Fotoreportáž: Vandrování s Vonty – první výjezd

Čas čtení: 7 min.

Občas je potřeba si od všech těch internetů trochu odpočinout. Odpojit se (jakoby) od elektroniky, vyměnit sako a polobotky za staré hadry a vyrazit jen tak nazdařbůh toulat se přírodou. Přesně to byl můj program pro minulý víkend.

Jak již dobře víte, mám zajímavé známosti. Co ale asi nevíte, je, že společně tvoříme kulturně-politické uskupení Žlutí Vontové (Život a Vontové) a pořádáme občasné porady převážně v kladenských putikách. Mezi sebou máme i člověka od přírody (Řehyse), proto bylo celkem nevyhnutelné, že dřív nebo později budeme muset opustit teplo kladenských lokálů a vyrazit ven do divočiny. V tomto případě to bylo spíš později. Domluvit takovou akci totiž byla práce na několik let. Nakonec se ale povedlo a my mohli vyrazit na historicky první Vandr s Vonty.

Záhy se ukázalo, že trampské vlohy nemá jen člověk od přírody, ale překvapivě i říďa banky (Ondra – Lama), který se jal organizace a naplánoval báječnou 45 km dlouhou trasu v Máchově kraji. Účast bohužel nebyla stoprocentní, neb pilot (Šátis) zrovna létal po světě (svého času někde na pláži v Dominikánské rep.) a člověk napojený na páteřní síť internetu (Volfi) se musel starat o to, aby nám fungoval Facebook (AKA nedostal doma propustku).

Trasa Vandru s Vonty - Máchův kraj
Z Kravařů až po Zahrádky, aneb trasa prvního Vandru s Vonty

Den první – vyrážíme

Konečně je to tady. Celí natěšení a plní očekávání vyrážíme v sobotu ráno z kladenského nádraží. Čeká nás asi 2,5 h cesta třemi vlaky. Po delší době jsme si tak mohli vyzkoušet, jaké je to snídat pivo. Je to boží! Každý z vlaků jsme pokřtili jedním kouskem a úměrně tomu stoupala i kvalita naší zábavy. 🙂

 

 

Lehce před polednem jsme dorazili na místo určení do Kravařů. Čekal nás první výšlap na nenápadný kopec Ronov (v pozadí za námi).

 

První vrchol pokořen

Na Ronov jsme vyšlápli jedna báseň. Sice se to nezdá, ale byl to celkem krpál. Odměnou za zdolání nám byl nádherný výhled na České středohoří, Řehysův uzený špíček s chlebem a na dlouhou dobu poslední pivko.

 

Cesta dolů byla sice trnitá, ale o poznání rychlejší než nahoru. Dílem to bylo i tím, že jsme se těšili, jak se v nejbližší vesnici stavíme na guláš.

 

Ronov
To je on. Ronov po zdolání.

 

Ronov a Vlhošť
Alfa a omega našeho vandrování – Ronov (vlevo) a Vlhošť (vpravo).

 

 

Tou hospodou, která měla naplnit naše (v té době již hladovějící) pupky, byl hostinec jménem Hostinec v Blíževedlech. Jako na potvoru byl ale zavřený.

 

 

No nic, koukli jsme do mapy (protože Ondra mapy rád) a zjistili, že další víska je krásných pět kilásků daleko. Nadšení z toho, jak nám oproti předchozímu dnu vyšlo počasí, jsme vyrazili šlapat dál.

 

 

 

Dobrou náladu jsme si udržovali zpěvem „pochodových“ písní jako Tramp od Nohavici nebo U stánků. Nutno dodat, že s přibývajícími kilometry v nohách klesala i nálada i naše ochota zkoušet nové věci. Řehysova snaha naučit nás francouzskou pochodovou píseň tedy zůstala nenaplněná.

 

Druhý vrchol dobyt

Náladu neposílila ani banda místních bezmozků v traktorech, kteří si dali za cíl udělat si z turistické cesty závodní dráhu (bláto, kam se podíváš). Ani výběh do kopce Kalvárie v Ostrém nebyl tím správným lékem. Co nás nakoplo, byla až horká polévka v místní kavárně.

