Vandr s vonty vol.2: V pohraničí Lužických hor (Podzim 2017)

Čas čtení: 6 min.

Luxusní kanceláře v Dublinu a nablýskané letištní haly jsem dobrovolně vyměnil za zimu, déšť a bahno. Je to tak, po půl roce jsme opět vyrazili na dnes již skoro tradiční akci, Vandr s vonty. Složení od minula nedoznalo změn. Šátis, který měl posílit náš tým, musel odletět vstříc hurikánům na Haity a Volfi si stále ještě nevyřídil propustku. Zůstali jsme proto ve trojce s Ondrou (ředitelem) a Řehysem (člověkem od přírody), který měl tentokrát celou výpravu na starost. Čekaly nás toulky česko-německým pohraničím v Lužických horách, vandr s přízvizkem ŘPP – Řehysovo podzimní peklo.

Den první

Cesta z města

Oproti minule jsme začali o den dříve již v pátek odpoledne, abychom si užili o trochu více té trampské legrace.

Do vlaku jsme měli nachystanou sváču a občerstvení v podobě bagety od Verči a tekutého chleba. Prostě na klasiku. Jen ty plechovky se od minule trochu zvětšily.

Vlaky jsme stihli vystřídat hned tři. Společnost nám vedle dětského zájezdu dělala i mladá slečna, která dělala, že neexistujeme. Což věříme, že muselo být asi občas těžké. Hlavu jsme si z toho ale nelámali, byli jsme rádi, že nemusíme být venku. Pršelo totiž tak fest, že povolila i střecha vagónu, kterou musel zkušeným pohledem a nacvičeným dvojhmatem zkontrolovat samotný strojvedoucí. Z výrazu jeho tváře jsme vyčetli, co jsme si už dávno mysleli. To, co teče dovnitř, je opravdu déšť.

Po několika hodinách cesty jsme konečně dorazili do opuštěné stanice ve Lvové. Zde jsme poprvé okusili zmiňovaný déšť i na vlastní kůži. Nic moc. Upalovali jsme se tak radši rychle schovat do nejbližší hospody na (úžasný) ďábelský toast a poslední pivo v civilizaci.

První túra: Tma, déšť a bahno

Dlouho jsme se ale neohřáli. Vontská pravidla jsou totiž neúprosná. Jednou jsme vyjeli vandrovat, tak prostě půjdeme, i kdyby trakaře padaly. A beztak, nejsme z cukru ne? Navlékli jsme se tedy do všeho, co aspoň trochu připomínalo pláštěnku a vyrazili na první túru lehce líznout Lužické hory.

Poslední občerstvení na cestu a na zahřátí
Řehys názorně ukazuje, jak lízneme Lužické hory

Cesta byla super. Sice to bylo jen 7 km, ale za to horší terén. Půda pod námi hezky čvachtala a asi po kiláku jsme měli všichni totálně promočené boty. Jedno jestli 10 let staré (já) nebo superluxusní Gore-tex asi za 10 tisíc (Řehys). Některým z nás (Ondrovi) voda natekla do bot i zvenčí. Stačilo jen úplně neodhadnout, co je cesta a co potok. Ostatně nebylo se co divit. Abychom totiž pošetřili baterku, zakázal nám velitel zájezdu svícení čelovkami. Šli jsme tak totálně potmě. Bohužel rozkaz ke zhasnutí přišel právě ve chvíli, kdy jsme po úzké krajnici obcházeli asi největší bahnitou louži (spíš rybník) široko daleko. Musím říct, že mě toto Řehysovo rozhodnutí celkem zaskočilo, neboť na cestu jsem viděl jen asi na dva kroky dopředu. První krok, druhý krok, vžuum… Jednou nohou sjíždím do kaluže. Snažím se balancovat. Přeplněná krosna je ale silnější než já a strhává mě přímo do bahna. Ani zoufale nekoordinované pohyby moc nepomáhají. Naopak, díky nim si užívám bahenní lázeň všemi doušky. Fakt, boží. Naštěstí karma na sebe nenechala dlouho čekat a po pár stech metrech okusil i Řehys, jaké je to patlat se celým tělem v bahně.

