Zčernalé nehty palců z Vandru Extreme ještě ani nestačily odrůst a my se už vydáváme na další akci. Navštívíme tajemná a opuštěná místa, nad nimiž se majestátně tyčí zřícenina hradu Ralsko. Ano, konečně zažijeme vandr, který už půl roku netrpělivě čeká na své pokoření.
Příběh Ralského vandru
Občas se stane, a zpravidla to bývá u Ondrových vandrů, že trasa vandru vznikne tak nějak nahodile. Prostě se Ondra několik dní před výjezdem probudí, otevře svůj premium účet na Mapy.com, ukáže na displeji někam prstem, naplánuje trasu a vyrážíme. Nebo aspoň tak nějak si to představuji. Některé vandry ale mají svůj příběh mnohem složitější a cestu na výsluní, tedy poctění vontskou návštěvou, si musí proklestit trním. A přesně to je případ Ralského vandru.
Už 2× nám netrpělivě klepal na dveře, termín byl dohodnutý, cesta naplánovaná do nejmenších detailů, ale stejně z něho sešlo. Poprvé zhatila plány na vandr Volba Velkého Vonta (Ondrova epická rozlučka se svobodou) a podruhé si za to mohl sám tím, že nebyl dostatečně extrémní pro náš Vandr Extreme 2. Až do třetice to vyšlo, když Šátis, organizátor tohoto vandru, vyslyšel mé ostré prosby, neuhnul od původního plánu a naplánoval cestu sem, do míst, kde si příroda neohroženě bere zpět, co jí patří.
Zároveň jsme díky vynechání podzimního vandru elegantně vyřešili plánovanou výměnu pořadí organizátorů z jarních termínů na podzimní a naopak, jejíž logiku jsem dosud nebyl s to pobrat. Pokaždé jsem se musel dotazovat, kdo, že to povede, který vandr. Takhle je to zcela jasné. Pořadí se nemění a Šátis jen místo posledního podzimního vandru rovnou přešel na první jarní. Po něm půjde na podzim Ondra, Řehysovo podzimní peklo (ŘPP) se změní na jarní peklo (ŘJP), které bude následované premiérovou Johnyho podzimní pohodičkou.
Jelikož měl Šátis trasu už dobrých pár měsíců kompletně naplánovanou a zároveň mu povinnosti s předsednictvím SVJ nezabraly přes zimu moc času, měl dost prostoru pořádně vypimpit pozvánku na vandr. A že si s ní dal práci. Pomocí AI dokonce vygeneroval i tuhle skvělou úvodní fotku.
V době, kdy AI už obstojně ovládají i piloti dopravních letadel, v době, kdy staronový americký prezident Donald Trump zavádí, ruší a zase zavádí cla na všechny strany, přičemž u toho vyhrožuje útokem na Kanadu, Mexiko i Grónsko a zároveň slibuje ukončení války na Ukrajině za jeden den, aby se namísto toho s DJem Vancem vysmál Zelenskému, že dorazil na schůzku do Bílého domu ve svetru místo obleku, v této době se vydáváme do zapomenutého kousku Čech, který nám má připomenout, jak může vypadat náš svět, ať už ho zničí umělá inteligence, drony nebo bomby.
Vydáváme se na 45 kilometrů dlouhou trasu od nám již dobře známého Máchova jezera, přes českou Pripjať, jeden z nejstrmějších kopců v Česku až do Zdislavy. Vandr s neobyčejně zajímavými dominantami právě začíná, a to ještě nevíme, že Šátis si toho na vandr přichystal mnohem více než tyto avizované highlighty.
Cesta na Mácháč
Je pátek 12:29, sedáme do žluté RegioNovy a odjíždíme do Kralup. Pocity jsou totožné, jako na začátku každého vandru. Povinnosti a starosti necháváme za sebou na nádraží a v nadšené atmosféře očekávaných zážitků, překřikujíce se, kdo rychleji vybalí nejnovější drby ze svého života, rituálně otevíráme první vandrovskou plechovku. Šátis, jako zodpovědný vůdce, si pro tuto příležitost přichystal první ze svých třech překvapeních. Šlo o pivo Żywiec ze speciální Business Class přihrádky pro piloty s tematickým sloganem: Always with Ž. Volně přeloženo, jako Žlutí Vontové Forever.