 

Kalvárie v Ostrém
Kaple Nalezení a Povýšení svatého Kříže a Boží hrob na vrcholu Kalvárie v Ostrém

Třetí „vrchol“ dobyt

Bylo to potřeba, protože hlavní „vrchol“ dne nás teprve čekal. Tím byla zřícenina krásného hradu Helfenburg, který nechali moudří předkové postavit na samotném dně údolí tak, aby ho nikdo nikdy nenašel.

 

 

 

Helfenburg opravdu stojí za zhlédnutí. Hrad je to celkem rozlehlý a dochovala se ho velká část včetně celé jedné věže. Jak je vidět, výhled z ní je vážně impozantní. Nejvyšší vrchol hradu je dokonale srovnán s korunami stromů, takže nevidíte zhola nic.

Konečně jídlo

Na cestě z Helfenburgu se již v plné síle ozvala postupně zvětšující se bolest nohou i fakt, že za celý den jsme měli jen jednu polévku a trochu špíčku. Cestu jsme si tak krátili nadávkami na vše možné. Nejvíce na Řehysův výběr trasy. Naštěstí záchrana byla již jen dalších pět kiláků daleko.

 

 

Byla jí vyhlášená hospoda U Gregorů, kam se sjíždí místní honorace na gulášovou pizzu a luxusní bramboráčky. Alespoň to jsme se cestou doslechli. Při pohledu na náš nuzný zjev jsme také dostali varování, že cena už po EETčku není co bývala a že bychom se možná najedli lépe v nedalekém vietnamském koloniálu.

 

 

Realita byla taková, že za 130 Kč nám Vendy přinesla takovou porci bramboráků, že jsme měli co dělat se s tím poprat. Zvládli jsme to, ale celkem logicky se záhy dostavilo odkrvení mozku a útlum. Největší asi u mě. Naštěstí to zachránila káva a mega velký zmrzlinový pohár. Dokonce i s deštníčkem.

 

Johny v útlumu.

Noc pod převisem

Na půl devátou jsme se rozloučili s hospodskou, dali si schlaftrunk a za měsíčního svitu vyrazili hledat do nedalekých lesů ubytování. Noční cesta má od té denní úplně jinou atmosféru. Zvlášť, když ji doprovázíte strašidelnými příběhy, co se ve zdejších lesích mohlo stát. Hotelem pro dnešní noc se stal tzv. tisícák, skalní převis, pod kterým by se pohodlně ubytovalo tak 15 lidí.

 

 

Po ubytování nás čekala cesta pro dřevo, protože stejně, jak má Ondra rád mapy, já mám rád dřevo. Bohužel jsme ale nenašli víc než jen pár malých větviček na podpal, a tak jsem nemohl zrealizovat svůj plán, vyřezat si ze dřeva jídelní soupravu. Na rozdělání ohýnku to ale stačilo. Největším pánem ohně se nakonec ukázal Řehys a nic na tom nezměnil ani jeho fail s polínkem břízy, které bez známek ohoření vydrželo v největším žáru od začátku do konce.

 

 

 

Noc byla velmi chladná. Tedy aspoň pro mě, neboť jsem celou záležitost se spaním dost podcenil. Brzy jsem totiž zjistil, že kombinace mojí karimatky-nekarimatky, spacáku-nespacáku a nedostatečného oblečení nebyla zrovna nejlepší volbou. Až do pěti do rána jsem se třasouc v křečích a polospánku převaloval na zemi, chvílemi jsem spal i v kleče, aby mi asi po čtyřech hodinách došlo, že když se více obleču, bude mi teplo. Fakt. Pomohlo to. Zbytek noci už byl lahoda. Kluci měli opačný problém. Zakuklení jako mumie ve svých supermoderních spacacích se v pět ráno také vzbudili, ale s tím, že víc spocení už snad být ani nemůžou.

Den druhý – vstáváme

 

 

Všichni jsme to nakonec dokopali až do rána a mohli se těšit z nádherného výhledu. Objevili jsme také poklady schované ve skále. Ostatní trampové tam dalším příchozím zanechali věci nejnutnější potřeby jako pánvičku, brufen, pálenku, jihlavanku a další poklady. Nic z toho jsme bohužel už nevyužili. Program druhého dne byl totiž našlapaný.