Zbytek túry jsme už radši došli se čelovkami zapnutými. Mně se to teda moc netýkalo, vanrd mě opět zastihl nepřipraveného, žádnou čelovku jsem si s sebou nevzal. Na noc jsme našli perfektní ubytko v podobě odpočinkové chatičky. Musím upřímně dodat, že široko daleko to bylo nejlepší místo na složení těl i bagáže. Díky bahenní koupeli jsem si s sebou do chatky přivedl i nezvaného hosta. Vlka jak Brno, který mě doprovázel celý víkend. Au.

Noc byla klidná a chladná. Přístřešek nás chránil před bahnem a z části i před deštěm. Po zkušenostech z minulého vandru jsem se tentokrát vybavil nafukovací karimatkou, lepším spacákem a oblékl se asi do 4 vrstev. Musím říct, že jsem se vyspal daleko lépe. Nicméně chladu jsem stejně neušel. Karimatka totiž byla píchlá, takže jsem opět spal v podstatě na zemi.

Den druhý

Švédské stoly

Ráno jsme počkali, až se všichni do růžova vyspíme, a dali si snídani. Ta byla formou švédských stolů, kde dominoval Řehysův legendární špíček. Jako správní trampové jsme se někdy kolem 11h konečně „vyprdelili“, vpluli do promáčených bot a vyrazili na další túru.

Do Německa tam a zpět

Asi po deseti minutách jsme překročili hranici a ocitli se v Německu. Víte, jak vždy podle čistých, upravených a pevných cest poznáte, že už nejste doma? Tak buďte v klidu, je to fake. Němci to mají hezky vymyšlené. Upraví jen první stovky metrů, aby bylo vidět, jak si žijou, a pak už na to kašlou stejně jako u nás.

Po krátké cestě jsme došli k prvnímu záchytnému bodu, vesnici Lückendorf. Zajímavého tam nebylo snad nic kromě toho, že každý druhý barák byl (nevím proč) penzionem. Pokračovali jsme v cestě. Šli jsme přes kopce, přes louky, abychom v dáli konečně uviděli hospodu a mohli se v klidu najíst a umýt. Bohužel bylo zavřeno a byť další hospoda byla asi 50 metrů odtud, náš nekompromisní teamleader usoudil, že je to zacházka a zavelel v pokračování cesty.

Sice jsme všichni brblali a zpochybňovali Řehysovy vůdčí schopnosti, ale šli jsme. Postupem času dokonce i hodnoty na Johnyho trampské stupnici,* které dlouhodobě oscilovaly okolo velkorysé trojky, začaly strmě stoupat až k zasloužené osmičce. V pomatení mysli jsme chvílemi hodnotili dokonce i desítkou. Cesta okolo malého městečka Oybin byla totiž úchvatná a nic na tom neměnilo ani nic moc počasí.


* Stupnice objektivního hodnocení kvality cesty vyvinutá mnou za spolupráce Velkého Vonta. Hodnotí se na stupnici 0-10, v extrémních případech lze jít i do mínusu. Hodnocení komplexně shrnuje řadu faktorů od kvality půdy, okolní přírody, počasí, aktuální unavenosti i osobnostních preferencí.

Došli jsme i k téhle krásné vyhlídce. Za námi/pod námi je v dáli vidět naše další zastávka, již zmíněný Oybin. Snad ty krásné výhledy nebo vědomí, že další zastávka není úplně blízko (nebo nevím co), obměkčilo Řehyse natolik, že nám dovolil pauzu na špíček a pivo.

Posilněni jsme se vydali dále, abychom po pár stech metrech objevili ještě hezčí a celkem skrytou vyhlídku, Scharfenstein (Ostrý kámen, 570 m), údajně nazývaný Matterhornem Žitavských hor, ze kterého bylo perfektně vidět nejen na Oybin, ale i na Krkonoše a do Polska.