Přes krátký přestup v Kralupech nasedáme do přeplněné Arrivy, kde si ostentativně stěžujeme na to, že je tu vedro a že nesedíme v tichém oddíle. Naše provokace zvládá Šátis s klidem. Ránu na solar mu ale uštědří teenagerka sedící s námi u stolečku. Šátis, člověk znalý všech technologií, nám učitelsky vysvětloval, že v Arrivě nejdou udělat žádné rezervace a lepší místa jsme ani mít nemohli, načež ho slečna vyškolila, když se mu dobrosrdečně snažila poradit, že to možné je, stačí, když si k tomu stáhne Arriva aplikaci. Auuu.
Zbytek cesty jsme už o Šátisovi neslyšeli. Probral se až v Neratkách, kde patrně řádil bývalý vont Volfi, který zde podle svého dobrého zvyku nechal vypnout internet. Šátis si tím vzpomněl na skvělou historku o svém mobilním operátorovi: „Nejdřív jsem měl datový limit 3 GB, pak mi to zvedli na 5, pak na 20 a teď na 100 GB.“ Když namísto očekávaného všeobecného uznání za své skvělé vyjednávací taktiky sklidil od kolektivu pochvalu, že tak krásný poetický příběh jsme už dlouho neslyšeli, naštval se a zakázal nám až do konce vandru všechny paloučky.
Posledním dnešním vlakem z Mladé Boleslavi jsme dorazili až do Starých Splavů, naší startovací stanice. Dneska máme před sebou ještě 9 km, což je na první den extrémně ambiciózní cíl.
Hned po výstupu z vlaku na nás dýchla atmosféra neřestmi proslulé lokality v blízkosti Máchova jezera. Šátisovi se samovolně rozvlnily boky a lascivně začal špulit zadek. Nechali jsme ho dokončit jeho pářící tanec a následně se po chodníku zdobeném geometrickými tvary vydali hledat slíbené občerstvení.
Nalezli jsme ho brzy v krásné hospůdce u hráze, kterou jsme již v minulosti navštívili při příležitosti Řehysovy rozlučky se svobodou, a kde jsme tenkrát byli svědky příběhu z vyšetření na proktologii, který by se kamarádovi určitě nelíbil. Rozprouděné endorfiny z tance v Šátisově těle daly zapomenout na nepříjemnosti z vlaku a zapůsobily dokonce natolik, že nám místo plánovaného jednoho piva povolil před cestou dokonce i oběd.
Rokle a hřebeny
Zbytečně jsme se ale radši nezdržovali, přeci jen jsme měli ještě kus cesty před sebou a strachovali se, abychom stihli otevřenou kuchyň na večeři. Kolem Mácháče s přímým výhledem na Bezděz jsme dali vzpomenout na náš covidový Vandr číslo 8, kde jsme právě tento hrad navštívili.
Za krásného, téměř letního počasí, jsme od jezera zabočili do lesa a skrz Velkou kraví rokli vystoupali na Popelový hřeben, obdivujíc přitom přírodní scenérie lokality.
Jako odměnu za vystoupání na hřeben, které mělo být jen chabou přípravou před zítřkem, jsme od Šátise dostali druhé překvapení. Tentokrát šlo o speciální odměnu pro Řehyse, metalové pivo Trooper. Řehys totiž předvedl mimořádnou oddanost vontům. Kvůli vandru si nechal propadnout lístky na sobotní koncert Iron Maiden v Praze, které dostal k narozeninám, které shodou okolností slavil právě dnes. Se slzami dojetí v očích tento dar se vděkem přijal.
A aby se Šátisovi aspoň trochu odvděčil, zakrojil nám svůj špíček, nedílnou to součást všech vandrů. Nezůstalo ale jen u špíčku. Ze svého kouzelného batohu vytáhl ještě jednu věcičku, která nám na vandrech dosud velmi chyběla, a to stativ na foťák (od nyní další povinnou výbavu). Ihned jsme se ho jali nadšeně využít.
