsíců zpět na Rálský vandr do Ploužnice. Stačilo ale několik set metrů spěšné chůze a věděli jsme, že Nový Bor je místo vontům zaslíbené. Prošli jsme náhodně několik zatáček, abychom se teleportovali přímo do Stínadel. Do míst, která pamatují bitvy starých vontů, jejich slavné sjednocení pod Vojtěchem Vontem, i vyhrocenou volbu mezi Losnou a Mažňákem. Ulička, kterou jsme procházeli totiž jako by vypadla z filmového plátna příběhů o Ztraceném hlavolamu.
Prošli jsme ji a jak mávnutím kouzelného proutku jsme se objevili na Druhé straně. Temná zákoutí jsme nechali za sebou, rozžehla se světla pouličních lamp a my stáli přímo před pivovarem BORN, který Řehys pár hodin předtím označil za nejvíc trendy pivovar v Česku.
Objednali jsme si na přeplněné venkovní terásce pivo, gulášek a T-bone steak, abychom záhy zjistili, že v Novém Boru o překvapení opravdu nebude nouze. “Podívejte se, my zkušení vandráci máme takovou zásadu: ničemu se nedivit. Při našich cestách bychom jinak z údivu nevyšli. Ale v tomto případě mi dovolte výjimku. Já už jsem se dlouho tak nepodivil jako právě v Novém Boru.”
Parafrází na Cimrmany bych rád ilustroval místní realitu. Představte si Nový Bor jako pustý ostrov, kam ztroskotá letadlo plné vítězek Miss vracejících se ze soustředění se svými trenéry. Střih. Po 17 letech se všechny jejich dcery sejdou před pivovarem BORN. Tak asi tak nějak to tam vypadalo. Nejvíce to rozhodilo jindy klidného Šátise, který se s 16letými školačkami identifikoval natolik, že se do nich stylizoval ještě dobré dva kilometry po opuštění pivovaru.
Až poslední pivo „na kolovačku“ v altánku ho vrátilo zpět do své původní role. Pak jsme již konečně v klidu mohli dojít k úpatí Klíče, kde jsme pro dnešek složili své hlavy.
Poslední výšlap
Probudili jsme se do příjemného rána. Pro mě nepříjemným ho udělala až kontrola chodidel. Teprve teď za přímého slunečního světla jsem viděl, jakou paseku mi moje milované boty na nohách udělaly. Zbytky náplastí jsem oblepil každé místo kontaktu nohy s botou a vyrazili jsme.
Čekal nás výšlap na zlověstně vyhlížející kuželovitou horu Klíč. Už jednou jsem ji asi před 15 lety zdolal a pamatuju si, že to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. A zvlášť nyní, poslední den vandru, s nohami ověnčenými puchýři, jsem si byl jistý, že to procházka růžovým sadem sice možná bude, ale pouze jeho trnitou částí.
A krpál nás čekal opravdu slušný. Díky Bohu ale trval asi jen tak čtvrt hodinky, poté se cesta uklidnila, což třeba v porovnání s Ralskem, Blaníkem nebo Čerchovem (našimi předchozími třemi výšlapy) byla opravdu pohodinda.
Druhá polovina kopce už byla velmi mírná, a navíc nám skýtala první ochutnávky výhledů, třeba na středisko ŠVP ve Svoru.
Výstup jsme tak s grácií zvládli a nahoře nás čekala zasloužená odměna, plechovka sektu na opětovnou oslavu Ondrova budoucího potomka.
Vrchol Klíče s perfektní viditelností nám nabídl 360stupňové výhledy na místa, která již z našich putování velmi dobře známe, jako třeba Máchův kraj nebo na jih Lužických hor. Na závěr jsme si konečně pořádně vyhráli i s Řehysovým stativem, nafotili pár aktualizovaných fotek do booku a pelášili dolů.
Poslední zastávkou před vlakem a jako symbolickou tečkou za tímto wellness vandrem jsme si dali co? Jasně, přeci palouček. 💚 Na širokých lučních pláních u Svoru jsme se mohli naposledy ohlédnout za Klíčem i celým vandrem. Je až k neuvěření, že jeden den tady ležíme v šortkách na trávě a vyhříváme se, aby den na to klesly teploty o více než 15 stupňů, pršelo, foukalo a já se třásl zimou i v péřové bundě. Až takhle daleko sahá ta Ondrova dohoda s Bohem.
Cesta domů
Formálním zakončením vandru pro mě zůstává palouček u Svoru. Byla by ale škoda nezmínit události i z úplně posledních metrů. Předně musím říct, že puchýře na mých nohách řezaly už k nevydržení. Takže, jakmile jsme ve Svoru objevili první vietnamskou večerku, neváhal jsem, a místo občerstvení si zakoupil zbrusu nové crocsy a vodu na umytí nohou, která byla dražší než celá obuv.
Úleva, jakou jsem zažil na nádraží při nožní koupeli, byla nepopsatelná. Abych ale kalich hořkosti dopil do dna, zjistil jsem, že boty jsou mi malé, takže jsem zbytek cesty domů musel dojít po špičkách.
S přestupem ze Svoru jsme navštívili i naší starou známou zastávku v Jedlové, kde jsme zavzpomínali na to, jak nás místní gulášek osvobodil od utrpení historicky prvního ŘPP. Což Řehys demonstrativně oslavil kapučínkem s dortíkem a šlehačkou.
A zcela posledním zážitkem, který dokládá odpočinkový ráz tohoto vandru, byl turista ve vlaku, který zatímco my si pohodlně seděli na sedačkách a hvízdali si, on si z posledních sil rozložil do uličky karimatku a padl vysílením. Podobně, jako se obvykle cítíme my po každém absolvovaném podzimním vandru, který do nedávna nosil děsivé označení ŘPP.
A právě ŘPP upgradované do moderní formy, tedy ŘJP (Řehysova jarního pekla), nás čeká následující vandr. Tak uvidíme, jestli tu příště nebudeme ležet i my.