Konečně oběd

Dolů do Oybinu jsme nakonec seběhli celkem rychle a asi ve tři odpoledne jsme si konečně dali teplé jídlo v minibaru u mnicha.

Poté, co jsme mnichovi přenechali královské dýško (5 centů) jsme se naposledy ohlédli za sebe na Scharfenstein a vydali se na zbytek cesty. Bylo to trochu deprimující, protože jsme zjistili, že jsme teprve tak v půlce cesty, jenže nám zbývá už jen pár hodiny světla.

To je on, ten výběžek z lesa, Scharfenstein.

Turborychlostí skrz naučnou stezku

Museli jsme tedy přestat lelkovat a šlápnout do pedálů. Po zbytek cesty jsme udělali už jen pár fotek. Třeba u jakoby perníkové chaloupky.

U nějakého tajného skřítčího dolu.

U kamenů.

Anebo tu, kde napodobuji, jak jsem požádal svou ženu o ruku.

Jenže to už se pomalu začalo stmívat. Museli jsme – dokonce i přes odpor velitele – přehodnotit původní plán a cestu si trochu zkrátit, protože jsme se fakt nechtěli ve tmě zabít pádem do neznáma.

I tak jsme do (před)cílové stanice, chaty Luž, dorazili za úplné tmy, silného deště a deprimovaní z toho, že i přes původní Řehysovy sliby, že už je to jen z kopce, to bylo jen do kopce, navíc čím dál tím prudčího. Hodnocení cesty 0/10.

Mlčky jsme usedli ke stolu tupě zírali před sebe. Naštěstí nás spravilo trochu cukru z Kofoly a především tajemná polévka jménem elixír. Ve skutečnosti to byl klasický boršč, jen jim v Luži došla řepa, tak to pojmenovali jinak. Bylo nám to jedno, byli jsme rádi, že sedíme. Dali jsme si ještě pivko a gulášek a já začal kluky přemlouvat, ať už nikam nechodíme a zůstaneme přes noc nahoře v penzionu. S odstupem času jsem rád, že nápad byl oběma kolegy důrazně zamítnut. Bylo to totiž ještě dobrodrůžo.

Lužský „elixír“

Noční přechod hranice

V tu chvíli jsem ale radost moc neměl. Z chaty jsme se tedy vrátili zpět ven, kde se pomalu začínal zvedat vítr a déšť přidával na intenzitě. Po včerejší zkušenosti jsme radši nechali čelovky zapnuté a vyrazili hledat přístřešek. Měli jsme vytipované dva, jeden v Čechách a jeden záložní v Německu. Musím říct, že nás Německo opět zachránilo. Ten český byl totiž absolutně nepoužitelný. Zatímco v tom německém jsme to měli pomalu jak v hotelu. Posuďte sami. Snad jen jednu chybičku na kráse bychom našli, a to, že přístřešek už v minulosti někdo využil jako toaletu. Ale v porovnání s druhou možností, spát v tom psím počasí venku, nám to vůbec nevadilo.

Den třetí

Poslední mlhavá cesta

Opět do růžova vyspaní jsme se druhý den dopoledne vydali na poslední mlhavou část naší cesty vstříc nádraží v Jedlové.

Cestou jsme si znovu užívali deště, několika spadených stromů, přes které jsme jak laňky přeskočili, a krásného romanticky zamlženého počasí.

Nakonec celí mokří a smradlaví jsme dorazili na nádraží v Jedlové, které mimochodem – fakt nevím za co – bylo před pár lety vyhlášeno jako nejhezčí nádraží v ČR. V místní nádražce jsme si dali guláš a šunkofleky a zakončili tak náš druhý Vandr s Vonty.

Cestou zpátky ve vlaku nás čekal už jen klasický útlum. Takže v porovnání s cestou sem je to neporovnatelné.

Vandr se nám povedl. Bylo to silné a výživné. Příští turnus nás čeká zase na jaře a nese s sebou pocity nervozity a velkých očekávání. Organizace totiž padá na mě, nejmíň zkušeného vandráka, takže to bude buď hodně dobré nebo fakt dost špatné. Uvidíme.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer

Top