Když jsme si se stativem dostatečně pohráli, následovala na tomto paloučku ještě jedna tradice, hádání alkoholu z Ondrovy PETky od Coly. Jako vždy jsme challenge totálně vyfailovali a museli se nechat podat. Tentokrát si pro nás Velký vont přichystal limitovanou edici Jägermeisteru Orange. Uhádli jsme alespoň to, že to jsou nějaké bylinky.
Po příjemné pauze jsme pokračovali v krasojízdě a seběhli do Uhelné a následně i do Smolné rokle, opět kochajíce se přírodou kolem nás.
Když tu najednou… „Vrrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ ozvalo se z Řehysova batohu. Nejprve jsme si mysleli, jestli si Řehys celý výlet na Mácháč nevyložil špatně a nevzal s sebou nějaké nepatřičné pomůcky. Záhy jsme ale poznali pravý původ vrnění. Řehys totiž v mezidobí přestoupil na Šátisovu temnou technologickou stranu vandráků a nesl si s sebou elektrický nafukovač karimatky. S pobavením jsme sledovali, jak se jeho krosna pomalu nadívá.
Technologie ale nezradila jen Řehyse. Zanedlouho si totiž posvítila i na Šátise. Ten letos opět neponechal nic náhodě a po speciálních prstových ponožkách z minulého vandru si pro letošek nakoupil ultrahike boty Altra, nejpopulárnější to značky na Pacifické hřebenovce. Tyhle boty, které zvládnou PCT tam i zpět si najednou nedokázaly poradit s rozbahněnou cestičkou v Českém ráji.
Po několikaminutovém přemýšlení se nakonec Šátis rozhodl bahýnko přeskočit jelením skokem. Podařilo se mu to a my se tak mohli skrz borový háj, prosvítající zapadajícím sluncem, už bezpečně a bez problémů dopravit do Hradčan, kde na nás čekala výtečná večeře v hospůdce U lesa.
Naše hodování jsme si pro uchování vzpomínky natočili na časosběrné video.
Ponurá noc
V hospůdce jsme zůstali až do zavíračky, a protože se Řehys stále cítil ještě nedopitej, pokračovali jsme na terásce dále se svými zásobami až do okamžiku, kdy se Řehys konečně dopil. Naše další kroky směřovaly k půvabně osvětlenému molu Hradčanského rybníku, jehož hladinu romanticky ozařovaly měsíční paprsky.
Do těchto rozněžněných chvil ale rázem zasáhla událost, která byla předzvěstí temných zážitků a dala nám jasně najevo, že dnešní noc nebude pro slabé povahy. Událost, která se nevyhnutelně musela stát. Řehysova střeva neudržela nápor živin a tekutin a jeho svěrače povolily takovou rychlostí, že měl velké problémy doběhnout alespoň do pangejtu přes silnici.
Po takzvané noční bombě nás cesta nezadržitelně vedla do míst, která pamatují bomby v jakékoliv podobě. Po panelové cestě jsme totiž směřovali do srdce bývalého vojenského prostoru k letišti Hradčany. V dálce jsme slyšeli slábnoucí hudbu z nedaleké párty v čističce a každým dalším krokem, co jsme se vzdalovali od civilizace, byla cítit houstnoucí atmosféra, která v nás vzbuzovala sklíčené pocity.
Míjeli jsme patníky betonových plotů a chátrající pozůstatky vojenských stavení. Do zpěvu nám úplně nebylo, tak jsme si krátili cestu debatou nad důležitými životními tématy, jež jsme posunuli opět na další level. Když jsme před lety s vandrováním začínali, bavili jsme se především o holkách a nočních akcích. Postupem času jsme čím dál více řešili témata úvěrů a hypoték a nyní jsme se dostali do další fáze, a to plánování závěti. Navíc jsme rozvíjeli zajímavý nápad tyto debaty zvěčnit ve Vontském podcastu. Věřím, že by si našel své věrné odběratele, řešící stejné problémy.
Zanedlouho jsme se ocitli před asi nejzajímavějším stavením vojenského prostoru, starým leteckým hangárem, který si zahrál významnou roli i ve výborném seriálu, Bez vědomí, z HBO produkce. Při pořizování fotky tohoto hangáru, ve kterém probíhaly výslechy a mučení od sovětské tajné služby a před jehož vraty rozpouštěli KGBáci těla vyslýchaných v kyselině, jsem měl velké obavy, aby mě také nepostihla Řehysova příhoda.