 

Výhled z Tisícového kamene
Ranní výhled z „oken“

 

Ráno jsme si vypláchli pusu mixem destilátů z Řehysovy placatky a vypotřebovali poslední kapky pitné vody na úpravu Ondrova účesu. V tu dobu to vypadalo jako celkem dobrý nápad.

 

 

 

Vyrazili jsme skrze Martinské skály (mimochodem nádherná cesta) směr Dřevčice, kde nás měla čekat snídaně, nebo spíš brunch. Doprovázelo nás krásné počasí, skoro azuro a teplota nad dvacítkou. Když jsme dorazili do Dřevčic, už z dálky nás vítala hospoda s kostelem a radnicí v jednom. Ale jak to tak bývá, restaurace se právě rekonstruovala. V tu chvíli nám došlo, že vypotřebovat veškerou vodu vlastně nebyl úplně dobrý nápad. Přeci jen, byl to náš první ročník a žádný učený z nebe nespadl.

Cesta Čertovým údolí

 

Cesta do Čertova údolí
Cesta do Čertova údolí

 

Čertovo údolí
Čertovo údolí

 

Pokračovali jsme tedy dále přes Čertovo údolí. Hodnocení cesty 10/10. Pět za cestu samotnou a pět za toho vtipálka, který cestu vytvořil. Každých sto metrů totiž bez jediného důvodu pokračuje na druhém břehu potoku a to bez možnosti přejít po normálním mostě.

 

Čtvrtý vrchol dobyt

Cestou jsme potkali zříceninu Chudý hrádek, která stála na nejstrmějším kopci ever. Značná únava zapříčila to, že k návštěvě hradu nás musel Řehys doslova dokopat. Naše výrazy na fotce jsou celkem vypovídající.

 

chudý hrádek - selfie
Selfie na Chudém hrádku

Cesta k jídlu

Nahoru to ještě šlo, ale dolů se ztuhlými nohami, to je fakt vopruz. Zvládli jsme to ale bez větší újmy a mohli pokračovat ve vycházce. Cestou jsme pozorovali faunu i floru. Viděli jsme spícího (pravděpodobně navždy) jezevce i spoustu kytiček, které ale nedokážeme pojmenovat, neboť nikdo z nás není rostlinologem.

 

 

Po závěrečném kilometrovém spurtu, během kterého jsme si hlady málem koupili balík slámy, jsme se konečně dostali do Holan, abychom ve dvě hodiny konečně posnídali.

Hospoda v Holanech

Poslední kilometry

Závěrečný pětikilák z Holan do Zahrádek už byl spíš jen o polykání posledních kroků. Šli jsme kolem rybníků, mokřin, prošli jsme si nejdelší přímou cestu na světě, tzv. Valdštejnskou cestu a naposledy se ohlédli za našimi průvodci Ronovem a Vlhoští.

 

 

Valdštejnská cesta
Valdštejnská cesta

 

Vlhošť a Ronov
Vlhošť a Ronov

 

 

V Zahrádkách, naší finální destinaci, jsme si už jen dali poslední rychlopivo, udělali poslední selfie na nádraží a vyrazili domů. Celé to bylo naplánované tip ťop, protože rezerva byla asi jen 5 minut.

 

 

nádraží Zahrádky - selfie
Poslední společná vandrovská selfie v Zahrádkách

 

Zahrádky na nádraží v Zahrádkách
Zahrádky na nádraží v Zahrádkách

Apendix – cesta domů

Zpátky už to byl fakt výtuh. Jeli jsme opět klasickým troj spojem, kdy za zmínku stojí snad jen průjezd industriální Babišo-Lovochemií v Lovosicích (na videu).

 

 

Díky pružnému jízdnímu řádu Českých drah jsme v Kralupech získali hodinu času na přestup a možnost objevit v nejhnusnější místní ulici tento skvost, Restauraci U Kohouta, kde si hezky posedíte na zahrádce a natočí vám Plzeň do nachlazených půllitrů. Tímhle půllitrem jsme definitivně zakončili naše dvoudenní putování.

 

 

selfie - nádraží Kralupy
Úplně poslední selfie – Pozdrav z Kralup

Vandrování a Vontům zdar!

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Site Footer

Top