Když se s následujícími metry četnost polorozpadlých tajemných budov ještě zvyšovala, usoudili jsme, že je nejvyšší čas hledat místo pro spánek. Odebrali jsme se radši co nejdál a nejhlouběji do tohoto ponurého lesa a při každém kroku dávali pozor na nohy, abychom nešlápli na nevybuchlou minu nebo ohlodanou kost sovětského praporčíka.
Urbexový ráj
Když jsme se ráno probudili a ujistili se, že jsme všichni v pohodě a nikoho z nás nepřepadl duch malčika, počkali jsme v klidu, než si Šátis složí své kanape do krosny, nasouká se do prstových ponožek a nastaví si veškerou svou elektroniku a vydali se na průzkumy. Čekal nás doslova urbexový ráj.
To, co v noci působilo děsivě, v nás za bílého dne probouzelo badatelské choutky. Například z výhružně ležící pneumatiky uprostřed cesty se vyklubala celá skládka pneumatik, jež ve spojení s okolní přírodou působila až surrealisticky.
Toto nešlo nechat jen tak bez prozkoumání. Zuřivě jsem vyrval stativ z Řehysova batohu a rozeběhli jsme se na vrchol pneumatikového kopce pořídit jednu z mnoha dnešních fotek.
Po panelce jsme se postupně dostali až do Ralska, kde na nás čekala hlavní atrakce vandru, opuštěné sídliště Ploužnice ne nepodobné notoricky známým obrázkům z ukrajinské Pripjati.
Okamžitě jsme zapadli hned do prvního možného vchodu a jali se důkladně celý blok prozkoumat, přičemž jsme si trochu zahráli i na youtubery.
Ostatní obrázky mluví samy za sebe a nepotřebují už žádného dalšího komentáře.
Ponurý den
Po tom, co jsme se dosyta vyřádili v ruinách, by nás rozhodně nenapadlo, že dneska uvidíme ještě něco víc postapokalyptického než tyto paneláky. Opak byl pravdou a vyvedl nás z omylu hned v následujících minutách. Sídliště totiž zdaleka nekončilo posledním vybydleným domem. Zcela volně pokračovalo do obydlené zrekonstruované části vzdálené jen pár metrů od torz paneláků.
Pohled na děti, pobíhající kolem a hrající si na železobetonových ruinách a uvědomění si, že tady takhle opravdu někdo může žít, v nás vzbuzoval ještě tíživější a depresivnější pocity než včerejší noční cesta. Celé Ralsko jsme prošli s otevřenou pusou a doslova nevycházeli z úžasu, co je toto vlastně za místo. Jako by se tu absolutně zastavil čas a během 30 let od odsunu sovětských vojsk se tu nestalo vůbec nic. Lidi, které jsme zde míjeli, působili vyžile, strhaně a zdegenerovaně. Jen se pomalu ploužili kolem a sledovali nás prázdnými pohledy, jako NPCčka z počítačových her.
Rozpadlé zde zdaleka nebyly jen Ploužnické paneláky, ale v podstatě všechny významnější budovy, kulturní dům, obchodní centrum a mnohé další. Asi poprvé v historii vandrů jsme prošli kolem hospody a neměli jsme nejmenší chuť stavit se dovnitř. Město na několika kilometrech čtverečních koncentrovalo nesmysl bizarností. Po pár minutách nám už ani nepřišlo divné, když se kolem nás prohnal Mongol ve vietnamském plantážím klobouku na sekačce, když jsme za rohem spatřili devadesátkovou reklamu na pronájem limuzíny (vlastně ani nevím, kam jinam by se hodila víc než sem), a když se s námi, jako poslední budova v Ralsku rozloučil kostel Svědků Jehovových, elegantně ukrytý v prodejně nábytku.
Neuvěřitelné bylo tohle místo. A my byli rádi, když jsme tuto snůšku deprese konečně mohli nechat za zády. Naštěstí nám Šátis poskytl prostor na vstřebání zážitků. Zřejmě mu bylo líto, že po většinu vandru absentují jeho oblíbené silnice, tak nás nechal během dalšího úseku vláčet se po skoro-silnici, nejnudnější a nejnekonečnější cestě vandru podél hlavního tahu a plynovodu.
Alespoň nám pořádně vyhládlo a u parkoviště v centru Mimoně jsme si mohli dopřát vydatný oběd před výšlapem na Ralsko. Cestou jsme přemýšleli, jestli v Mimoni potkáme už normální lidi. Měli jsme za to, že ano. Jenže po tom, co na parkoviště před hospodu zaparkovala obří tříkolka, z jejíhož kůží vystlaného trůnu vystoupil král s koženými třásněmi a rouchem s hermelínem, doprovázený dvěma otrokyněmi v latexu, jsme i o tomto dost pochybovali.
Po obědě jsme si nakoupili zásoby v supermarketu a skrz zámecký park a sídliště, kde se právě odehrávaly slavnosti Dne dětí, jsme pokračovali dále na Vranovskou alej vedoucí až k nejvyššímu bodu vandru, vrchu Ralsko. Protože ani Mimoň na nás nezanechala úplně nejlepší vzpomínky, snažili jsme se cestou pochopit, čím to je, že město, které je od Prahy vzdušnou čarou vzdálené jen něco málo přes 60 km, může být tak strašně odříznuté od světa. Zřejmě špatnou infrastrukturou.
Vrchol s překvapením
Po příjemné cestě alejí jsme se opět dostali do míst, která už připomínají standardní vandr. Navíc jsme konečně od posledního ŘPP před jeden a půl rokem mohli vytáhnout ponča a netahat se s nimi zbytečně. Zastihl nás totiž déšť. Přestože stahující se mračna působila dost výhružně, bouřka nás naštěstí minula a odebrala se jiným směrem. Bylo to jen takové lehké osvěžení před výstupem.
Prvním naším výškovým táborem se stala Juliina vyhlídka. Tady jsme si dali krátkou pauzičku, opět si zalaškovali se stativem a pozorovali, do jakých míst se odebrala zmiňovaná bouře.
Byť jsme se při výstupu na Julču zapotili, ten pravý očistec měl teprve přijít. Výšlap na Ralsko patří k jedněm z nejstrmějších, které jsme za naše vandry šli. Pot z nás tekl proudem, funěli jsme jak prasata, když jdou z bukvic. A při občasných pokusech o konverzaci se nám zamotával jazyk. Tenistu Federera Řehys překřtil na Bederera a já si spletl horu Blaník s pivem Braníkem. Do toho se nás Šátis, který šel asi sto metrů nad námi, snažil neustále povzbuzovat. „To dáte! Už jenom kousek.“ „Jsem na vás fakt pyšnej, že jste v pátek večer ušli 9 kilometrů,“ a podobně. Měl pro povzbuzování totiž velmi dobrý důvod.
Jeho slova jsem ale nedokázal vnímat. Místo toho se mi před očima zjevil obraz Martina Košťála, trenéra z Extrémních proměn, jak se na mě dívá a přísným tónem mi diktuje: „Honzo, tvoje váha je… Sto… pět… kilo… Tvůj 6měsíční cíl je 45 kilo. Teď bojuješ za svůj nový život!“
Aby toho nebylo málo, cestou, kterou jsme stoupali, právě v tu chvíli probíhal ultratrailový závod – 66,6 km, který měl jeden z checkpointů právě na vrcholu Ralska. Každou minutu jsme tak museli uhýbat borcům a borkám, kteří měli v nohách už přes 40 km. Závodníci, častokrát předdůchodového věku, se kolem nás vždy prohnali, jak vítr. Moje ponížení, jakožto bývalého vrcholového sportovce, nemohlo být v tu chvíli větší.
Se zatnutými zuby jsme se nakonec vyhrabali na vrchol, kde na nás už čekal vysmátý Šátis. Vyždímal jsem zpocené tričko a zaposlouchal se do jeho proslovu. Teprve teď jsme pochopili, proč se Šátis tak těšil nahoru a celou dobu nás tak vehementně podporoval. Chtěl nám tady darovat poslední, třetí překvapení vandru, na které jsme už dávno úplně zapomněli, že nám ještě schází. Ohnul se do krosny a vytáhl čtyři piva s nápisem Těhotná 13.
Musím říct, že s odkrvenými mozky nám chvíli trvalo pochopit, co nám vlastně chce říct. Jako první mě napadlo, že naráží na naše pěstované Milany, což by dávalo smysl. Ale nebylo tomu tak. Museli jsme se proto vydýchat a zapojit logické myšlení. A pak… Pak jsme na to konečně přišli. Tímto rafinovaným způsobem nám totiž oznámil šťastnou zprávu, že můj Kubík už brzy nebude nejmladším minivontem skupiny.
Pak už následovaly jen oslavné salvy, gratulace, objímání, plácání po zádech a rundy všeho tvrdého, co nám dosud zbylo. Když jsme novinku vstřebali, mohli jsme se posunout dále v prozkoumávání zříceniny a užívání si výhledů široko daleko. Teprve tady v poryvech větru jsem konečně pochopil i to, proč Ondra dostal před časem od mých dětí přezdívku strejda Superman. Jeho majestátní postoj celé tajemství odhalil.
Za hřejivého odpoledního slunce jsme seběhli pohodovou cestičkou na fotbalové hřiště do Novin pod Ralskem, kde jsme si dali zasloužený odpočinek. Atmosféra na hřišti ve spojení s příjemným počasím a únavou byla opojná a já toužil zůstat déle než jen na jedno pivo. Šátis měl ale plán jasně daný: „Dáme si jedno a jdeme,“ a za žádných okolností se od něho nechtěl odklánět. Prosby nepomohly, a tak jsme vyrazili. Možná už tady se zaselo semínko budoucího konfliktu.
Glycerin do pití
„Je to super, jdeme přesně podle plánu. Přesně teď jsme měli být na tomto místě,“ ujišťoval nás i sebe Šátis každou půlhodinu, aby tím dodal kredibilitu svému vedení a ukázal, že má vandr perfektně do detailu naplánovaný.
Kráčeli jsme čtyřkilometrovou cestou podél hlavní silnice a snažili se najít smysl v jednom z největších trendů posledních měsíců generací Z a Alpha, italském brainrotu. Tralalero Tralala, Bombardillo Crocodillo, Ballerina Cappuccina, Cappuccino Assassino, Tung Tung Tung Sahur. Nechápete? Nedivím se, my také ne. Jako největší boomer anebo naopak největší trendsetter se ukázal Řehys, který celou debatu zakončil tím, že nás vygrinčuje.
Po silnici jsme došli do až do dalšího zapomenutého koutu republiky, Stráže nad Ralskem, kde jsme měli slíbenou večeři ve food trucku s fantastickým hodnocením 4,7 hvězdiček. Cestou jsme se snažili navigovat podle směrových cedulí, které vypadaly, jako by byly připravené přímo pro nás. Pro Řehyse s jeho střevními potížemi cedule s traktem a pro Supermana ta s laserovýma očima. Přes veškerou snahu jsme ale food truck bohužel nenalezli.
Zůstaly nám tak už jen dvě možnosti. Buď vybrat nevalně působící pizzerii na betonovém parkovišti nebo restauraci U krále Jiřího. Abychom Šátisovi udělali radost, zvolili jsme možnost číslo dvě. Brzy jsme se však dozvěděli, že kuchyň je bez kuchaře a můžeme si tak maximálně objednat pizzu z 50 metrů vzdáleného parkoviště. Neváhali jsme a nechali si ji přivézt kurýrem.
U krále Jiřího jsme zůstali možná zbytečně až do pozdních večerních hodin. Bylo nám fajn. Zahráli jsme si šipky, koukli na finále Ligy mistrů. Ale asi jsme úplně neodhadli, jak daleká cesta nás ještě čeká k nocovišti.
Šli jsme několik kilometrů lesní cestou a Řehys, který se znovu cítil nedopitý, se neustále dotazoval, jestli si může otevřít pivo na cestu. Jenže tady tvrdě narazil na Šátisovo nekompromisní vedení. „Ne, bylo by to zdržení, za chvíli nás čeká altánek, kde bude pauza,“ zarazil Řehyse Šátis. Altán se opravdu zanedlouho objevil a my si mohli odpočinout.
Jenže ucho se utrhlo, pohár přetekl. Už od pátku nám totiž v místních hospodách někdo soustavně přiléval glycerin do pití. Jeho plnou míru jsme pocítili až u odpočívadla v Hamru na Jezeře. Jiné vysvětlení pro události, které následovaly nemám.
Glycerin působil na každého jinak intenzivně. Jeho hlavní průvodní jevy, hněv a agrese, byly ale u všech stejné. První obětí se stali Ondra z Řehysem, jež debata o politických tématech dohnala až do nepříčetnosti. Snažil jsem se je uklidnit, přičemž jsem mimoděk probudil spícího Šátise. Ten totiž vyčerpáním padl na stůl a usnul téměř v okamžiku, kdy dosedl. Šátis, další glycerinová oběť, na slova: „Dobré ráno, jakpak jsme se vyspinkali?“ zareagoval podrážděně, zvedl se a zavelel k odchodu.
Po pár set metrech glycerin dostihl i mě, a to v násobně větší síle. Začal jsem na Šátise pokřikovat, že už si fakt dělá srandu, jak daleko to ještě půjdeme? Šátis pod vlivem glycerinu opáčil stejnou, ne-li větší měrou. Celá hádka se postupně stupňovala až do osobních urážek a trvala až do nalezení prvního použitelného místa ke spaní, kde jsme všichni padli za vlast a v mžiku usnuli.
Neděle
Přes noc naštěstí glycerin vyprchal z našich těl a do nedělního rána jsme se probudili jako noví lidé. S Šátisem jsme se hned po ránu udobřili, dali si svačinku a vyrazili na brunch.
Pohodovou procházkou jsme se dostali do kavárny v Žibřidicích. K dokonalosti zde chybělo snad jen to, že neměli vůbec žádné teplé jídlo. Brunch se tak nekonal a my museli dát zavděk aspoň chipsům.
Místo jídla jsme si aspoň ve sklárně naproti přes cestu zakoupili dárky rodinám domů.
Stejně jsme to radši nechtěli moc pokoušet. Čekala nás ještě několikakilometrová cesta přes táhlý kopec do cílové stanice, Zdislavy, a nechtěli jsme riskovat výšlap s přecpaným pupkem. Kopec byl nakonec ve srovnání se včerejškem spíš jen mírně nakloněnou rovinou.
Mohli jsme si tak cestou v klidu vychutnat výhled na Ještěd, který byl od nás již pekelně blízko. Bylo to skoro až symbolické. Mít ještě jeden den navíc, tak bychom se mohli přes Kryštofovo údolí dostat až do Liberce, čímž bychom završili původní fejkový plán tohoto vandru, co měl Šátis připravený už na Ondrovu rozlučku. Myslím ale, že téma prodloužení vandrů na 4 dny má potenciál a bude se co nevidět probírat na vontské valné hromadě.
Ve Zdislavě už sice nebyla plánovaná žádná zastávka, ale protože jsme měli půlhodinu k dobru do odjezdu vlaku, zastavili jsme se ještě na dršťkovku, poslední pivo a vypít si sekt, který jsme den předtím ve Stráži zakoupili Šátisovi na oslavu jeho budoucího potomka.
Z poklidného posezení se stalo ještě poslední malé drama. Zdegenerovanému hostinskému (pravděpodobně po Glycerinu) trvalo asi 15 minut, než nám natočil čtyři piva. To už jsme byli trochu v napětí. Každou minutu jsme kontrolovali hodinky, odpočítávali čas do odjezdu a vyhlíželi, jestli nám ty polévky stihne donést, nebo ne. Dršťkovky nakonec přišly, ale zrovna ve chvíli, kdy jsme se už zvedali k odchodu. Během minuty jsme je do sebe naklopili a klusem s plnými břichy vyběhli ještě závěrečný kilometr do kopce k nádraží, abychom nakonec na poslední chvíli přeci jen právě odjíždějící vlak stihli.
A tak jsme šťastně zakončili tento vandr, jeden z nejpozoruhodnějších ve vontské historii.
